ECLI:CZ:US:2015:1.US.4041.14.1
sp. zn. I. ÚS 4041/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. října 2014 č. j. 3 Tdo 1166/2014-32, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. září 2013 č. j. 5 To 272/2013-439 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. května 2013 č. j. 73 T 141/2012-349, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další její náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stěžovatel napadl shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 5. 2013, sp. zn. 73 T 141/2012 byl stěžovatel shledán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2, písm. b), d) trestního zákoníku, spočívajícího na tom skutkovém základě, že minimálně od prosince 2004 do 15. 3. 2012 ve společně obývaném bytě v O. a v pronajatém hospodářském stavení a obytném karavanu v P. psychicky, a to mj. formou sociální izolace a ekonomické kontroly, velmi zle nakládal se svou družkou Petrou K. (jedná se o pseudonym), tím, že jí bránil chodit samotné mimo byt a hospodářské stavení, bránil jí v pravidelném kontaktu s její rodinou a kamarády, kontroloval její telefonní hovory, manipuloval s ní, omezoval její svobodné rozhodování, omezoval ji při nákupu potravin, oblečení, přičemž neměla k dispozici vlastní finanční prostředky, vyjma drobných částek, zadržoval jí doklady, nutil jí k dlouhodobému provádění fyzicky těžkých prací, a to i v době její gravidity, po narození jejich syna jí bránil v řádné a pravidelné péči o dítě, slovně poškozenou napadal, ponižoval ji...vulgárně jí nadával, např. že je "malý hajzl", "špína", že nedokáže udržet pořádek, vyhrožoval ji např. tak, že ji praští ocelovou tyčí a že už nevstane, že ji vyhodí samotnou s rozbitým "pyskem" a už "maličkého" nikdy neuvidí, vyhrožoval ji ublížením na zdraví, fyzicky do ní strkal, otevřenou dlaní ji několikrát uhodil do obličeje, konkrétně např. dne 15. 3. 2012 ji před ordinací zubního lékaře z důvodu, že v čekárně u lékaře zapomněla jeho doklady, dal dvě facky na obličej a vyhrožoval jí, že kdyby neměl na rukou syna, tak by ji zabil, nebo dne 14. 3. 2012 ji bil novinami za to, že do polévky dala zmrzlou zeleninu ze sáčku. Uvedené opakované a dlouhodobé jednání vedlo k tomu, že poškozená žila v neustálém stresu, v obavách o svoje zdraví a po narození syna K., také o jeho zdraví a vývoj, což vedlo k tomu, že využila vhodné situace, kdy zůstala se synem sama v autě a i se synem od obžalovaného utekla, aby se tak oprostila od jeho vlivu, přičemž výše popsaným jednáním obžalovaného došlo u poškozené ke vzniku a rozvoji těžké úzkostně depresivní poruchy s charakterem posttraumatické stresové poruchy.
3. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, přičemž výkon trestu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků s dohledem. Poškozená byla se svým nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 5 To 272/2013 bylo odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku zamítnuto a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1166/2014 bylo odmítnuto i jeho dovolání v dané věci.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že co se týče jeho stanoviska k obžalobě, v celém rozsahu odkazuje na svoji výpověď učiněnou v rámci přípravného řízení, tak i u hlavního líčení. Proti stěžovateli vypovídala poškozená Petra K., leč s její výpovědí stěžovatel nesouhlasí, když rozporuje jednotlivá její tvrzení. Např. pokud poškozená uvádí, že byla uzamčená na předmětné farmě, je dle stěžovatele tato "skutečnost vyvracena svědkyní Vidmochovou, která u hlavního líčení dne 14. 5. 2013 jednoznačně uvedla, že ji samotná poškozená informovala o tom, že kdyby za ní svědkyně chtěla jít, stačilo, aby jí zavolala, a že bude vpuštěna". Podle stěžovatele měla poškozená možnost opustit předmětný areál farmy i jinak, neboť "klíč od boční branky byl stabilně v šuplíku na farmě a plot je od prasat dlouhou dobu rozbitý a lze se přes díry dostat na farmu". Výpověď poškozené, týkající se soužití se stěžovatelem, byla prý vyvracena např. svědkem Markem Borůvkou, který nepotvrzuje to, co poškozená uvádí, ale naopak uvádí, že "to soužití bylo svým způsobem harmonické, neshledával v tom nic disharmonického". Také z výpovědi samotné matky poškozené prý na jednu stranu vyplývá, že jí poškozená neměla možnost volat, na druhou stranu, jí "prý jednou volala a byla ubrečená".
6. Podle stěžovatele je třeba velmi významným způsobem poukázat na tu skutečnost, že poškozená Petra K. již v minulosti jednou společnou domácnost opustila a po určité době se zase vrátila. Kdyby to soužití bylo tak hrozné - uvedl stěžovatel - pak "nikoho, s největší pravděpodobností ani osobu duševně nezralou nikdo nedonutí, aby se znovu do disfunkční domácnosti vracela a už vůbec by nikdo tuto osobu nedonutil mít se stěžovatelem dítě...existuje několik názorů, které tvrdí, že žena, pokud je nespokojená ve vztahu s mužem, pak jednou z možností, jak mu dát najevo svou nespokojenost nebo nástrojem, jak muže k něčemu donutit, je, že žena odepírá muži pohlavní styk".
7. Fyzické napadání poškozené, popírané stěžovatelem, vyplývá prý pouze z výpovědi poškozené. Stěžovatel má pak za to, že tak, jak je popsán skutek v napadených rozhodnutích, jehož spáchání stěžovatel popírá, pak toto jednání nenaplňuje skutkovou podstatu vytýkaného trestného činu, neboť nevykazuje společenskou nebezpečnost vyšší než nepatrnou, resp. než malou, a dále stěžovateli údajně nebylo prokázáno naplnění subjektivní stránky trestného činu - úmyslu.
8. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěry znalce PhDr. Petra Šišáka, a naopak upozorňuje na to, že v průběhu trestního řízení navštěvoval MUDr. Marcelu Bolkovou Janíkovou, psychiatričku v Ostravě-Porubě, z jejíž lékařské zprávy prý vyplývá, že nevykazuje žádné známky agresivního chování. Také další skutečnost vytýkaná v obžalobě, že poškozená musela vykonávat nějakou těžkou a namáhavou práci ve značném časovém rozsahu byla podle stěžovatele vyvrácena zejména výslechem svědka Josefa Šabo, ze kterého vyplývá, že šlo pouze o nošení 2-3 kilových beden a že se nejednalo o nikterak náročnou práci. Naopak stěžovatel prý pracoval v předmětné době na farmě kolem 20 hod. denně, přičemž, jak uvedl, "provozování farmy byl nápad poškozené, poškozená stěžovateli pouze pomáhala pracovat, k práci nebyla nucena nikým ani stěžovatelem....stěžovatel pracoval více než poškozená...pokud mu pomáhala s ohledem na množství práce...pak takováto dohoda či přemluvení k práci není podle stěžovatele trestným činem".
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud, jak již mnohokrát konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu dodržování ústavněprávních principů, tj. zda v řízení - rozhodnutím v něm vydaným - nebyly dotčeny ústavního pořádkem chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení a nutnosti dodržování zásad spravedlivého procesu se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat.
11. Ústavní soud po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
12. Obecné soudy postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a neporušily žádná stěžovatelova základní práva. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest.
13. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě nedošlo a pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, resp. provedl důkazy sám, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
14. Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak jednoduchého práva je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
15. Závěr soudů o trestném jednání stěžovatele a tedy o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným, je podložen řádnými skutkovými zjištěními. K jeho námitkám případně uvedl Krajský soud v Ostravě v napadeném usnesení, že se snaží bagatelizovat jednání, které je mu vytýkáno a polemizuje pouze s jednoznačnými skutkovými zjištěními okresního soudu, ze kterých vyplývá, že projevy domácího násilí byly bezohledné a soustavné a jejich eskalace vedla až k obavám o život poškozené. Soud přitom pečlivě a přesvědčivě, vyvrátil veškeré námitky stěžovatele a Ústavní soud neshledává, co by k uvedeným závěrům doplnil.
16. Pro zkoumaný případ je z obecného hlediska podstatné, že souhrn důkazů přímých i nepřímých tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů, která ve svém celku spolehlivě prokazuje všechny
okolnosti žalovaného skutku a usvědčuje z jeho spáchání stěžovatele. V tom, že stěžovatel zastává jiný právní názor na to, jakým způsobem měly soudy provedené důkazy hodnotit, resp. v těchto názorech samotných neshledává Ústavní soud nic, co by věc posunovalo do ústavní roviny.
17. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
18. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. února 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu