ECLI:CZ:US:2015:1.US.3918.14.1
sp. zn. I. ÚS 3918/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Rudolfa Hlaváčka, zastoupeného JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem Krameriova 139, 339 01 Klatovy, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 č. j. 30 Cdo 2282/2013-180 a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 12. 2011 č. j. 10 Co 298/2011-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České republiky.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí, byl soudnímu exekutorovi dne 27. 6. 2011 doručen návrh oprávněného na částečné zastavení exekuce. Usnesením č. j. 97 EX 10974/10-42 ze dne 15. 7. 2011 soudní exekutor tomuto návrhu vyhověl a exekuci v požadovaném rozsahu zastavil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel (v exekučním řízení v postavení povinného) odvolání, v němž namítal, že exekuce měla být zastavena zcela, neboť oprávněné již nic nedluží.
Krajský soud v Plzni napadeným usnesením usnesení soudního exekutora potvrdil. V odůvodnění soud poukázal na to, že zahájení řízení o výkonu rozhodnutí je ovládáno dispoziční zásadou, a pokud oprávněná navrhne exekuci zčásti zastavit, pak je povinností soudu takovému návrhu vyhovět. Krajský soud dále uvedl, že v případě zániku pohledávky oprávněné vůči povinnému soud nevydává zvláštní usnesení, pouze se v exekučním řízení nepokračuje.
Stěžovatel posléze podal dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. Jak Nejvyšší soud uvedl, stěžovatel v dovolání neoznačil žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by napadené rozhodnutí mělo mít zásadní právní význam. Další důvod nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud spatřoval v tom, že nelze podat úspěšné dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno (v souzené věci mělo jít o rozhodnutí o zastavení exekuce v části nad rámec návrhu oprávněné).
Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně obsáhle rekapituluje dosavadní průběh exekučního řízení a poukazuje na chyby, kterých se dopustil nejen exekutor, ale také Okresní soud Plzeň-město a Krajský soud v Plzni. Veškerá tato pochybení byla podle stěžovatele potvrzena nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3779/11 ze dne 10. 1. 2013, kterým bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 436/2011-91 ze dne 3. 10. 2011, jímž krajský soud potvrdil rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-město č. j. 77 EXE 23/2011-22 ze dne 9. 3. 2011 (ve znění opravného usnesení č. j. 77 EXE 23/2011-30 ze dne 26. 4. 2011), kterým byla nařízena exekuce. Důvodem kasačního nálezu byla skutečnost, že se obecné soudy nezabývaly otázkou pravomoci rozhodce rozhodnout spor, z něhož vzešel exekuční titul. V návaznosti na citovaný nález rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením č. j. 14 Co 436/2011-124 ze dne 26. 2. 2013 tak, že návrh na nařízení exekuce zamítl.
Ve vztahu k usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatel namítá, že exekutor zastavil exekuční řízení jen částečně, byť stěžovatel již veškerou dlužnou částku splatil. Dále uvádí, že s ohledem na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 2. 2013 byla exekuce prováděna na základě neplatného rozhodnutí. Stěžovatel také poukazuje na to, že v písemném vyhotovení usnesení krajského soudu je dáno poučení o nepřípustnosti dovolání, při ústním vyhlášení usnesení však byl stěžovatel informován, že dovolání přípustné je. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vyčítá, že nález Ústavního soudu sp. zn. 10. 1. 2013 zcela ignoroval. Pochybení se Nejvyšší soud dopustil dále tím, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit částku 2 178 Kč jako náhradu nákladů řízení oprávněné k rukám advokáta oprávněné, nikoli přímo k rukám oprávněné. Stěžovatel závěrem poukazuje i na to, že dovolací řízení trvalo více než dva a půl roku.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
Obecné soudy se stěžovatelovými opravnými prostředky vůči usnesení soudního exekutora dostatečně zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Nejvyšší soud logicky a přesvědčivě vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné, neboť v něm nebyla označena žádná otázka zásadního právního významu. Za další důvod nepřípustnosti dovolání Nejvyšší soud považoval skutečnost, že jej stěžovatel ve skutečnosti podal proti výroku, který nebyl vydán (v daném případě proti výroku o zastavení či nezastavení exekuce nad rámec návrhu oprávněné). Stěžovatel přitom na tyto právní názory Nejvyššího soudu v ústavní stížnosti vůbec nereaguje.
Reagováno není ani na argumentaci odvolacího soudu, že přezkoumával pouze správnost a důvodnost návrhu oprávněné v části, ve které se domáhala částečného zastavení exekuce, přičemž postupováno bylo v souladu s dispoziční zásadou exekučního řízení.
Podle Ústavního soudu jsou výše nastíněné závěry obecných soudů přiléhavé a ústavně konformní, přičemž za situace, kdy stěžovatel vůči nim nenabízí prakticky žádnou relevantní protiargumentaci, nepovažuje Ústavní soud za nutné se jimi podrobněji zabývat.
Stěžovatel navíc nijak nevysvětluje, jakým způsobem se měla údajná pochybení obecných soudů projevit v jeho sféře chráněné ústavně zaručenými právy. Obecné soudy totiž rozhodovaly pouze o opravných prostředcích proti usnesení soudního exekutora, kterým byla exekuce proti stěžovateli částečně zastavena, a to v rozsahu, v jakém oprávněná požadovala. Rozhodováno bylo pouze o návrhu oprávněné, učiněném v souladu s dispoziční zásadou exekučního řízení, nebylo však rozhodováno o tom, zda se v části nad rámec návrhu oprávněné v exekučním řízení pokračuje, či nikoli. Nejvyšší soud nadto rozhodoval za situace, kdy krajský soud usnesením č. j. 14 Co 436/2011-124 zamítl návrh na nařízení exekuce.
Z výše uvedeného pak vyplývá i neopodstatněnost stěžovatelovy námitky stran údajného rozporu napadeného usnesení Nejvyššího soudu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3779/11. Citovaným nálezem Ústavní soud zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 436/2011-91, neboť se nezabývalo pravomocí rozhodce rozhodnout spor, z něhož vzešel exekuční titul. Právní názory Ústavního soudu byly poté reflektovány v již zmiňovaném usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 14 Co 436/2011-124, kterým zamítl návrh na nařízení exekuce. Nyní napadená usnesení na zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nic nemění a měnit nemohou.
Pakliže stěžovatel poukazuje na údajně chybné poučení krajského soudu o možnosti podat dovolání, považuje Ústavní soud za podstatné, že stěžovatel dovolání podal a Nejvyšší soud se jím řádně zabýval. Přístup k Nejvyššímu soudu tak stěžovateli nebyl odepřen, to stejné pak platí i o přístupu k Ústavnímu soudu.
Pokud se týče výroku Nejvyššího soudu o nákladech řízení, není zřejmé, jaká stěžovatelova ústavně zaručená práva měla být porušena tím, že mu bylo přikázáno zaplatit náhradu nákladů řízení oprávněné k rukám jejího advokáta, a nikoli přímo k rukám oprávněné. Jedná se o běžný postup, kterým se určuje pouze platební místo, osobou oprávněnou zůstává účastník řízení (srov. bod XV. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 19/98 ze dne 17. 6. 1998). Samotné náklady řízení, jejichž náhradu byl stěžovatel v rámci odvolacího a dovolacího řízení zavázán zaplatit, navíc nepřesahují ani částku 5000 Kč a již pro svou bagatelnost nedosahují ústavněprávní relevance.
Konečně, k ochraně proti průtahům v meritorně skončeném řízení má stěžovatel k dispozici procesní prostředky dané zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). S ohledem na zásadu subsidiarity tak Ústavnímu soudu nepřísluší se existencí neodůvodněných průtahů v projednávané věci zabývat.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu