ECLI:CZ:US:2015:1.US.3953.14.1
sp. zn. I. ÚS 3953/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Ladislava Horáka, zastoupeného Mgr. Jiřím Koubou, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. října 2014 č. j. 28 Cdo 2284/2014-732, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2012 č. j. 55 Co 304/2012, 55 Co 104/2012-602 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. září 2011 č. j. 8 C 17/2003-526, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2014 a doplněném dne 19. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že postupem soudů v jeho věci byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 3 odst. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 8 C 17/2003 Ústavní soud zjistil, že žalobce JUDr. Karel Schuster, správce konkurzní podstaty firmy ZERO s. r. o., se žalobou ze dne 13. března 2001 domáhal po stěžovateli a A. Horákové (dále jen "žalovaní") zaplacení částky ve výši 734 250 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za užívání nebytových prostor v L. Dne 12. prosince 2002 byl obvodním soudem vydán platební rozkaz, který byl s ohledem na podaný odpor zrušen. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 10. června 2004 byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta, pouze co do částky 40 500 Kč bylo řízení zastaveno. Na základě odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen jako "městský soud"), jako soud odvolací, rozsudek soudu prvního stupně zrušil, a to rozsudkem ze dne 10. listopadu 2004 a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 25. ledna 2008 tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 400 000 Kč s příslušenstvím. K podanému odvolání městský soud rozsudkem ze dne 2. února 2010 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu co do částky 145 600 Kč zamítl a ve zbývající části ji vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Obvodní soud znovu rozhodl rozsudkem ze dne 9. září 2011 a žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci částku 254 400 Kč s příslušenstvím. K odvolání podanému žalovanými, městský soud rozsudkem ze dne 28. srpna 2012 (který je napaden ústavní stížností), rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. října 2014, které je rovněž napadeno ústavní stížností, podaná dovolání odmítl jako nepřípustná.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že v řízení nebyl správně zjištěn skutkový stav a došlo k chybnému právnímu posouzení věci. Konkrétně podle jeho tvrzení soudy chybně konstatovaly, že na straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, aniž by provedly úplné dokazování a provedly žalovanými navrhované důkazy. Dále stěžovatel namítal porušení práva na jeho zákonného soudce a tím i práva na spravedlivý proces, k čemuž mělo dojít tím, že věc byla u obvodního soudu původně přidělena soudci JUDr. Jiřímu Malému, po podání odporu byla věc pod novou spisovou značkou přidělena soudkyni Mgr. Evě Ševčíkové a následně po vrácení věci z městského soudu soudkyni JUDr. Andree Höllgeové, přičemž všichni tři jmenovaní soudci po celou dobu řízení u obvodního soudu působili a působí dosud. Stěžovatel rovněž namítal průtahy v řízení, neboť za situace, kdy žaloba byla podána v roce 2001 a skutkově ani právně se podle názoru stěžovatele daný případ zásadním způsobem neodlišuje od případů, které již byly českými soudci v různých instancích mnohokráte řešeny, jsou průtahy v tomto konkrétním případě nejenže nepochopitelné, ale z ústavně právního pohledu i zcela neodůvodnitelné.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel zcela nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
8. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovateli byl na základě jeho žádosti pro toto řízení ustanoven právní zástupce (č. listu 98 a 229) pro ochranu jeho zájmů, a pokud nebyly některé důkazy navrhované stěžovatelem provedeny, byly soudem řádně zamítnuty (č. listu 296, 517 a 529).
9. Namítá-li stěžovatel porušení jeho práva na zákonného soudce, z obsahu soudního spisu se podává, že stěžovatel porušení zásady jednoho soudce konstatoval ve svém podání založeném na č. listu 396, přičemž námitku na zákonného soudce při ústních jednáních (č. listu 196, 272, 277, 403, 420, 507, 517, 600), či ve svých podaných opravných prostředcích (č. listu 297, 317, 539, 549, 556, 637), neuplatnil. Z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) vyplývá, že stěžovatel je povinen vyčerpat procesní prostředky k ochraně práva efektivně, nikoliv formálně. Za situace, kdy k uvedenému pochybení mělo dojít již v řízení před soudem prvního stupně, stěžovatel měl dát příležitost ve věci rozhodujícím soudům se s touto námitkou vypořádat. Pokud tak neučinil, nelze jeho námitku projednat až v tomto řízení. (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1820/08 a I. ÚS 542/15).
10. K poukazu stěžovatele na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny Ústavní soud pro úplnost uvádí, že k odstranění průtahů v řízení slouží především právní úprava obsažená v zákoně č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích, má-li účastník nebo ten, kdo je stranou řízení, za to, že v tomto řízení dochází k průtahům, může podat návrh soudu, aby určil lhůtu pro provedení procesního úkonu, u kterého podle jeho názoru k průtahům v řízení dochází (dále jen "návrh na určení lhůty"). Pokud stěžovatel má za to, že v předmětném řízení k průtahům docházelo, mohl tedy podat shora uvedený návrh na určení lhůty. Námitka tzv. již odeznělých průtahů v řízení vznesená až v době, kdy řízení ve věci je již pravomocně skončeno, pak nemůže být důvodem kasace meritorních rozhodnutí.
11. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci je evidentní, že stěžovateli se porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky nezdařilo doložit.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu