ECLI:CZ:US:2015:1.US.4007.14.1
sp. zn. I. ÚS 4007/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Zdislava Niemczyka, zastoupeného JUDr. Ing. Zuzanou Bordovskou, advokátkou se sídlem Frýdek - Místek, U Staré pošty 744, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014 č. j. 32 Cdo 3232/2014-118, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. ledna 2014 č. j. 47 Co 23/2013-85 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 16. dubna 2012 č. j. 63 C 244/2008-56, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 22. prosince 2014 a doplněné podáními ze dne 26. ledna 2015 a 27. ledna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 11 odst. 3, čl. 37 odst. 2 a 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Dále stěžovatel navrhoval, aby podle ustanovení §83 zákona o Ústavním soudu náklady na jeho zastoupení zcela nebo zčásti zaplatil stát nebo aby Ústavní soud zavázal ostatní účastníky nahradit stěžovateli společně a nerozdílně náklady řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 63 C 244/2008 (dále jen "soudní spis") se podává, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. dubna 2012 č. j. 63 C 244/2008-56 zastavil řízení o žalobě Home Credit, a. s. (dále jen "vedlejší účastník řízení") v části o zaplacení částky 4 420 Kč (výrok I.), stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení částku 59 753,32 s příslušenstvím (výrok II.) a částku 24 422 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok III.). Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. ledna 2014 č. j. 47 Co 23/2013-85 potvrdil výrok II. soudu prvního stupně ve věci samé a výrok III., kterým bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení ve výši 2 390 Kč. Dále odvolací soud rozhodl, že právo na náhradu nákladů odvolacího řízení se nepřiznává. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. října 2014 č. j. 32 Cdo 3232/2014-118 dovolání odmítl a dále rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 598 Kč.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že dne 17. prosince 2000 byla mezi ním a vedlejším účastníkem řízení uzavřena úvěrová smlouva, na základě které byla stěžovateli půjčena finanční částka ve výši 74 277,30 Kč. Stěžovatel do dnešního dne zaplatil částku 108 915 Kč, což je podle jeho názoru dostačující, aby byla pokryta jistina a také úroky z půjčky. I přesto vedlejší účastník řízení požaduje po stěžovateli zaplacení žalované částky. Stěžovatel má za to, že pokud soudy žalobě vyhověly, a navíc přiznaly i požadovaný úrok, vyřešily podle jeho názoru tyto právní otázky v rozporu s hmotným právem a svá rozhodnutí tak založily na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel dále namítal, že soud prvního stupně i přes jeho řádnou a včasnou omluvu ohledně jeho zdravotního stavu a finančních tíživých poměrů (byl propuštěn z práce a veden na úřadu práce), ve věci jednal, aniž by jednání odročil a počkal na zlepšení zdravotního stavu stěžovatele, případně aby ho poučil o možnosti jeho práva na právní pomoc v řízení před soudy. Stěžovatel má proto za to, že bylo porušeno jeho základní právo, aby soudní jednání proběhlo v jeho přítomnosti, aby se sám mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a aby uplatnil své právo na právní pomoc v řízení před soudy, a to od počátku řízení. Tím, že byl podle svého názoru znevýhodněn vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, byla porušena rovnost všech účastníků v řízení a bylo porušeno i právo na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž vznesl výhrady k výši smluveného úroku ve výši 26,64 %, jež je podle jeho tvrzení u nemocné fyzické osoby v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a neměl by požívat právní ochrany. Stěžovatel rovněž namítal, že žaloba byla podána po uplynutí promlčecí doby, čímž došlo k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví. Stěžovatel zpochybnil i nezapočtení jím zaplacené částky ve výši 63 073 Kč na jistinu, neboť uvedená částka byla vedlejším účastníkem řízení započtena na zaplacení dlužných úroků.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.
7. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85, in http://nalus.usoud.cz). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus.
8. Ústavní soud žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit porušení tvrzených práv stěžovatele, neshledal. Posuzovaná ústavní stížnost je v podstatě polemikou stěžovatele s rozhodnutími ve věci rozhodujících soudů, stěžovatel opakuje námitky uplatněné v podaném odvolání a dovolání a nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů svým vlastním. Odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud považuje za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
9. Krajský soud v Brně se odvoláním, podaným stěžovatelem, řádně zabýval, přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu napadeném odvoláním a stěžovateli v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně vyložil, proč neshledal podané odvolání důvodným. Odvolací soud měl za to, že pokud se týká neúčasti stěžovatele na jednání nařízeném na den 12. dubna 2012, soud prvního stupně postupoval zcela v intencích ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř., neboť stěžovatel svůj tvrzený nepříznivý zdravotní stav nijak nedoložil. Vedlejší účastník řízení pak postupoval v souladu s uzavřenými obchodními podmínkami, podle kterých je zaplacená částka započtena nejprve na smluvní pokuty, poté na poplatky, úroky a teprve poté až na jistinu. V části rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně co do nákladového výroku, odvolací soud aplikoval ustanovení §150 o. s. ř., když shledal v případě stěžovatele důvody hodné zvláštního zřetele, jež umožňují nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žalobci, zohlednil nepříznivou finanční situaci, nepříznivý zdravotní stav stěžovatele i skutečnost, že stěžovatel se snažil o úhradu dluhu, a stěžovatele proto zavázal jen k úhradě zaplaceného soudního poplatku ve výši 2 390 Kč. Stejně tak odvolací soud v souladu s ustanovením §150 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejšímu účastníkovi nepřiznal.
10. Nejvyšší soud pak v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Dovolací soud, pokud šlo o stěžovatelem vznesené otázky "promlčení", "vyčíslení dlužné částky", "co jsou úroky z půjčky a úroky z prodlení" a "mnohonásobného přeplacení půjčky/úvěru ze strany stěžovatele" vysvětlil, že stěžovatel uvedl jako předpoklad přípustnosti odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe soudu a rozdílnému rozhodování dovolacího soudu, aniž by upřesnil, od které ustálené praxe se řešení těchto otázek odchyluje. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
11. Z obsahu soudního spisu Ústavní soud ověřil, že stěžovatel omluvil svoji neúčast na jednáních soudu prvního stupně nařízených na den 16. února 2012 a 27. února 2012 a současně požádal o odročení těchto jednání. Soud prvního stupně stěžovateli vyhověl a nařízená jednání opakovaně odročil. Další soudní jednání nařídil na 12. dubna 2012. Stěžovatel doručil soudu přípis ze dne 3. dubna 2012, ve kterém ze zdravotních důvodů žádal o omluvu nebo o odročení jednání, přičemž žádný aktuální doklad osvědčující jeho zdravotní stav k tomuto podání nepřiložil (č. listu 51 soudního spisu).
12. Obecné soudy musí v rámci své poučovací povinnosti dbát na to, aby formální a pro právně nevzdělanou a nemajetnou osobu třeba i nesrozumitelné překážky nebránily jejímu přístupu k soudu a možnosti chránit své oprávněné zájmy. Porušení poučovací povinnosti nebylo v případě stěžovatele zjištěno. Bylo zcela věcí stěžovatele, zda se rozhodl nedostavit se na nařízené jednání soudu prvního stupně i soudu odvolacího, a jeho námitky ohledně nesplnění poučovací povinnosti proto považuje Ústavní soud za nepřípadné. Obecné soudy zcela adekvátně reagovaly na všechna podání, která jim byla stěžovatelem doručena a Ústavní soud neshledal, že by postupem ve věci rozhodujících soudů došlo k porušení poučovací povinnosti vůči stěžovateli.
13. Ústavní soud se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na rovnost účastníků v řízení. Evropský soud pro lidská práva ve svém rozsudku Stratis Andreadis a Řecká rafinérie Stran proti Řecku ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 13427/87:46) upřesnil ve své judikatuře požadavek rovnosti zbraní ve smyslu spravedlivé rovnováhy mezi stranami. V rozepřích a protichůdných soukromých zájmech tato rovnost znamená, že každé straně musí být poskytnuta přiměřená možnost svou věc presentovat - za podmínek, které ji neuvedou do podstatně nevýhodného postavení vůči jejímu protivníkovi (srov. Listina základních práv a svobod, Komentář, Wagnerová, Šimíček, Langášek, Pospíšil a kolektiv, Wolters Kluwer, 2012, str. 785).
14. V kontextu s konkrétními okolnostmi daného případu nelze než dovodit, že stěžovateli v uplatnění jeho procesních práv bráněno nebylo a v tomto ohledu nebyla Ústavním soudem žádná pochybení v projednávané věci zjištěna.
15. Lze uzavřít, že Ústavní soud mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v posuzované věci nezjistil. Stěžovateli se tak nezdařilo doložit porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.
16. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
17. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení nebo náhrada nákladů zastoupení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 nebo podle §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu