ECLI:CZ:US:2015:1.US.58.15.1
sp. zn. I. ÚS 58/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky MASADA, a. s., se sídlem Brno, Sportovní 586/2c, zastoupené Mgr. Bc. Vítězslavem Jírou, advokátem se sídlem Brno, Rooseveltova 6/8, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014 č. j. 27 Co 355/2013-230 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 5. 2013 č. j. 254 C 193/2010-195 zamítl žalobní návrh, jímž se TRIDO, s. r. o., se sídlem Blansko, Na Brankách 2290/3, jako žalobkyně domáhala, aby byla stěžovatelce jako žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku 47 560 Kč s příslušenstvím, a to z titulu smlouvy o dílo ze dne 3. 6. 2008 č. 2800201, jejímž předmětem byla dodávka a montáž dvou garážových vrat, bránového pohonu a čtyř kusů pohonu pro ovládání výběhu psů v objektu stěžovatelky na adrese v Brně; k předání díla došlo dne 17. 6. 2008, přičemž celkem byla za dílo žalobkyní fakturována částka 147 560 Kč. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne ze dne 9. 10. 2014 č. j. 27 Co 355/2013-230 rozsudek městského soudu ze dne 28. 5. 2013 změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 30 441,85 Kč s příslušenstvím; co do částky 17 118,15 Kč s příslušenstvím rozsudek městského soudu potvrdil.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2014 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 8. 1. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil. Namítala zásah do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který spatřovala v tom, že krajský soud aplikoval na projednávanou věc právní úpravu odstoupení od smlouvy, konkrétně §347 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v tehdy účinném znění (s účinností od 1. 1. 2014 nahrazen zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), způsobem, který je v extrémním rozporu s obecně chápaným a akceptovaným smyslem příslušných právních pojmů. Zdůraznila, že účelem kontraktu byla dodávka jednotného systému elektrického ovládání a pohonu všech vrat a bran, nikoli dodávka jednotlivých komponentů jako navzájem nezávislých prvků; stěžovatelka tak byla oprávněna odstoupit od celé smlouvy, nikoli jen od její dílčí části, jak vyslovil krajský soud.
II. Posouzení ústavní stížnosti
3. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Předmětem ústavní stížnosti je posouzení otázky, zda Krajský soud v Brně vykročil z ústavního rámce své činnosti, pokud v rámci sporu ze smlouvy o dílo, jejímž předmětem byla dodávka a montáž dvou garážových vrat, bránového pohonu a čtyř kusů pohonu pro ovládání výběhu psů v objektu stěžovatelky, dospěl na základě rozboru hospodářského účelu smlouvy k závěru, že stěžovatelka nebyla oprávněna odstoupit od celé smlouvy, nýbrž jen od její dílčí části, konkrétně toliko ve vztahu k pohonu brány Gator.
7. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud dostál požadavkům konstantní judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí, jak byly specifikovány již v nálezu ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96 (N 24/7 SbNU 153, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz). Adekvátně a co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem se vypořádal se všemi důkazy, resp. návrhy na jejich provedení, jakož i s tvrzeními účastníků v řízení uplatněnými [srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2006 sp. zn. III. ÚS 521/05 (N 70/40 SbNU 691), ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57) nebo ze dne 1. 11. 2007 sp. zn. III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371)].
8. Ústavně relevantní pochybení nelze samo o sobě spatřovat v nesouhlasu stěžovatelky se skutkovým a právním hodnocením věci ze strany obecných soudů, konkrétně takovým, které bylo provedeno v napadeném rozsudku ze dne 9. 10. 2014. Pokud krajský soud vycházeje z rozboru hospodářského účelu předmětné smlouvy o dílo dovodil oprávnění stěžovatelky odstoupit nikoli od celé smlouvy, nýbrž jen od její dílčí části, pak toto rozhodnutí bylo vydáno zcela v rámci mantinelů ústavního rámce činnosti obecných soudů. Krajský soud v Brně nemohl zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, pokud k uvedenému právnímu hodnocení věci dospěl na základě odpovídajícího zjištění skutkového stavu věci, přičemž svůj závěr řádně a srozumitelně odůvodnil.
9. Ústavní soud zdůrazňuje, že nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, a popřel by svoje postavení v rámci výkonu soudní moci, pokud by tuto roli přijal a opakovaně se zabýval hodnocením skutkového stavu věci a aplikací příslušných zákonných ustanovení na něj. Právě o takový přístup ovšem usiluje stěžovatelka, která svoji ústavní stížnost staví na polemice s hodnocením věci ze strany krajského soudu, přičemž brojí proti konkrétním úvahám obsaženým v odůvodnění napadeného rozsudku a co do nosné části argumentace neopouští úroveň interpretace a aplikace podústavního práva. Stěžovatelka opomíjí postavení a roli Ústavního soudu v rámci výkonu soudní moci, pokud za předestřených okolností požaduje, aby Ústavní soud pro ni nepříznivé rozhodnutí obecného soudu zrušil a tomuto uložil provést interpretaci a aplikaci zákona odlišnou - pro stěžovatelku příznivější.
III. Závěr
10. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu