ECLI:CZ:US:2015:1.US.618.15.1
sp. zn. I. ÚS 618/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Mileny Fischerové, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 č. j. 3 Cmo 255/2014-103 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2014 č. j. 2 Nc 1093/2013-70 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy a obsah ústavní stížnosti
1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 3. 2014 č. j. 2 Nc 1093/2013-70 rozhodl o návrhu na nařízení předběžného opatření tak, že stěžovatelka jako odpůrkyně je povinna zdržet se šíření tvrzení, že licenční smlouva uzavřená dne 6. 9. 2011 mezi navrhovatelkou Karolínou Milerovou a Zdeňkem Milerem, kterou Zdeněk Miler udělil navrhovatelce nevýhradní licenci k výkonu práva užít, měnit a doplňovat jeho umělecké dílo, je neplatná, a dále zdržet se šíření tvrzení, že navrhovatelka není oprávněna užívat umělecké dílo Zdeňka Milera nebo s tímto dílem obchodovat. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2014 č. j. 3 Cmo 255/2014-103, usnesení městského soudu ze dne 10. 3. 2014 potvrdil.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2014 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2014 se stěžovatelka bránila ústavní stížností ze dne 2. 3. 2015, ve které navrhla, aby Ústavní soud obě usnesení zrušil. Namítala zásah do práva na svobodu projevu podle čl. 17 a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
3. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že v případě jednání, kterého jí bylo předběžným opatřením uloženo se zdržet, se jednalo o prezentaci právního názoru, k němuž dospěla jako správkyně dědictví autorských práv po Zdeňku Milerovi a kterému v rámci plnění svých povinností přizpůsobila i navazující právní kroky. Rozhodnutími obecných soudů jí bylo upřeno právo svobodně se projevovat za účelem ochrany svých, resp. svěřených práv. Městský soud pochybil, pokud své usnesení ze dne 10. 3. 2014 s odkazem na §169 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neodůvodnil.
II. Posouzení ústavní stížnosti
4. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatoval, že tato byla podána včas, osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a nepředstavuje proto ani další instanci přezkumu jejich rozhodnutí. Vedení vlastního řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán výhradně tehdy, pokud z jejich strany došlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod stěžovatele. Pro přezkum Ústavním soudem není sama o sobě rozhodná věcná správnost či konkrétní odůvodnění rozhodnutí obecných soudů, nýbrž výhradně dodržení ústavního rámce jejich činnosti.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky jako správkyně dědictví autorských práv po Zdeňku Milerovi s nařízením předběžného opatření, které bylo vydáno v rámci sporu o platnost licenční smlouvy uzavřené dne 6. 9. 2011 mezi Karolínou Milerovou a Zdeňkem Milerem a kterým bylo stěžovatelce uloženo zdržet se šíření tvrzení, že licenční smlouva je neplatná a že Karolína Milerová není oprávněna užívat umělecké dílo Zdeňka Milera nebo s tímto dílem obchodovat.
8. Ústavní soud zdůrazňuje, že rozhodování o návrzích na nařízení předběžných opatření, o jaké se jednalo rovněž v nyní projednávané věci a k němuž dochází ve formě procesních rozhodnutí, je především věcí obecných soudů. Ve vztahu k přezkumu rozhodnutí tohoto druhu, která nepředstavují konečné (meritorní) rozhodnutí o dotčených právech, nýbrž jejichž úkolem je toliko zatímně (po dobu řízení) upravit poměry účastníků, a která navíc mohou být v dalším průběhu řízení zrušena, nabývá na zvláštním významu zásada subsidiarity ústavní stížnosti. Z této zásady plyne povinnost Ústavního soudu minimalizovat své zásahy do činnosti ostatních orgánů veřejné moci.
9. Přestože i rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžných opatřeních mohou v obecné rovině představovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, Ústavní soud je povolán do nich zasahovat pouze za splnění specifických podmínek, zejména tehdy, pokud by jejich vydání bylo projevem svévole nebo pokud by jejich důsledkem bylo porušení základního práva nebo svobody, které by v dalším řízení již nemohlo být napraveno [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) nebo nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2002 sp. zn. II. ÚS 343/02 (N 140/28 SbNU 223, všechna zde uváděná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
10. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadené předběžné opatření nesplňuje výše vymezené předpoklady, pro které by rozhodnutí obecných soudů o něm měla být zrušena. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu ze dne 20. 11. 2014 Ústavní soud ověřil, že vydání předběžného opatření nebylo projevem svévole, neboť toto bylo řádně a podrobně odůvodněno. Zásah do práv, k němuž v důsledku vydání předběžného opatření došlo, pak rovněž nemůže mít povahu porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky, který by v dalším řízení již nemohl být napraven. Ba naopak, předmětem předběžného opatření bylo toliko dočasně upravit poměry účastníků, konkrétně zajistit, aby stěžovatelka vyčkala výsledku soudního řízení a po dobu jeho trvání se zdržela šíření tvrzení o neplatnosti licenční smlouvy ze dne 6. 9. 2011, resp. oprávnění Karolíny Milerové užívat umělecké dílo Zdeňka Milera nebo s tímto dílem obchodovat; právě otázka platnosti licenční smlouvy je přitom vlastním předmětem řízení, v němž bylo předběžné opatření vydáno. Postupem obecných soudů tak nemohlo být zasaženo do svobody projevu ani jiných ústavně zaručených práv stěžovatelky jako správkyně dědictví autorských práv po Zdeňku Milerovi.
11. Vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů nelze spatřovat ani v okolnosti, že městský soud jako soud prvního stupně své usnesení ze dne 10. 3. 2014 ve smyslu §169 odst. 2 o. s. ř. neodůvodnil.
12. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř. je nutno vykládat v souladu s jeho smyslem a účelem a s ohledem na okolnosti konkrétní věci; jako ústavně konformní se přitom jeví výklad restriktivní [nález Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 3161/13 (N 207/71 SbNU 455)]. V obecné rovině přitom toto ustanovení znamená především omezení povinnosti soudu odůvodňovat rozhodnutí, které zřejmě nebude napadeno odvoláním, neboť s ním všichni účastníci souhlasí. Povinnost odůvodnit rozhodnutí soudu naopak zásadně neodpadá tam, kde se účastník k návrhu, na jehož základě bylo předběžné opatření vydáno, vůbec nemohl vyjádřit, a tedy mu ani odporovat; absence odůvodnění je přitom zvlášť problematická v případech předběžných opatření podle §76b o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 [v rámci opatření na ochranu před domácím násilím, s účinností od 1. 1. 2014 upravena v §400 a násl. zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1554/08 (N 12/52 SbNU 121) nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 346/09 (N 194/54 SbNU 393)].
13. V daném případě nebyla naplněna kritéria zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v důsledku absence odůvodnění usnesení městského soudu jako soudu prvního stupně. Napadené předběžné opatření nejeví de facto znaky meritorního rozhodnutí s krátkodobými účinky, jaké Ústavní soud shledal ve výše traktovaných nálezech sp. zn. IV. ÚS 1554/08 a sp. zn. III. ÚS 346/09, nýbrž se jednalo o předběžné opatření s charakterem pouze prozatímního uspořádání poměrů účastníků po dobu do vydání rozhodnutí ve věci samé. Z odůvodnění usnesení vrchního soudu jako soudu odvolacího se pak mj. podává, že předběžné opatření bylo usnesením městského soudu ze dne 10. 3. 2014 nařízeno poté, co bylo původní zamítavé rozhodnutí městského soudu k odvolání navrhovatelky zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 29. 1. 2014 č. j. 3 Cmo 358/2013-65. Nelze tedy ani dovozovat, že by se k navrhovanému předběžnému opatření účastníci nemohli vyjádřit, resp. že by byla narušena jejich "rovnost zbraní" [nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (48/2010 Sb., N 8/56 SbNU 69)].
14. Projednávaná věc tak patří do početné skupiny případů, ve kterých Ústavní soud neshledal vykročení z ústavního rámce činnosti obecných soudů spočívající v absenci podmínek pro aplikaci §169 odst. 2 o. s. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 336/13 a v něm uvedený výčet rozhodnutí).
15. Ústavní soud dodává, že skutkově i právně obdobnou věcí se zabýval v usnesení ze dne 16. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 279/15, přičemž od tam uvedených závěrů nemá důvodu se odchylovat ani v nyní projednávané věci.
III. Závěr
16. Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2015
Ludvík David, v. r.
předseda senátu