ECLI:CZ:US:2015:1.US.3975.14.1
sp. zn. I. ÚS 3975/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti 1. Františka Šíra a 2. Ivany Šírové, obou zastoupených Mgr. Liborem Valentou, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014 č. j. KSBR 24 INS 17550/2012, 24 ICm 2739/2013, 29 ICdo 59/2014-81, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. března 2014 č. j. 24 ICm 2739/2013, 11 VSOL 138/2013-56 (KSBR 24 INS 17550/2012) a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. září 2013 č. j. 24 ICm 2739/2013-20, KSBR 24 INS 17550/2012-C1-4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. prosince 2014 a doplněné podáním ze dne 5. února 2015, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces.
2. Z podané ústavní stížnosti a z obsahu insolvenčního spisu vedeného v elektronické podobě v detailu insolvenčního řízení lustrované osoby Dagmar Kvačkové, který je dostupný na www.justice.cz, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u Krajského soudu v Brně domáhali žalobou doručenou dne 7. srpna 2013 vyloučení ve výroku specifikovaných nemovitostí z majetku podstaty dlužnice Dagmar Kvačkové podle ustanovení §225 odst. 1 insolvenčního zákona. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. září 2013 žalobu odmítl pro opožděnost. Stěžovatele proti tomuto rozhodnutí podali odvolání. Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 19. března 2014 usnesení krajského soudu potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. září 2014 podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že ve věci rozhodující soudy napadenými rozhodnutími fatálně porušily jejich právo na spravedlivý proces a to tím, že ignorovaly právní zastoupení stěžovatelů advokátem již v době předcházející soupisu majetkové podstaty dlužníka Dagmar Kvačkové a dále že nesprávně zjistily a nesprávně vyhodnotily data doručení vyrozumění o soupisu majetku stěžovatelů do majetkové podstaty dlužníka stěžovatelům. Stěžovatelé rovněž namítali, že podle jejich názoru předmětný nemovitý majetek stěžovatelů byl zapsán do majetkové podstaty dlužníka nesprávně a nezákonně.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
8. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzeného práva stěžovatelů, neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatelů s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů, stěžovatelé opakují námitky uplatněné v podaném odvolání a dovolání a nepřípustně očekávají, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Krajský soud v Brně se podanou žalobou stěžovatelů řádně zabýval, ověřil, že vyrozumění podle ustanovení §224 odst. 1 insolvenčního zákona bylo prvému stěžovateli doručeno dne 4. července 2013 a druhé stěžovatelce dne 3. července 2013, přičemž vylučovací žaloba byla krajskému soudu doručena až dne 7. srpna 2013, tj. dva dny, resp. pět dnů, po uplynutí lhůty k podání vylučovací žaloby. Proto podanou žalobu stěžovatelů zamítl. Na základě podaného odvolání vrchní soud přezkoumal usnesení krajského soudu, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a po jednání ve věci usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud znovu ověřil data doručení vyrozumění insolvenčního správce stěžovatelům, která doplnil sděleními pošty Tvarožná a pošty Šlapanice u Brna, jimiž byla potvrzena data doručení předmětných vyrozumění stěžovatelům. Dále vrchní soud vysvětlil stěžovatelům, z jakého důvodu insolvenční správce nezaslal vyrozumění o soupisu majetku jejich advokátovi, kterému stěžovatelé udělili plnou moc k zastupování až dne 2. srpna 2013, a to k sepisu excindační žaloby.
10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09 in http://nalus.usoud.cz). Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil.
11. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu nelze než dovodit, že stěžovatelům v uplatnění jejich procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu nebyla Ústavním soudem žádná pochybení v projednávané věci zjištěna.
12. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovatelům se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu