ECLI:CZ:US:2015:1.US.4033.14.1
sp. zn. I. ÚS 4033/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 1459/2014, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2013, sp. zn. 68 Co 377/2013 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. května 2013, sp. zn. 21 C 14/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 4 odst. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhal zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. května 2013, č. j. 21 C 14/2012-59 zamítl žalobu, kterou stěžovatel usiloval o zaplacení částky 297 400 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel uplatnil náhradu údajné nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávnými úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Škoda mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Cm 375/99, podle názoru stěžovatele dosud neskončeného. Soud prvního stupně ale dospěl k závěru, že předmětné řízení bylo již ukončeno, neboť Krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 26. června 2007, který nabyl právní moci 21. srpna 2007, a proto je důvodná námitka promlčení, kterou v řízení vznesla žalovaná. Stěžovateli se naopak nepodařilo prokázat, že proti shora uvedenému rozsudku podal odvolání.
3. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. prosince 2013, č. j. 68 Co 377/2013-93 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se především zabýval otázkou správnosti závěru soudu prvního stupně o důvodnosti vznesené námitky promlčení. Zjistil, že rozsudek Krajského soudů v Ostravě nabyl právní moci dne 21. srpna 2007 a od tohoto dne začala běžet promlčecí doba, která skončila uplynutím šesti měsíců, tj. dne 21. února 2008. Stěžovatel podal žalobu až dne 22. března 2012, takže uplatněný nárok je promlčen. Soud zdůraznil, že na stěžovateli bylo, aby prokázal, že podal proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě odvolání, to se mu ale nepodařilo.
4. Nejvyšší soud poté svým usenesením ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1459/2014 odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že soudy všech stupňů rozhodly podle jeho názoru nesprávně, neboť prý odvolání proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal. Soudy měly provést v tomto směru další šetření, ale to neučinily a spokojily se se závěrem, že stěžovatel neprokázal, že se jeho odvolání dostalo do dispoziční sféry Krajského soudu v Ostravě. Soudy tak prý nesprávně akceptovaly námitku žalované o promlčení nároku, jelikož neobdržení poštovní zásilky s jeho odvoláním ještě neznamená, že ho stěžovatel nepodal. K tomu stěžovatel obsáhle argumentoval citací obecných závěrů z různých judikátů Ústavního soudu, týkajících se principů spravedlivého procesu, materiálního právního státu, principů rovnosti účastníků řízení, právní jistoty či ochrany důvěry občanů v právo. Námitky stěžovatele pokračují pasáží, zdůrazňující, že bylo porušeno i jeho právo na ochranu majetku podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, představované nárokem v podobě pohledávky, kterou uplatňoval. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že Nejvyšší soud interpretoval dovolací důvody příliš restriktivně, když nezasáhl proti popsanému zásahu nižších soudů do jeho ústavně zaručených práv.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Připomíná svoji ustálenou judikaturu, zdůrazňující zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci a související zásadu zdrženlivosti v zasahování do činnosti těchto orgánů. Výjimku představují pouze případy, kdy interpretace právních předpisů vykazuje tak výrazné vady, že je způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni. V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo. Stěžovatel pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů při hodnocení skutkových zjištění a při výkladu podústavního práva.
7. Ani v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1459/2014 nebylo shledáno nic protiústavního. Rozhodnutí obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné, odpovídající judikatorním a doktrinálním standardům výkladu dovolacího soudu, v souladu s obecně sdílenými zásadami transparentnosti a spravedlnosti.
8. Právní závěry ve věci učiněné jsou tak výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany.
9. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Stěžovatel měl soudům své tvrzení o odeslání zásilky s odvoláním dostatečně prokázat - a takový prostor v řízení poskytnutý zjevně měl - a ne pouze stále odkazovat na to, že tak již vlastně učinil údajnými důkazy, které však soudy nikoliv neoprávněně považovaly za nevěrohodné.
10. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu