ECLI:CZ:US:2015:1.US.3968.14.1
sp. zn. I. ÚS 3968/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 23 Co 309/2014-169 ze dne 30. září 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí obecného soudu.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho základní právo garantované dle čl. 10 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že nezohlednily skutečnou výši jeho příjmů, ale vyšly z regionální statistiky ceny práce pro hlavní město Prahu pro jeho obor a stanovily tak jeho hypotetický příjem ve výši 55 000,- Kč. Soudy by podle názoru stěžovatele měly zkoumat každý případ jednotlivě a ne automaticky aplikovat statistická data. Dosáhnout takových příjmů v ekonomické krizi není podle tvrzení stěžovatele v jeho možnostech. Stěžovatel si je vědom své povinnosti platit výživné na své děti, ale tvrdí, že zejména splatnost dlužného výživného by měla být stanovena způsobem, který pro něj nebude likvidační. Skutkový stav podle něj soudy zjistily nedostatečně a závěry, které dovodily, jsou tak protiústavní.
4. Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele ve vztahu k údajné protiústavnosti postupu odvolacího soudu a jeho rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud nebude podrobně rekapitulovat průběh předchozího řízení, neboť obsah rozsudků soudů obou stupňů jsou stěžovateli známy, a proto na ně pro stručnost odkazuje.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Dále pokládá Ústavní soud za nezbytné podotknout, že ve vztahu k soudním rozhodnutím v rodinných věcech přistupuje velmi rezervovaně, což platí obecně o tzv. statusových věcech, kdy dokonce v některých případech považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (tak tomu je např. v otázce rozvodu manželství; srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 465/02, IV. ÚS 778/02, IV. ÚS 317/04, IV. ÚS 274/04 aj.). Důvodem je skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli nebo které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. O tyto formy protiústavnosti se však v posuzované věci nejedná.
7. Ústavní stížnost je toliko polemikou s důvody, které krajský soud v napadeném rozhodnutí uvedl, přičemž je z ní patrný nesouhlas s jeho postupem a hodnocením skutkových okolností. Takové námitky však nejsou bez dalšího způsobilé zpochybnit ústavní konformitu stěžovaného rozsudku. Sluší se na tomto místě poznamenat, že řízení o ústavní stížnosti instančně ani jinak nenavazuje na civilní proces, který byl konkrétně v právní věci stěžovatele završen rozporovaným rozhodnutím Krajského soudu v Praze. To znamená, že přezkumu správnosti soudy zjištěného a interpretovaného skutkového stavu se již před Ústavním soudem nelze úspěšně domáhat, protože jde o jejich výlučnou pravomoc, do které není oprávněn Ústavní soud ingerovat, ledaže zjistí při výkonu této pravomoci exces zakládající porušení ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud tedy nemůže ve věci sám provádět dokazování a na jeho pozadí revidovat závěry obecných soudů, a proto v posuzované věci ani nemůže vyřešit otázku, zda je zvýšení výživného, resp. stanovení výše splátek a data jejich splatnosti pro stěžovatele neúnosné. Přitom z rozhodnutí odvolacího soudu není patrný žádný exces, kterého by se dopustil v otázce zjišťování skutkového stavu a pro který by bylo třeba přikročit ke kasaci jeho rozsudku.
8. Stěžovatel se mýlí, pokud se domnívá, že v řízení o úpravě poměrů jeho nezletilých dětí pro dobu do a po rozvodu bylo do jím označených práv zasaženo. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí vycházelo jak ze zákonných hledisek uvedených v ustanovení §85 odst. 2, odst. 3 a §96 odst. 1 zákona o rodině, tak i z ustanovení §906 až §923 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, která představují relevantní hmotněprávní oporu pro rozhodnutí, nelze mít ani za to, že by došlo k porušení majetkových či sociálních práv stěžovatele či práva na spravedlivý proces.
9. Ve smyslu §85 odst. 2 zákona o rodině oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo podílet se na životní úrovni svých rodičů. Dle §915 odst. 1 občanského zákoníku má dítě právo sdílet s rodiči životní úroveň. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Jestliže stěžovatel dobrovolně podstoupil majetkové riziko v souvislosti se založením obchodní společnosti, přičemž před založením této společnosti dosahoval jeho příjem částky kolem 118 000,- Kč v průměru měsíčně, nelze vytýkat soudu, že stanovil jeho příjem fikcí. Při rozhodování o stanovení rozsahu vyživovací povinnosti rodičů jde především o oprávněné zájmy nezletilých dětí. Stěžovatel má sice nízký příjem, ale jeho výdělkové možnosti a schopnosti jsou naprosto jiné. Je v zájmu nezletilých dětí, aby se i otec určitou finanční částkou podílel na plnění své vyživovací povinnosti vůči dětem v době, kdy jsou děti ve výchově matky. Odvolací soud správně dospěl k závěru, že soud prvního stupně určil otci výživné odpovídající zákonným hlediskům zákona o rodině (§85 odst. 2 zákona o rodině a §913 odst. 1 občanského zákoníku).
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu