ECLI:CZ:US:2015:1.US.3954.14.1
sp. zn. I. ÚS 3954/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti JUDr. Tomáše Matouška, Ph.D., zastoupeného JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Baškirská 1404/1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2014 č. j. 121 EC 81/2012-67, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 18. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. srpna 2014 č. j. 121 EC 81/2012-67 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatel současně navrhoval, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku podle ustanovení §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a dále navrhoval posouzení jeho věci jako naléhavé podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") uložil stěžovateli zaplatit žalobci Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group (dále jen jako "vedlejší účastník řízení") částku 1 668 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 89 Kč od 15. prosince 2011 do 21. srpna 2012; částku 806 Kč kapitalizovaný a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 46 Kč od 27. listopadu 2011 do 21. srpna 2012 a dále náklady řízení ve výši 11 811 Kč z titulu nehrazeného pojistného za dvě pojištěná vozidla.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že obvodní soud své rozhodnutí založil na nesprávně zjištěných skutkových okolnostech, způsobených nerespektováním námitek stěžovatele, že pojistné bylo uhrazeno. Obvodnímu soudu dále vytýkal, že opakovaně odročoval jednání, aby získal stanovisko vedlejšího účastníka řízení, a to přes zákonnou koncentraci řízení a přesto, že se k nařízenému jednání nedostavil. Stěžovatel má za to, že s ohledem na okolnosti řízení před obecným soudem je ústavní stížnost přípustná s tím, že napadené rozhodnutí je založeno na formalistickém a selektivním hodnocení pojistného, schází v něm vypořádání se se stěžejními argumenty stěžovatele a jde o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy, ale i soudy jiných členských zemí Evropské unie, posuzují odlišně. Ve vztahu k této argumentaci stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 4167/1, I. ÚS 1436/12, II. ÚS 2538/09, III. ÚS 78/09, III. ÚS 405/04, IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, IV. ÚS 185/98. Stěžovatel dále napadl část výroku, kterým mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení. Stěžovatel je toho názoru, že obvodní soud dostatečně nepřezkoumal a neodůvodnil hledisko existence důvodů hodných zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., ani se nijak nevyjádřil k hledisku účelnosti vynaložených nákladů řízení podle §142 o. s. ř. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1172/12, III. ÚS 3000/11, I. ÚS 3344/12, III. ÚS 2984/09, I. ÚS 195/11, sp. zn. II. ÚS 1172/12, I. ÚS 3344/12 a na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1201/2012.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a konstatuje, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud ve své dřívější rozhodovací praxi [kupř. nález Ústavního soudu ze dne 17. března 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení ze dne 25. listopadu 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz] zaujal k tzv. bagatelním sporům stanovisko, podle kterého pokud občanský soudní řád vylučuje u bagatelních věcí přezkum v odvolacím řízení, což v obecné rovině není v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky přesunut do roviny ústavního soudnictví. Proto rozhodnutí soudu, proti němuž není přípustné odvolání, lze úspěšně napadat ústavní stížnosti jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Z dřívější rozhodovací praxe se jedná například o situace, kdyby se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tj. např. své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, pominuly ve věci rozhodující skutečnosti, nebo by se odůvodnění rozhodnutí příčilo pravidlům logiky, bylo by výrazem přepjatého formalismu či jiného extrémního vybočení z obecných principů spravedlnosti.
8. Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud taktéž již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307) a ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Ústavní soud je tedy oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlivosti, obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
9. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že obvodní soud se celou věcí i uloženou povinností k náhradě nákladů řízení zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
10. Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že v ústavní stížnosti stěžovatel neuvádí nic, co by jeho spor o bagatelní částku posunulo do ústavněprávní roviny. Posuzovaná ústavní stížnost představuje jen polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
11. Závěry uvedené v napadeném rozhodnutí nejsou ani v rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu, na která stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal, neboť na nyní projednávaný případ nedopadají. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Z uvedených důvodů nelze napadené rozhodnutí považovat za rozhodnutí učiněné v rozporu s judikaturou Ústavního soudu.
12. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
13. O návrhu stěžovatele na přednostní projednání ústavní stížnosti (podle §39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již (výslovně) rovněž nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu