ECLI:CZ:US:2015:1.US.4015.14.1
sp. zn. I. ÚS 4015/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti V. V., t. č. ve Věznici v Kuřimi, zastoupeného JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem se sídlem v Brně, Heršpická 813/5, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. října 2014 č. j. 4 Tdo 1180/2014-24, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. června 2014 č. j. 7 To 202/2014-234 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 3. dubna 2014 sp. zn. 91 T 232/2013, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 22. 12. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž měla být porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 a čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stěžovatel byl za to podle §205 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dalším výrokem bylo rozhodnuto o nárocích poškozeného na náhradu škody. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně dalším napadeným usnesením podle §256 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") zamítl. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
3. Stěžovatel zcela popírá spáchání uvedeného přečinu. Skutkový stav podle něj nebyl správně zjištěn. Soudy údajně vinu stěžovatele dovodily z výpovědí celé řady vyslechnutých svědků. Většina z nich se však podle názoru stěžovatele vyjádřila toliko k okolnostem, za jakých stěžovatel se svými známými byt na ulici D. v Brně od dubna do září 2013 obýval. Jediná osoba, která údajně stěžovatele z trestné činnosti - odcizení kombinovaného kotle a radiátorů - nepřímo usvědčuje, je svědek Martin L. Soud nikterak nepřihlédl k tomu, že svědka L. stěžovatel označil jako možného pachatele uvedeného přečinu. Jedná se totiž o mnohokrát v minulosti trestaného recidivistu. Další svědek, z jehož výpovědi soud vycházel při úvahách o vině, je svědek Martin Fritz, který údajně viděl ve vozidle stěžovatele naložený a nachystaný k odvozu plynový kotel. Stěžovatel k tomu uvedl, že se jednalo o elektrický bojler o objemu mnohem větším než předmětný plynový kotel, jehož prodej stěžovatel nepopírá.
4. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že jeho vinu postavily pouze na nepřímých důkazech, které netvoří ucelený řetěz. Stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování, zejména výslechem Libuše Veselské, Karla Seyfrieda a Rudolfa Hradila, obecné soudy zamítly. Stěžovatel uzavírá, že ve věci došlo k porušení zásady in dubio pro reo a presumpce neviny, neboť existují vážné pochybnosti o jeho vině.
5. Ústavní soud předesílá, že zákon o Ústavním soudu v ustanovení §43 přiznává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit přijatelnost návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně z příslušného spisu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.
6. Stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a usiluje o revizi skutkových zjištění a právních závěrů.
7. Ústavní soud opakovaně připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí soustavy soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn. že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení §125 tr. ř. a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255).
8. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
9. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že obecné soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Obecné soudy předestřely přiměřený popis a interpretaci jednání stěžovatele, jež založily na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Z výpovědi celé řady svědků soud prvého stupně dovodil, že stěžovatel v uvedeném období byt užíval. Předmětné věci se v bytě v době užívání stěžovatele nacházely a bezprostředně poté, co byt opustil, chyběly. Z výpovědí svědků Procházky a L. soud dovodil, že stěžovatel předmětné věci z bytu odvezl a zpeněžil. Věrohodnost těchto svědků soud prvého stupně řádně vyhodnotil a dospěl k závěru, že není důvod ji snižovat. Jejich výpovědi navíc nestojí osamoceně. Naopak jsou podporovány výpověďmi řady svědků. Ohledně nesrovnalostí mezi popisem bojleru a kotle, které různí svědkové viděli v zadní části stěžovatelova auta, obecné soudy dovodily, že v bytě se nacházel jak starší odpojený bojler, tak i zánovní funkční kondenzační kotel. Jak bojler, tak i kotel zřejmě stěžovatel postupně odvezl a zpeněžil. Nesrovnalosti ve výpovědích svědků tak obecný soud vysvětlil. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu stíhaného jednání (resp. jeho pachatelství) nejsou ničím jiným než pokračující polemikou s obecnými soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jestliže učiněné skutkové závěry jsou ve svém celku dostatečně důkazně podložené, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
10. Ke zjištěním, odvíjejícím se z důkazů nepřímých, se patří připomenout, že odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav založený na řetězci navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o nepřímé důkazy další; i určitý počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem provázaných důkazů, může být ku zjištění skutkového stavu v mezích §2 odst. 5 tr. řádu postačující.
11. Pokud soudy nevyhověly návrhu obhajoby na výslech svědků Veselské, (dcery stěžovatele), Seyfrieda a Hradila a přezkoumatelným způsobem vysvětlily, proč provedení důkazů považovaly za nadbytečné, Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje dotčení stěžovatelových práv. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou konstantní judikaturu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994, N 49/2 SbNU 87), podle níž je ponecháno na úvaze soudu, v jakém rozsahu provede dokazování, musí však rozhodnout na základě dostatečných důkazů vedoucích ke spolehlivě zjištěnému skutkovému stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (srov. §2 odst. 5 tr. ř.). Nelze spatřovat porušení zásad, které jsou dány ustanoveními čl. 36 a násl. Listiny v tom, jestliže soud nevyhoví všem důkazním návrhům, když z důkazů do té doby provedených lze na skutkový stav posuzované věci bez důvodných pochybností usoudit. V projednávané věci měl soud prvého stupně k dispozici důkazy dostatečné pro spolehlivé zjištění všech znaků skutkové podstaty posuzovaného činu. Nelze mu proto důvodně vytýkat, že navržený důkaz považoval za nadbytečný. Odvolací soud se s rozsahem skutkových zjištění ztotožnil. Rozhodující je, že se soudy obou stupňů s důkazními návrhy vypořádaly a vyložily, proč je neprovedly.
12. Namítá-li stěžovatel, že v řízení před obecnými soudy nebyla respektována zásada in dubio pro reo, nelze s ním souhlasit, neboť tato má prostor pouze tam, kde soud po vyhodnocení důkazů dospěje k závěru, že zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. V předmětném případě však neměl soud po vyhodnocení provedených důkazů pochybnosti o skutkovém stavu věci a své úvahy o tomto svém názoru zahrnul do odůvodnění rozhodnutí. Podmínky pro uplatnění výše citované zásady tak v předmětném případě nebyly dány, neboť z hlediska soudu byla skutková zjištění postavena najisto.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu