ECLI:CZ:US:2015:1.US.3979.14.1
sp. zn. I. ÚS 3979/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. W., toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem se sídlem v Plzni, T. G. Masaryka 25, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 3 PP 112/2014 ze dne 18. září 2014 a usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 348/2014-48 ze dne 16. října 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 8 odst. 2, čl. 38 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením soud prvého stupně podle §88 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (a contrario) zamítl návrh ředitele věznice o podmíněné propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 T 19/2006, z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 3 T 19/2006, a z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 45 dnů, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 11. 2002, sp. zn. 4 T 25/2002, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2003 a 20. 3. 2008, sp. zn. 6 PP 110/2003, a z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 4,5 roku, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 17 T 147/2008. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, již stížnostní soud v záhlaví označeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou zamítl.
3. Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že je evidentním porušením jeho výše uvedených základních práv, když soudy v napadených rozhodnutích poukazují na jeho trestní minulost, ačkoliv zjistily, že se ve vězení chová vzorně, má kvalifikaci, se kterou nebude mít na svobodě problém získat uplatnění, a udržuje vztah se svou družkou, s níž má dceru. Páchání trestné činnosti v minulosti stěžovatel vysvětluje tím, že byl nucen splácet závazky, nicméně tato situace již nyní údajně netrvá. V této souvislosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. III. ÚS 1735/10. K dalšímu porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv podle něj došlo i tím, že stížnostní soud vydal své rozhodnutí v neveřejném zasedání bez slyšení stěžovatele.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].
6. Podstatu ústavní stížnosti nachází Ústavní soud zejména v nesouhlasu stěžovatele s hodnocením jeho žádosti obecnými soudy. V této spojitosti je však třeba připomenout, že z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [viz např. nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323)], což ostatně v posuzované věci zdůraznil též odvolací soud. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle §88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1845/09, sp. zn. III. ÚS 1280/08, sp. zn. III. ÚS 590/09, sp. zn. III. ÚS 338/10 aj., dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz). Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností soudem. Ústavní soud zdůrazňuje, že posouzení zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně záležitostí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda předpoklady pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své názory v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily; o relevantní pochybení zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené právní závěry z hlediska ústavních kautel vůbec obstát. Obecně pak nelze rezignovat na přikročení k přezkumu v tom smyslu, zda v příslušném řízení byly dodrženy principy spravedlivého procesu, garantované ustanoveními hlavy páté Listiny.
7. Podstatou úvah obecných soudů při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je především možnost učinit závěr o prokazatelném polepšení odsouzeného v důsledku chování a plnění povinností ve výkonu trestu, a o důvodnosti předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu na svobodě řádný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud bylo shledáno, že druhá z uvedených podmínek nebyla ve věci stěžovatele splněna, je to záležitostí uvážení obecných soudů [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2005 sp. zn. IV. ÚS 56/05 (N 7/37 SbNU 715), nebo ze dne 20. 9. 2001 sp. zn. III. ÚS 284/01]. Ty vycházely především ze skutečnosti, že stěžovatel se v minulosti dopouštěl opakovaně trestné činnosti i po předchozím propuštění z výkonu jiného mu uloženého trestu odnětí svobody. K výkonu trestu odnětí svobody navíc nenastoupil dobrovolně, ale byl dodán orgány Policie ČR. Závažnost jeho trestné činnosti navíc gradovala spácháním zvlášť závažného úmyslného trestného činu loupeže (riziko recidivy tak u něj bylo se zřetelem k okolnostem případu podle názoru soudů zvýšeno). Z pohledu těchto úvah nemá Ústavní soud výhrady k napadeným rozhodnutím, když oba soudy se zjištěnými skutečnostmi zabývaly řádně.
8. Podobnost s případem řešeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1735/10 ze dne 12. 5. 2011 (N 90/61 SbNU 405) je toliko zdánlivá. Především je třeba podotknout, že ve stěžovatelem citovaném nálezu se jednalo o situaci, kdy stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí v zásadě toliko zopakoval z odsuzujícího rozsudku, že společenská nebezpečnost jednání pachatele byla hodnocena jako vysoká, z čehož posléze dovodil, že po výkonu poloviny uloženého trestu nelze dospět k závěru, že je dána prognóza řádného vedení života odsouzeného na svobodě. V nyní posuzované věci je však situace jiná. Překážkou pro podmíněné propuštění stěžovatele na svobodu totiž nebyla povaha či rozsah trestné činnosti, nýbrž skutečnost, že stěžovatel se po předchozím propuštění z výkonu dřívějšího trestu dopustil další závažnější trestné činnosti, kdy předchozí tresty, včetně výchovných, nevedly k nápravě stěžovatele, resp. minuly se svým výchovným účinkem. Takové "zohlednění trestní minulosti" nepředstavuje porušení ústavní zásady ne bis in idem ve smyslu čl. 40 odst. 5 Listiny, neboť pro zodpovězení otázky, zda od stěžovatele lze očekávat, že v budoucnu povede řádný život, jsou tyto skutečnosti a jejich zhodnocení klíčové; obava z opětovného páchání trestné činnosti, založená na dřívější zkušenosti, je tak pro soud logicky jedním ze stěžejních hledisek posuzování důvodnosti žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.
9. Ani rozhodování stížnostního soudu v neveřejném zasedání nevykazovalo protiústavní charakter. Právo stěžovatele na dodržení kontradiktorních rysů řízení nebylo zasaženo, neboť rozhodnutí krajského soudu se neopíralo o jiné věcné důvody, než jaké aplikoval prvoinstanční soud [viz nález ze dne 12. 5. 2011 sp. zn. III. ÚS 1735/10 (N 90/61 SbNU 405)]. Porušení ústavně zaručených práv stěžovatele tedy Ústavní soud v řešeném případě neshledal, a nebyl tak oprávněn zasáhnout do předmětné rozhodovací činnosti obecných soudů.
10. Za daných okolností pak Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 29. dubna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu