ECLI:CZ:US:2015:1.US.3991.14.1
sp. zn. I. ÚS 3991/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti MUDr. Vladimíra Dbalého, MBA, zastoupeného Mgr. Katarínou Kožiakovou Oboňovou, advokátkou na adrese Praha 13, Bucharova 1314/8, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2014 č. j. 14 To 502/2014-66, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. října 2014 č. j. 14 To 502/2014-66 s tvrzením, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Praha-západ sp. zn. 33 Nt 4006/2014 (dále jen "soudní spis") bylo zjištěno, že stěžovatel je stíhán pro zločin sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a), b), c), odst. 3 trestního zákoníku a zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), e), odst. 4 písm. b), c) trestního zákoníku. Na základě usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. června 2014 sp. zn. 33 Nt 1217/2014 byl vzat podle ustanovení §68 odst. 1 trestního řádu do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) a písm. b) trestního řádu. Krajský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. září 2014 č. j. 33 Nt 4006/2014-42, kterým soud rozhodl o tom, že stěžovatel se nadále ponechává ve vazbě, a to z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) trestního řádu, a současně jeho žádost o propuštění z vazby zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že usnesení výroku soudu prvního stupně považuje za nesprávné, neboť je vyloučeno, aby soud rozhodl v rámci rozhodování o návrhu státního zástupce podle ustanovení §72a odst. 3 trestního řádu současně o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, aniž by to navrhl státní zástupce. Podle názoru stěžovatele vzhledem k tomu, že státní zástupce ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu nepodal včasný návrh ve smyslu ustanovení §72 trestního řádu, resp. soud řádně nerozhodl o dalším trvání tzv. útěkové vazby, tento vazební důvod uplynutím lhůty tří měsíců od právní moci usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2014 odpadl. Stěžovatel má za to, že vazební důvody nemají v jeho případě reálný základ, jsou založeny jen na domněnkách a obecné soudy postupovaly formálně nesprávně. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýkal, že se v rozhodnutí napadeném ústavní stížností meritorně nevypořádal zejména s existencí důvodů pro uvalení tzv. útěkové vazby, jeho odůvodnění je nekonkrétní a není opřeno o jakékoliv důkazy. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. IV. ÚS 689/05, II. ÚS 413/01 a III. ÚS 612/06.
4. Ústavní soud si vyžádal k posouzení ústavní stížnosti vyjádření Okresního soudu Praha-západ a Krajského soudu v Praze.
5. Okresní soud Praha-západ ve svém vyjádření ze dne 16. ledna 2015 ohledně právních závěrů ve vztahu k zamítnutí žádosti o propuštění z vazby a o ponechání stěžovatele ve vazbě odkázal na právní závěry, které jsou podrobně zhodnoceny ve vyhotoveném usnesení. Námitku stěžovatele, že rozhodnutí o dalším trvání vazby nepředcházel návrh státního zástupce podle §72 odst. 2 trestního řádu, lze mít za nedůvodnou, a to s ohledem na ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu, neboť podle názoru soudu se "jiným rozhodnutím o vazbě" ve smyslu ustanovení §72 odst. 1 trestního řádu rozumí i shora uvedené usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 10. září 2014. K tomu Okresní soud Praha-západ uvedl, že dne 10. prosince 2014 rozhodoval opětovně o žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, kterou pod sp. zn. 33 Nt 416/2014 zamítl a Krajský soud v Praze pod sp. zn. 14 To 5/2015 dne 8. ledna 2015 zamítl. Závěrem Okresní soud Praha-západ navrhoval, aby ústavní stížnost stěžovatele byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
6. Krajský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 16. ledna 2015 uvedl, že ze strany krajského soudu věcné ani procesní pochybení neshledává, soud postupoval v souladu s trestním řádem platným a účinným ke dni rozhodování. Soud zastává názor, že jeho postupem nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhoval ústavní stížnost z tohoto důvodu odmítnout.
7. Doručená vyjádření zaslal Ústavní soud na vědomí stěžovateli, resp. jeho právní zástupkyni s tím, že se k nim může vyjádřit. Replika k doručeným vyjádřením nebyla Ústavnímu soudu ve stanovené lhůtě doručena.
8. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
10. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán určitý konkrétní trestný čin, tak i zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro odsouzení.
11. Podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Ustanovení §67 písm. b) trestního řádu pak stanoví, že obviněný smí být vzat do vazby tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání.
12. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu ve vazebním řízení, v posuzované věci shledáno nebylo. Ústavní soud konstatuje, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity.
13. Okresní soud Praha-západ se návrhem státního zástupce na ponechání stěžovatele ve vazbě i návrhem na propuštění z vazby řádně zabýval a ve svém rozhodnutí podrobně vyložil, na základě kterých důkazů setrval na svém závěru, že skutkové okolnosti dané věci podporují závěr o existenci důvodného podezření o spáchání rozsáhlé trestné činnosti stěžovatelem, přičemž poukázal i na konkrétní poznatky vůči stěžovateli. Okresní soud shledal, že nadále trvají oba vazební důvody podle §67 písm. a) a b) trestního řádu.
14. Krajský soud v Praze přezkoumal napadené usnesení Okresního soudu Praha-západ a stěžovatelem podanou stížnost zamítl. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí, které naplňuje zákonné standardy řádného odůvodnění, je zřejmé, že Krajský soud v Praze vycházel z dostatečného množství poznatků a podkladů, které mu umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro a proti zajištění osoby stěžovatele. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto, nemaje potřebu cokoliv k nim dodávat, odkazuje.
15. Pokud se týká námitky stěžovatele, že Okresní soud Praha-západ rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodu podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu, aniž by to navrhl státní zástupce, Ústavní soud z obsahu soudního spisu a zejména ze stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu, založené v soudním spisu pod číslem listu 53 až 56, ověřil, že stěžovatel uvedenou námitku ve své stížnosti neuplatnil a vznesl ji až v ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud poznamenává, že stěžovateli nic nebránilo námitku v řízení o podané stížnosti uplatnit. Pokud tak neučinil, ač měl k takovému postupu příležitost, a tento argument používá až v ústavní stížnosti, efektivně nevyčerpal všechny prostředky k ochraně práva a jde o novum. Ústavní soud přitom opakovaně uvedl, že v řízení o ústavních stížnostech se nova zásadně nepřipouštějí (srov. kupř. usnesení ze dne 8. července 2009 sp. zn. I. ÚS 863/09, ze dne 1. března 2010 sp. zn. I. ÚS 2545/08 a ze dne 30. července 2009 sp. zn. II. ÚS 1132/09 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud pro úplnost pak odkazuje na vyjádření Okresního soudu Praha-západ k ústavní stížnosti (bod 5), kde tento soud zaujímá k uvedené námitce své stanovisko.
16. Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud již jednou prověřil, a to konkrétně v souvislosti se vzetím stěžovatele do vazby. Usnesením ze dne 25. září 2014 sp. zn. III. ÚS 2835/14 byla ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. července 2014 č. j. 14 To 361/2014-69 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. června 2014 č. j. 33 Nt 1217/2014-49 odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný a na toto rozhodnutí lze pak přiměřeně odkázat.
17. Za výše uvedených okolností proto nemůže mít relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry uvedené v judikatuře, kterou stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, neboť zde chybí přímý vztah k žalobnímu návrhu, který stěžovatel v řízení před obecnými soudy uplatnil.
18. Ústavní soud uzavírá, že závěry ve věci učiněné Krajským soudem v Praze nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
19. Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu