ECLI:CZ:US:2015:1.US.532.15.1
sp. zn. I. ÚS 532/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Angelmaiera, proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2014 č. j. 32 C 55/2011-293-297, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2014 napadl stěžovatel v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba o ochranu osobnosti, kterou se domáhal omluvy a úhrady nemajetkové újmy. Ve své stížnost stěžovatel uvádí, že proti tomuto prvostupňovému soudnímu rozhodnutí si nepodal odvolání, protože je starobní důchodce s nízkým příjmem.
2. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 citovaného zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
4. Dle §72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jsou oprávněni podat ústavní stížnost fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
5. V předmětné věci bylo ústavní stížností napadeno rozhodnutí soudu, proti němuž je možno podat odvolání, o čemž byl stěžovatel řádně soudem poučen. Stěžovatel není zastoupen advokátem a ústavní stížnost nemá všechny zákonem požadované náležitosti. Ústavní soud nepřistoupil k odstraňování vad ústavní stížnosti, neboť je zřejmé, že ústavní stížnost má vadu neodstranitelnou, spočívající v nevyčerpání všech procesních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Stěžovatel nevyčerpal řádný opravný prostředek, o němž byl soudem poučen.
6. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti či odstraňoval ostatní vady podání, Ústavní soud předčasně podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka