ECLI:CZ:US:2015:1.US.4022.14.1
sp. zn. I. ÚS 4022/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky CZECH M.A.T. s. r. o., se sídlem Teplická 313, Bystřany, zastoupené Mgr. MUDr. Jaroslavem Maršíkem, advokátem se sídlem náměstí Svobody 1/40, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 128/2014-38 ze dne 23. 10. 2014 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 72/2012-27 ze dne 5. 3. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti výše uvedeným rozsudkům Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jejích práv zaručených čl. 4 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka napadla žalobou ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem rozhodnutí Finančního úřadu v Ústí nad Labem, kterým tento úřad zamítl odvolání proti dodatečným platebním výměrům, jimiž jí byla doměřena silniční daň a sděleno penále za zdaňovací období roku 2008 a 2009. Stěžovatelka v posuzovaném období provozovala bazar stavebních strojů a nákladních automobilů. U části nakoupených stavebních strojů a nákladních automobilů byla dočasně zapsána v evidenci vozidel jako provozovatel z toho důvodu, aby jim nebyla odebrána registrační značka. Vozidla však stěžovatelka fakticky neprovozovala, ta byla umístěna na prodejní ploše bazaru a tuto plochu opouštěla pouze za účelem servisní či technické kontroly. Krajský soud žalobu zamítl. Ve svém rozsudku dospěl k závěru, že stěžovatelka byla povinna uhradit silniční daň za vozidla, u nichž byla zapsána v evidenci vozidel jako provozovatel, bez ohledu na skutečnost, zda vozidla fakticky provozovala. Stěžovatelka tento rozsudek napadla kasační stížností.
3. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Ve své argumentaci se ztotožnil s názorem krajského soudu, že vozidla stěžovatelky patřila do okruhu nákladních vozidel, která silniční dani podléhají bez ohledu na to, zda jsou skutečně provozována. Nejvyšší správní soud uvedl, že příslušné ustanovení zákona o dani silniční je jasné a nenabízí vícero srovnatelných výkladů. Pokud stěžovatelka považovala vozidla za zboží a nechtěla platit silniční daň, mohla tato vozidla dočasně vyřadit z registru vozidel.
4. Stěžovatelka napadla oba uvedené rozsudky ústavní stížností, v níž namítla, že výklad zákona o dani silniční ze strany krajského soudu a Nejvyššího správního soudu je přepjatě formalistický a nerespektuje smysl tohoto zákona. Jeho smyslem je zdanit užívání silnic a dálnic tuzemskými i zahraničními dopravci za účelem zajištění zdrojů pro údržbu těchto komunikací a jejich novou výstavbu. Užíváním pozemních komunikací dochází k jejich opotřebení, a proto daňová povinnost roste s hmotností vozidla. Výklad krajského soudu toto pomíjí a ze silniční daně činí daň z vlastnictví k zákonem vymezeným vozidlům.
5. Podle stěžovatelky zákon č. 16/1993 Sb., o dani silniční ve znění zákona č. 246/2008 Sb., v §2 odst. 1 první větě vymezil jako předmět daně vozidla, která jsou a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) používaná k podnikání nebo dalším uvedeným činnostem. I toto vymezení potvrzuje účel zákona - zdanění těch subjektů, které při výdělečné činnosti svými vozidly užívají pozemní komunikace. Podle §2 odst. 1 druhé věty téhož zákona byla předmětem daně vozidla a) registrovaná v České republice, b) provozovaná v České republice, c) bez ohledu na účel jejich použití, d) s hmotností nad 3,5 tuny (12 tun pro zdaňovací období roku 2008) určená výlučně k přepravě nákladů. Podmínka provozování v České republice sice není pro tuto skupinu vozidel v §2 odst. 1 druhé větě výslovně uvedena, její smysl je však vyjádřen srozumitelně. Záměrem je rozšířit předmět daně o vozidla užívaná k jiným účelům než podnikání, nikoliv vyloučit podmínku provozování v České republice. Tím by byl popřen smysl zákona spočívající v zatížení subjektů užívajících vozidla na silnicích. Daň zatěžující samotné vlastnictví vozidel bez ohledu na jejich provozování by se nemohla jmenovat daň silniční.
6. Stěžovatelka se dále ohradila proti úvahám obou soudů o tom, že daň silniční je především daní z vlastnictví vozidla a nikoliv daní zatěžující vlastnictví vozidla užívaného na silnicích. Odkazované prameny evropského práva nijak nevylučují pojetí silniční daně jako platby související s užíváním silnic vozidly v určitém období bez rozlišení intenzity užívání (s výjimkou úplné absence užívání). Podle stěžovatelky by se stále jednalo o daň, nikoliv poplatek, jak oba soudy dovodily.
7. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku uvedl, že není významné, "zda vozidla byla či nebyla fakticky používána k podnikání". Tím pochybil, neboť ztotožnil užívání k podnikatelským či nepodnikatelským účelům s provozováním vozidla jako takovým a nezabýval se tím, zda daňová povinnost stíhá i vlastníka vozidla, které nebylo na silnicích provozováno vůbec. Nejvyšší správní soud považuje vozidlo za provozované tehdy, má-li vydanou registrační značku, není vyřazeno z registru vozidel a opravňuje jeho provozovatele k provozu (vlastníka k provozu na pozemních komunikacích). Tento závěr je v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2221/13 ze dne 31. 3. 2014, který odpovídá na otázku, kdy lze vozidlo považovat za vozidlo v provozu. Podle tohoto nálezu nelze učinit závěr o provozování vozidla pouze z toho, že bylo v rozhodné době vedeno v registru vozidel.
8. Oba soudy tedy dospěly k závěru, že silniční daň je majetkovou daní, která zatěžuje vlastníka vozidla bez ohledu na provozování tohoto vozidla na pozemních komunikacích. Navíc dospěly k chybnému závěru, že o provozování vozidla svědčí jeho samotná registrace. Z toho důvodu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud výše uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny formální předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní soud nevyzýval stěžovatelku k odstranění vady návrhu, která spočívala v nepřiložení kopie napadených rozhodnutí podle §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, neboť ta jsou veřejně dostupná v neanonymizované podobě na www.nssoud.cz a v posuzované věci by se jednalo o formalismus. Ústavní stížnost je proto přípustná.
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), není dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví. Je záležitostí obecných soudů, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
12. Těžiště argumentace stěžovatelky spočívá v tvrzení, že postupem správních soudů v její věci mělo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť výkladem §2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční ve znění rozhodném pro zdaňovací období roku 2008 a 2009 popřely smysl tohoto zákona a dovodily, že určitá skupina vozidel je předmětem daně bez ohledu na to, zda jsou skutečně provozována. Nejvyšší správní soud pak pominul judikaturu Ústavního soudu, podle níž vozidlo není možné považovat za provozované jen na základě jeho zápisu do registru silničních vozidel.
13. Podle sporného ustanovení platilo: Bez ohledu na to, zda jsou používána k podnikání, jsou předmětem daně vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny [pozn. ÚS: pro zdaňovací období roku 2008 alespoň 12 tun] určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Nejvyšší správní soud k této větě uvedl, že je ve vztahu speciality k větě první §2 odst. 1 zákona o dani silniční. Pro vozidla vymezená druhou větou se tak neužijí podmínky, které se uplatní pro vozidla vymezená větou první. Rozhodující je pouze země registrace vozidla a povolená hmotnost.
14. Nejvyšší správní soud svůj závěr dostatečně odůvodnil a Ústavní soud neshledává, že by byl projevem svévole. Přijatý výklad není ani v rozporu s účelem zákona, neboť z judikatury správních soudů jasně plyne, že daň silniční je daň majetková zatěžující poplatníky daně bez ohledu na intenzitu užívání pozemních komunikací (k tomu srov. již krajským soudem citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Afs 101/2005-39 ze dne 18. 5. 2006, publ. pod č. 1358/2007 Sb. NSS, včetně tam citované odborné literatury).
15. Tímto výkladem nemůže otřást ani námitka, podle níž by se daň zatěžující vozidla fakticky neprovozovaná nemohla jmenovat daní silniční. Pro vymezení předmětu daně jsou rozhodné především jeho zákonné znaky, ne samotný název zákona. To lze ilustrovat na tom, že sporné ustanovení bylo do §2 odst. 1 zákona o dani silniční vloženo zákonem č. 207/2002 Sb. Správní soudy však již před touto změnou dovodily, že předmětem daně může být i vozidlo fakticky neprovozované (srov. citovaný rozsudek NSS č. j. 2 Afs 101/2005-39). Totéž plyne také ze zcela jasné formulace §2 odst. 3 zákona o dani silniční ve znění od 1. 1. 2014: Předmětem daně silniční jsou vždy vozidla s největší povolenou hmotností nad 3,5 tuny určená výlučně k přepravě nákladů a registrovaná v České republice. Důvodová zpráva k zákonnému opatření Senátu č. 344/2013 Sb., jímž bylo toto ustanovení upraveno [srov. vládní návrh zákonného opatření Senátu, senátní tisk číslo 184/0, 9. funkční období Senátu Parlamentu České republiky (2012-2014), čl. VII bod 2], ke změně uvádí, že v odstavci 3 se "provádí legislativně technická změna za účelem zpřehlednění ustanovení o předmětu daně. Věcně se obsah ustanovení nemění." Jak je tedy patrné z rozhodovací praxe soudů, do přijetí sporného ustanovení mohla dani označené jako "silniční" podléhat i vozidla na silnici fakticky neprovozovaná. Totéž platí podle právní úpravy účinné v současnosti.
16. S ohledem na to, že Nejvyšší správní soud neshledal provozování vozidla za jeden ze znaků předmětu daně podle §2 odst. 1 věty druhé zákona o dani silniční a provozováním se tak nezabýval, nemohl se dostat do rozporu závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 2221/13, jak stěžovatelka tvrdí. Tento nález je totiž založen právě na úvaze o tom, kdy je vozidlo provozováno, a nelze jej tak uplatnit na projednávanou věc, ve které provozování vozidla není vůbec významné. Protože Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku vyložil i možný postup, jakým docílit zániku daňové povinnosti při neprovozování vymezených nákladních vozidel (dočasným vyřazením z registru vozidel), Ústavní soud neshledal, že by přijatý výklad byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu