ECLI:CZ:US:2015:1.US.466.15.1
sp. zn. I. ÚS 466/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Pavly Kovalovské, zastoupené JUDr. Josefem Zubkem, advokátem se sídlem v Třinci, 1. máje 398, proti usnesení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 12. ledna 2015, č. j. 3 KZT 681/2014-6 a proti usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 11. listopadu 2014, sp. zn. 1 ZT 30/2014, za účasti Okresního státního zastupitelství v Karviné a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí, kterými nebyla vyloučena státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Karviné z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatelky (obviněné). Dle rozhodujících orgánů totiž nelze mít pochybnosti, že by pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, nebo k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemohla ve věci nestranně rozhodovat.
2. Krajské státní zastupitelství v zamítavém rozhodnutí uvedlo, že z informací prezentovaných obhájcem stěžovatelky neplyne, že by mezi ním a (údajně podjatou) okresní státní zástupkyní vznikly a existovaly vztahy upravené v ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu, tj. vazby, mající charakter úzkých vztahů a reálně evokující tvrzené pochybnosti o objektivitě působení státní zástupkyně v trestním řízení vedeném proti stěžovatelce.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména uvedla, že podle jejího názoru okresní i krajská státní zástupkyně chybně posoudily nestrannost rozhodující okresní státní zástupkyně v její trestní věci. Důvod podjatosti nachází ve skutečnosti, že její obhájce je současně právním zástupcem bývalého manžela dotčené státní zástupkyně, jehož zájmy hájí a prosazuje v řízení o zvýšení výživného na nezletilé dítě. Zájmy státní zástupkyně jsou tedy v tomto civilním řízení v hrubém rozporu se zájmy jejího bývalého manžela. Tyto okolnosti prý svědčí i o kolizi zájmů mezi ní a manželovým (a v nynějším řízení i stěžovatelovým obhájcem) a ve svém důsledku nezaručují její nestrannost při činění úkonů vedeného trestního řízení proti osobě stěžovatelky.
4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, a to zejména v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávaném případě neshledal.
6. Ke zkoumané problematice Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu (a také judikaturu Evropského soudu pro lidská práva), dle které nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat jak z hlediska subjektivního, tak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti úředních osob uvedených ve větě prvé ustanovení §30 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k osobám, jichž se úkon přímo dotýká či jejich obhájcům a dalším vyjmenovaným osobám, nebo k projednávané věci. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu, nebo sukcese funkcí, z čehož však vyplývá, že k jejich vyloučení nestačí pouhé pocity jich samotných či účastníků řízení. Při posuzování legitimních důvodů pochybností o nestrannosti v konkrétním případě se bere v úvahu též stanovisko obviněného (obžalovaného), které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, nýbrž to, zda lze tyto obavy považovat za objektivně opodstatněné. Soudce, přísedícího, státního zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je navíc nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Pullar proti Spojenému království ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, nebo rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984). K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, jestliže je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout.
7. Stěžovatelka napadá nestrannost rozhodující státní zástupkyně proto, že její obhájce zastupuje účastníka civilního řízení, v němž jako protistrana vystupovala tato státní zástupkyně. Zde však Ústavní soud podotýká, že již ze samotné podstaty výkonu advokátního zastoupení vyplývá, že v různých, spolu věcně nesouvisejících řízeních advokát zastupuje osoby, jejichž zájmy mohou být ve vzájemném konfliktu. Důležité přitom je, aby se tyto zájmy nestřetly v jednom konkrétním řízení. Tak to ostatně ukládá ustanovení §19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, dle něhož má advokát povinnost odmítnout poskytnutí právních služeb, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá. Uvedené však nelze zaměňovat s možným budoucím vznikem konfliktních zájmů mezi advokátem a protistranou, jež vykonává svoji pravomoc v jiné právnické profesi, v dalších řízeních nikterak nesouvisejících s předmětem tohoto sporu. V těchto případech je proto nutno odlišit vztah dvou účastníků soudního řízení, jejichž zájmy jsou ve vzájemném rozporu, a jejich vztah k obhájcům protistrany. Zde se důvodně předpokládá, že zvláště vykonavatel právnické profese zná a akceptuje úlohu a pozici obhájce druhé strany, aniž by k němu získal natolik pozitivní či negativní vztah, jenž by eventuálně projevil ve svém dalším rozhodování. Je třeba též přihlédnout k profesní úrovni státní zástupkyně, neboť právní předpisy ji zavazují k nestrannému rozhodování, jež by mělo být prosto jakýchkoli osobních či jiných animozit. Podle zákona o státním zastupitelství státní zástupce při výkonu své působnosti dbá, aby každý jeho postup byl v souladu se zákonem, rychlý, odborný a účinný a svoji působnost vykonává nestranně, respektuje a chrání přitom lidskou důstojnost, rovnost všech před zákonem a dbá na ochranu základních lidských práv a svobod.
8. Pokud je tedy ústavní stížnost postavena na tom, že obhájce stěžovatelky byl v minulých řízeních též obhájcem protistrany civilního řízení, jehož účastníkem byla dotčená státní zástupkyně, tak z této skutečnosti nelze a priori dovodit podjatost jejího rozhodování ve věci nyní dotčeného trestního řízení, neboť tento namítaný důvod podjatosti je natolik obecný a neurčitý, že nemůže vést k vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení. Stěžovatelkou předestřené obavy tedy nelze považovat za objektivně odůvodněné.
9. Lze tak shrnout, že Ústavní soud nespatřuje v závěrech napadených rozhodnutí okresní i krajské státní zástupkyně nic, co by vedlo k domněnce o jejich neústavnosti. Tímto deficitem netrpí ani odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť z nich dostatečně vyplývají důvody, které rozhodující orgány vedly k vyřčeným závěrům.
10. Ústavní soud pro úplnost také připomíná, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze proto případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v daném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje svoji ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za přinejmenším předčasné.
11. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu