ECLI:CZ:US:2015:1.US.4011.14.1
sp. zn. I. ÚS 4011/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Rychteckého, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem, se sídlem v Praze, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2014 č. j. 21 Co 254/2014-90 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. března 2014, č. j. 60 C 58/2013-63, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 37 odst. 2 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Usnesením ze dne 17. 3. 2014, č.j. 60 C 58/2013-63 nevyhověl Obvodní soud pro Prahu 9 návrhu stěžovatele na prominutí zmeškání lhůty. V dané věci byl soudem prvého stupně ve věci stěžovatele jako žalovaného a žalobkyně, společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. (o zaplacení 13 582 Kč) dne 5. 9. 2013 vydán rozsudek pro zmeškání. Dne 5. 11. 2013 podal stěžovatel u Obvodního soudu pro Prahu 9 žádost o ustanovení právního zástupce dle §30 o. s. ř. Ten však soud usnesením ze dne 10. 1. 2014 zamítl. Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel dne 6. 2. 2014 odvolání, ve kterém žádal o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání, neboť byl podle svého tvrzení dne 4. 2. 2014 bezdůvodně napaden Policií ČR Praha Bohnice a vykonavatelem exekutora. K následné výzvě soudu na doplnění skutkových tvrzení a konkrétního důvodu, který měl stěžovatele vyloučit z provedení právního úkonu, který mu náležel, stěžovatel nereagoval, a proto návrhu na prominutí zmeškání lhůty nebylo vyhověno.
3. Proti usnesení soudu prvého stupně podal stěžovatel odvolání s návrhem na přidělení bezplatného právního zastoupení, avšak dle názoru soudu podmínky pro vyhovění žádosti dostatečně neprokázal. Usnesení soudu prvého stupně tak Městský soud v Praze potvrdil.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že shora uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho výše citovaná základní práva. Pokud by prý jeho návrhu na ustanovení zástupce bylo včas vyhověno, nebyl by žádnou lhůtu zmeškal. Rovněž se domnívá, že rozhodovací činnost obecných soudů je nekonzistentní.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud již mnohokrát ve své judikatuře zdůraznil, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí, vyhledávající veškerá v úvahu připadající pochybení. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.
7. V daném případě soud prvního stupně stěžovatele vyzval, aby doplnil svá skutková tvrzení, že mu bylo zabráněno v možnosti podat opravný prostředek a zaslal důkazy, prokazující toto tvrzení. K tomu mu poskytl lhůtu. Stěžovatel zaslal soudu přípis, že v řádu několika dnů doloží zprávu Fakultní nemocnice Na Bulovce a záznam od exekutora, že mu byl zabaven notebook. Soud dospěl k závěru, že důvody, které stěžovatel uvedl na omluvu podání opožděného odvolání, nemohou vést k prominutí zmeškání lhůty. Odvolání není nutné vždy psát na počítači a tvrzení, že byl někdo napaden, nevede automaticky k tomu, že by nebyl schopen odvolání sepsat. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud.
8. Jedná se o výraz nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a uvedené závěry nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovateli byl umožněn přístup k soudu a nebylo mu jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem hájil. Ve věci rozhodující soudy se celou věcí dostatečně zabývaly a v odůvodnění svá rozhodnutí logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily.
9. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva. Navíc je velmi stručná a částečně zmatečná, když se zjevně zabývá také skutečnostmi, které jsou předmětem jiného, i když obdobného řízení (ústavní stížnost stěžovatele vedená pod sp. zn. I. ÚS 4010/14). Ústavní soud přesto věc přezkoumal a konstatuje, že napadená rozhodnutí jsou ústavně konformní a srozumitelná a není důvod jejich závěry jakkoli zpochybňovat.
10. Pro úplnost nutno také uvést, že ačkoliv stěžovatel v petitu napadá kromě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2014 č. j. 21 Co 254/2014-90 ještě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 9. 2013, č. j. 60 C 58/2013-50, z obsahu ústavní stížnosti a kontextu věci vyplývá, že hodlal napadnout usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 17. 3. 2014, č. j. 60 C 58/2013-63, kterým tento soud nevyhověl jeho návrhu na prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Napadení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 5. 9. 2013, č. j. 60 C 58/2013-50, proti kterému nebylo odvolání podáno, by stejně muselo být posouzeno jako nepřípustné.
11. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu