ECLI:CZ:US:2015:1.US.4036.14.1
sp. zn. I. ÚS 4036/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Eugena Csörgö, t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem na adrese Plzeň, náměstí Republiky 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014 sp. zn. 8 To 449/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 29. prosince 2014, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014 sp. zn. 8 To 449/2014 s tvrzením, že při rozhodování o dalším trvání vazby byla napadeným rozhodnutím porušena jeho ústavně zaručená základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Proti stěžovateli společně s dalším obviněným Milanem Kožinou je vedeno trestní stíhání pro zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 14. února 2014 sp. zn. 44 Nt 508/2014 byli oba vzati do vazby z důvodu §67 písm. a), b), c) trestního řádu. Dříve podané ústavní stížnosti stěžovatele, směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby a rozhodnutí o dalším trvání vazby, byly odmítnuty Ústavním soudem usneseními ze dne 10. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 1524/14 a ze dne 24. září 2014 sp. zn. IV. ÚS 2962/14 z důvodu jejich zjevné neopodstatněnosti.
3. V posuzované ústavní stížnosti stěžovatel napadl usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2014 sp. zn. 8 To 449/2014, kterým Městský soud v Praze zamítl podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnosti obou obviněných proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 18. září 2014 č. j. 44 Nt 2458/2014-27, jímž soudce obvodního soudu rozhodl ve vazebním zasedání tak, že stěžovatele ponechal ve vazbě z důvodu §67 písm. a), c) trestního řádu, zamítl jeho žádost o propuštění z vazby a nepřijal jeho písemný slib.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že opakovaně zpochybňuje nejen důvodnost trestního stíhání, ale i důvodnost vazby. Stěžovatel má za to, že Policie České republiky nezajistila dosud žádné důkazy o jeho vině či podílu na předmětné trestné činnosti, a proto je třeba tyto okolnosti vykládat v jeho prospěch. Podle názoru stěžovatele soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích pouze opakují argumenty z dřívějších rozhodnutí, bez uvedení konkrétních důkazů, svědčících pro důvodnost vazby. Vydaná rozhodnutí proto považuje za nesprávná a nezákonná. Dále stěžovatel odkázal na skutečnost, že již byl vyrozuměn o možnosti prostudovat spis, a to 9. ledna 2015, takže je podle jeho názoru zřejmé, že se rozsah důkazů již příliš měnit nebude a za této situace by měly soudy při rozhodování o vazbě se zvlášť zabývat důkazní situací a z toho vyplývající důvodností vazby. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 174/2000.
5. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
7. V posuzované věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě trvající z důvodů podle §67 písm. a), c) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Listinou a Úmluvou.
8. Ústavní soud ověřil, že Obvodní soud pro Prahu 7 se v odůvodnění svého rozhodnutí v dostatečném rozsahu vypořádal se skutečnostmi, které odůvodňují podezření ze spáchání trestných činů, pro které jsou oba obvinění trestně stíháni, jakož i s konkrétními skutečnostmi, ze kterých jsou dovozovány důvody vazby, a vypořádal se i s důvody, pro které nebylo možné u obviněných dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. Obvodní soud se rovněž zabýval reálnými obavami z útěku obou obviněných (či jejich skrývání se), přičemž poukázal na konkrétní poznatky vůči obviněným. Městský soud v Praze se při posouzení vazebních důvodů námitkami vznesenými stěžovatelem v jeho stížnosti řádně zabýval, s odůvodněním usnesení obvodního soudu se v plném rozsahu ztotožnil a přezkoumatelným způsobem vysvětlil, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá a stále přetrvává obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do vazby.
9. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 trestního řádu. Pochybení takového charakteru, které by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu, v projednávané věci shledáno nebylo. Nelze proto přisvědčit stěžovateli v názoru, že napadené rozhodnutí, obsahuje toliko povšechné odůvodnění a je nezákonné. Okolnosti odůvodňující vazbu jsou podrobně popsány již v poukazovaném rozhodnutí soudu prvního stupně. Z jeho rozhodnutí zřetelně vyplývá, že vzhledem k osobě obviněných, povaze a závažnosti trestné činnosti, pro niž jsou stíháni, je vazba opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení.
10. Ústavní soud po zvážení námitek uplatněných v ústavní stížnosti dovodil, že postup obecných soudů vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí posuzován ve svém celku, nevykazuje žádné protiústavní deficity. Svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě zákona, dostatečně uvádělo důvody, na nichž bylo založeno a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Důvody, pro které stížnostní soud stížnost zamítl, jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, nebyly podle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.
11. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 174/2000, pro odlišnost jeho právního základu, neboť v odkazovaném usnesení byla odmítnuta pro nepřípustnost ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozhodnutí, vydanému v rámci dědického řízení.
12. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí nelze označit za svévolné a závěry ve věci učiněné, nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. ledna 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu