ECLI:CZ:US:2015:1.US.399.15.1
sp. zn. I. ÚS 399/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Ponerta, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností ze dne 15. 1. 2014 stěžovatel namítal zásah do svých ústavních práv. K zásahu došlo v důsledku vydání ústavního zákona č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky, neboť při rozdělení ČSFR došlo k odepření základního politického práva zakotveného v zákoně č. 327/1991 Sb., o referendu. Stěžovatel proto navrhl zrušení ústavního zákona č. 542/1992 Sb.
2. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné podmínky pro věcné (meritorní) projednání ústavní stížnosti.
3. Podle §64 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), "návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy je oprávněn podat ten, kdo podal ústavní stížnost za podmínek uvedených v §74 tohoto zákona, nebo ten, kdo podal návrh na obnovu řízení za podmínek uvedených v §119 odst. 4 tohoto zákona."
4. Stěžovatel své podání pojmenoval jako ústavní stížnost, fakticky se nicméně jedná o návrh na zrušení ústavního zákona č. 542/1992 Sb., na jehož základě došlo k zániku (rozdělení) Československa.
5. Stěžovatel sice svůj návrh na zrušení uvedeného ústavního zákona navázal na ústavní stížnost, jak své podání formálně označil, po obsahové stránce se však v případě podání stěžovatele o ústavní stížnost nejedná, neboť toto podání neobsahuje základní náležitosti ústavní stížnosti; stěžovatel zejména neoznačil žádné pravomocné rozhodnutí či jiný zásah orgánu veřejné moci do svých ústavně zaručených základních práv a svobod ve smyslu §87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a neuvedl žádné relevantní skutečnosti, v nichž spatřuje zásah do svých práv takovým rozhodnutím či zásahem. V případě podání stěžovatele se ve skutečnosti jedná o prostý návrh na zrušení zákona, přičemž však k podání takového návrhu jsou aktivně legitimováni výhradně navrhovatelé vymezení v §64 odst. 1 písm. a) až d) zákona o Ústavním soudu, zejména prezident republiky či skupina poslanců nebo senátorů. V případě stěžovatele jako fyzické osoby se tak jedná o návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou.
6. Podle §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "fyzické a právnické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem musí být zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy."
7. Ústavní stížnost stěžovatele se mimoto vyznačuje nesplněním zákonné podmínky vymezené v §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy podmínky povinného zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem.
8. Ústavní soud přitom dospěl k závěru, že v projednávané věci není namístě stěžovatele vyzývat k odstranění této vady návrhu, neboť ani zastoupení advokátem by nemohlo vést k meritornímu projednání ústavní stížnosti pro okolnost uvedenou výše. Stěžovatel si navíc nesplnění podmínky povinného zastoupení advokátem musel být vědom. Ústavní stížnost totiž podal v zastoupení obecným zmocněncem Aloisem Hlásenským, přičemž tento obecný zmocněnec se v minulosti na Ústavním soudem obracel s mnohačetnými ústavními stížnostmi či jinými podáními a byl zdejším soudem opakovaně poučen o tom, že s účastí na řízení je spojena podmínka povinného zastoupení advokátem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. II. ÚS 49/03, nebo ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 2112/08, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obecný zmocněnec stěžovatele jako účastník řízení před Ústavním soudem byl v minulosti rovněž vícekrát vyzýván k doložení zastoupení advokátem, přičemž jeho ústavní stížnosti byly opakovaně odmítnuty poté, co této výzvě nevyhověl (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2008, sp. zn. III. ÚS 1608/08, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 979/09, ze dne 24. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2080/09, nebo ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3535/12).
9. Na základě výše uvedených důvodu byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť se jednalo o návrh podaný někým zjevně neoprávněným, a podle písm. a) téhož ustanovení pro neodstraněné vady návrhu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2015
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj