ECLI:CZ:US:2015:1.US.632.15.2
sp. zn. I. ÚS 632/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, soudce Radovana Suchánka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové, o ústavní stížnosti Ing. Karla Blažka, zastoupeného JUDr. Josefem Skácelem, advokátem se sídlem v Praze, Londýnská 674/55, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 3. března 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na spravedlivý proces.
2. Stěžovatel se žalobou, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") dne 5. června 2009, domáhal po vedlejším účastníkovi řízení náhrady škody ve výši 68 414,84 Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Jana Grosama při provádění exekuce odebráním věci. Pochybení exekutora spatřoval stěžovatel v tom, že podle §345 odst. 4 o. s. ř. vycházel z předpokladu, že hledaná věc se v prostorách může nacházet. Obvodní soud po provedeném řízení rozsudkem ze dne 14. října 2010 č. j. 41 C 224/2009-75 žalobu v plném rozsahu jako nedůvodnou zamítl. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen jako "městský soud") dospěl po přezkoumání věci k závěru, že exekutor postupoval naprosto správně, prováděl-li exekuci na více místech najednou a souhlasil se závěry soudu prvního stupně potud, že exekuce byla zásadně prováděna v souladu se zákonem, a to jak v otázce doručení usnesení o nařízení exekuce (§345 odst. 3 o. s. ř.), tak způsobu jejího provedení, majícího za cíl zabránit případnému přesunu akcií. Jinou situaci však městský soud shledal u tvrzených zničených zámků, dveří, bran a skříňky na příbory. Proto městský soud rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88, co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu, co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115 jako nepřípustné odmítl.
4. Soud prvního stupně znovu rozhodl co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím rozsudkem ze dne 19. června 2013 č. j. 41 C 224/2009-157 tak, že žalobu zamítl a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal, že k bezdůvodnému poškození vstupních dveří a zámků a skříňky na příbory nedošlo a nedošlo tak ani k nesprávnému úřednímu postupu. Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200 dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť podle jeho závěru napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici, přičemž se nejedná o výjimky uvedené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti, co do ústavněprávní argumentace, omezil na konstatování, že napadenými rozhodnutími dovolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, neboť mu bylo upřeno v důsledku rozdělení žalované částky, aby jeho dovolání byla věcně posouzena dovolacím soudem. K ostatním napadeným rozhodnutím namítal, že ustanovení §345 o. s. ř. je v rozporu s ústavním pořádkem, neboť neobsahuje dostatečně explicitně stanovená pravidla pro tento způsob výkonu rozhodnutí, přičemž v průběhu řízení před obecnými soudy navrhoval, aby soud přerušil řízení podle §109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a odvolával se na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Camenzind proti Švýcarsku (rozsudek ze dne 16. prosince 1997, stížnost č. 21353/93), jež podle jeho názoru obsahuje definici pravidel pro ústavní konformnost domovních prohlídek.
6. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
7. Podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost je možno podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Podle pravidel pro počítání lhůt (§57 o. s. ř.) tato dvouměsíční lhůta začíná běžet dnem, v němž bylo rozhodnutí o posledním procesním prostředku stěžovateli doručeno, a uplyne ve stejný den o dva měsíce později. Uvedená dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti, podmiňující vedle dalších požadavků možnost jejího věcného projednání, je nepřekročitelná a marné uplynutí této lhůty zákon neumožňuje jakkoliv zhojit.
8. Podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
9. Stěžovatel ústavní stížností napadl celkem čtyři rozhodnutí, a to usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88.
10. Rozsudkem městského soudu ze dne 10. května 2011 č. j. 17 Co 87/2011-88 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně co do částky 26 144,52 Kč s příslušenstvím (co do částky 42 270,32 Kč s příslušenstvím a ve výroku o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen). Stěžovatel napadl rozsudek městského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2012 č. j. 28 Cdo 4029/2011-115 odmítl. Pokud stěžovatel tedy napadá citovaný rozsudek městského soudu a usnesení dovolacího soudu ústavní stížností, je evidentní, že tak činí po lhůtě k tomu určené, neboť usnesení dovolacího soudu mu bylo doručeno dne 9. srpna 2012.
11. Pokud stěžovatel napadá rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2014 č. j. 17 Co 441/2013-182, který nabyl právní moci dne 7. dubna 2014, je nutno konstatovat, že ústavní stížnost směřující proti tomuto rozhodnutí je rovněž podána po lhůtě k tomu určené. Je tomu tak proto, že dovolání proti výroku ve věci samé je nepřípustné přímo ze zákona, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem vymezenou hranici, přičemž se nejedná o výjimky uvedené v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Na citovaný rozsudek proto ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu nedopadá.
12. Ústavní soud tak mohl z ústavněprávního hlediska posoudit pouze napadené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2014 č. j. 30 Cdo 3008/2014-200. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem a dovodil, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
13. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud uvádí, že je-li rozhodnuto o nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč bylo dovolání posouzeno jako nepřípustné. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
14. S ohledem na princip minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů pak Ústavní soud připomíná, že aplikace a interpretace ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je věcí Nejvyššího soudu, a i když Ústavní soud nemusí souhlasit se všemi jeho závěry, nemá za to, že by posuzovaná věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavní - meritorní - rozměr přezkumu.
15. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil. V kontextu s konkrétními okolnostmi dané věci nelze než dovodit, že stěžovateli se porušení namítaného práva na spravedlivý proces nezdařilo doložit.
16. Za výše uvedených okolností nemůže mít proto relevanci ani odkaz stěžovatele na právní závěry, uvedené v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, na které stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal.
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl z části podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako ústavní stížnost podanou po lhůtě stanovené pro její podání a z části jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. listopadu 2015
David Uhlíř v. r.
předseda senátu