ECLI:CZ:US:2015:1.US.4032.14.1
sp. zn. I. ÚS 4032/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Warren Partners, a. s., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, IČ: 25774051, zastoupené JUDr. Miroslavem Mikou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní třída 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2014 č. j. 29 Cdo 3156/2012-1006 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2012 č. j. 9 Cmo 21/2012-951, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 23. prosince 2014, stěžovatelka podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími byla porušena její základní práva a svobody zakotvené v čl. 11 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu podané ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 48 Cm 308/2000 bylo zjištěno, že žalobce Ing. Petr Podstavka se žalobou, doručenou Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 24. listopadu 2000, domáhal zaplacení 29 700 000 Kč s příslušenstvím po žalované CEZTel, a. s., z titulu uzavřené smlouvy ze dne 27. června 2000 o prodeji cenných papírů (23 ks akcií společnosti ECHOTON, a. s.). Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2011 č. j. 48 Cm 308/2000-769 městský soud rozhodl, že v řízení bude pokračovat s novým žalobcem, a to se stěžovatelkou, když původní žalobce a stěžovatelka uzavřeli Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. února 2011. Stěžovatelka tak vstoupila do řízení na straně dosavadního žalobce.
3. Městský soud v Praze v pořadí ve svém třetím rozhodnutí rozhodl rozsudkem ze dne 28. června 2011 č. j. 48 Cm 308/2000-893 tak, že žalobu v bodu I. výroku o zaplacení 29 700 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Ve výrocích pod body II. až IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení a o náhradě znalečného. Městský soud po provedeném dokazování dovodil, že kupní cena předmětných akcií byla sjednána mimo běžné rozmezí cen. Z tohoto důvodu je smlouva s takto sjednanou cenou neplatná podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "OZ"). Žalované tak nemohla vzniknout povinnost zaplatit kupní cenu sjednanou v rozporu s poctivým obchodním stykem a soud proto žalobu zamítl. K tomu účinnost smlouvy o prodeji cenných papírů byla vázána až k okamžiku zaplacení kupní ceny. Žalovaný se přitom zavázal akcie zaplatit do 50 dnů od podpisu smlouvy, což neučinil.
4. Stěžovatelka podala proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Vrchní soud v Praze rozsudkem napadeným ústavní stížností bod I. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a změnil body II. a IV. výroku rozsudku co do nákladů řízení a náhrady znalečného a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, byť z jiných důvodů. Podle závěrů učiněných odvolacím soudem není dán na straně žalované právní důvod pro stěžovatelkou požadovanou platbu a původní žalobce je i nadále majitelem předmětných 23 kusů akcií. Předmětné akcie jsou ve sféře vlivu původního žalobce, nelze proto ani uvažovat o bezdůvodném obohacení podle §451 a násl. OZ a není dán ani tento právní titul pro platbu požadovanou stěžovatelkou.
5. Proti rozsudku odvolacího soudu - a to výslovně proti všem výrokům - podala stěžovatelka dovolání, jež Nejvyšší soud rozhodnutím, rovněž napadeným ústavní stížností, odmítl podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjádřila nesouhlas se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, které zásadním způsobem zasahují do legitimního očekávání účastníků řízení a jsou v rozporu se zásadami zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Postup odvolacího i dovolacího soudu je podle názoru stěžovatelky v rozporu s požadavky na spravedlivý proces a ve svých důsledcích v rozporu s právem na vlastnictví a jeho ochranu, jelikož z důvodu porušení práva na spravedlivý proces nebylo žalobě vyhověno. Nejvyššímu soudu pak stěžovatelka vytýkala, že neposuzoval uzavřenou smlouvu ve smyslu právní zásady pacta sunt servanda. Dále stěžovatelka namítala procesní chyby v důkazním řízení, když soudy neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy již před soudem prvního stupně a odvolací soud i dovolací soud se nezabývaly argumenty obsaženými v odvolání a dovolání stěžovatelky, kde tuto procesní vadu namítala. Stěžovatelka má za to, že názor soudu na ustanovení o účinnosti smlouvy je chybný a je projevem nesprávné a formalistické aplikace platného práva, která je v rozporu s právní jistotou.
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelkou, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
9. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
10. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelka zcela nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
11. Vznáší-li stěžovatelka námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V dané věci soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně ze dne 28. června 2011 se podává, že soud návrhy na provedení dalších důkazů stěžovatelky zamítl a poté právní zástupce stěžovatelky ani právní zástupce žalované ani po poučení podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. již žádné další návrhy na dokazování neměli (č. listu 871 až 880). Soud prvního stupně pak ve svém rozsudku ze dne 28. června 2011 č. j. 48 Cm 308/2000-893 na str. 14 a 15 uvedl, z jakého důvodu důkazní návrhy stěžovatelky neprovedl. Za situace, kdy soud prvního stupně další návrhy na dokazování zamítl a jejich neprovedení řádně zdůvodnil, lze uzavřít, že namítané právo stěžovatelky na spravedlivý proces porušeno nebylo.
12. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. I když čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, neboť toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozhodnutí o přijatelnosti ve věci Pesti a Frodl proti Rakousku ze dne 18. ledna 2000, stížnosti č. 27618/95 a 27619/95, in ASPI). Podle již ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva, odrážející princip související s řádným chodem spravedlnosti, soudní rozhodnutí musí v dostatečné míře uvádět důvody, na nichž jsou založena. Rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu. Stejně tak, i když čl. 6 odst. 1 Úmluvy soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci García Ruiz proti Španělsku ze dne 21. ledna 1999, stížnost č. 30544/96, in ASPI).
13. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04). Za porušení právní jistoty a libovůli však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v posuzované věci.
14. Namítá-li stěžovatelka, že závěry, učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou v rozporu se zásadami zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, je třeba na tomto místě připomenout, že soud prvního stupně ve svém v pořadí třetím rozsudku rozhodoval dne 28. června 2011 a vrchní soud jako soud odvolací rozhodoval dne 11. června 2012, přičemž nový občanský zákoník č. 89/2012 Sb. nabyl účinnosti 1. ledna 2014. Uvedenou námitkou se proto Ústavní soud nemohl zabývat, neboť nebyla způsobilá zpochybnit obsah napadených rozhodnutí.
15. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
16. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu