ECLI:CZ:US:2015:1.US.725.15.1
sp. zn. I. ÚS 725/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel B. Ď., t. č. ve Věznici Karviná, zastoupený Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě - Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. ledna 2015 č. j. 20 Co 468/2014-165 ve výroku III., za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a Jany Duchoslavové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 11. března 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí ve výroku III. z důvodu porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, a práva na ochranu vlastnického práva, práva na legitimní očekávání nabytí majetku a legitimní očekávání ochrany majetku podle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") dne 27. září 2012, domáhal po žalované vedlejší účastnici řízení zaplacení částky ve výši 1 500 000 Kč s příslušenstvím.
3. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. května 2014 č. j. 27 C 134/2012-110 žalobě vyhověl a vedlejší účastnici řízení uložil i povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 272 682,50 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání jednak vedlejší účastnice řízení, která napadla jak výrok o věci samé, tak i výrok o náhradě nákladů řízení, dále stěžovatel, který napadl výrok o náhradě nákladů řízení.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrdil (výrok I.), ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil tak, že výše náhrady činí 287 788 Kč (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení a vedlejší účastnici řízení uložil povinnost zaplatit stěžovateli tyto náklady ve výši 26 680,50 Kč (výrok III.).
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že výrokem III. napadeného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, městský soud nezohlednil další úkon právní služby a vynaložení cestovních nákladů, když se substituční zástupkyně právního zástupce stěžovatele účastnila ústního jednání u odvolacího soudu konaného dne 29. ledna 2015, ač se z důvodu zpoždění vlaku o celých 66 minut dostavila k ústnímu jednání až v okamžiku, kdy toto bylo přerušeno za účelem porady a hlasování. Substituční zástupkyně stěžovatele se tak zúčastnila alespoň vyhlášení rozsudku, což bylo zachyceno v protokolu z jednání ze dne 29. ledna 2015. Podle názoru stěžovatele tak právnímu zástupci měla být přiznána minimálně odměna ve výši 1/2 mimosmluvní odměny podle §11 odst. 2 písm. b) advokátního tarifu, režijní paušál za tento úkon právní služby, cestovní náklady a náhradu za ztrátu času strávenou cestou z Ostravy do Prahy a zpět + DPH ve výši 21 % z těchto částek, a to ve výši 12 281,50 Kč. Stěžovatel má za to, že městský soud se při rozhodování o nákladech odvolacího řízení dopustil zjevného excesu, když své rozhodnutí nijak neodůvodnil a odchýlil se od zákonného postupu a pravidel pro rozhodování o nákladech řízení.
6. Městský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 16. července 2015 uvedl, že náhrada za odměnu advokáta a náhradu jeho výdajů za účast u ústního jednání konaného dne 29. ledna 2015 stěžovateli nepřísluší, neboť advokát se ústního jednání (z příčin jím uváděných) nezúčastnil a dostavil se až po jeho skončení při vyhlášení rozsudku. Podle názoru městského soudu postrádá ústavní stížnost stěžovatele ústavněprávní rozměr a je pouze prostředkem k dosažení věcného přezkumu napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu Ústavním soudem jako soudem třetí instance, což jde mimo rámec činnosti a úlohy tohoto soudu. Městský soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta nebo zamítnuta.
7. Stěžovatel ve své replice ze dne 14. října 2015 k doručenému vyjádření městského soudu uvedl, že nesouhlasí s tvrzením tohoto soudu, že ústavní stížnost postrádá ústavně právní rozměr a setrval na svém tvrzení, že právnímu zástupci stěžovatele měla být přiznána odměna za účast alespoň ve výši 1/2 mimosmluvní odměny spolu s režijním paušálem, cestovními náklady, náhradou za ztrátu času strávenou cestou a DPH ve výši 21 % z těchto částek.
8. Ze spisu obvodního soudu sp. zn. 27 C 134/2012 bylo zjištěno, že substituční zástupkyně právního zástupce stěžovatele se v důsledku zpoždění vlaku nedostavila jednání odvolacího soudu nařízené na den 29. ledna 2015 a dostavila se až na vyhlášení rozsudku (č. listu 157). Právní zástupce stěžovatele na to následujícího dne 30. ledna 2015 doručil odvolacímu soudu vyúčtování nákladů odvolacího řízení, přičemž za účast u ústního jednání dne 29. ledna 2015 navrhoval započítat i úkon účasti na tomto jednání v plné výši, tedy ve výši 14 300 Kč (č. listu 160). Odvolací soud přiznal právnímu zástupci stěžovatele odměnu za dva právní úkony (sepis odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení a za vyjádření k odvolání) a přiznal mu náhradu nákladů řízení ve výši 26 680 Kč.
9. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadený výrok z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
11. Ústavní soud se rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se mohou účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02; U 25/27 SbNU 307, ze dne 3. února 2011 sp. zn. III. ÚS 106/11 a ze dne 27. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 2509/15). Ústavní soud zásadně stojí na stanovisku, že rozhodnutí uložené povinnosti k náhradě nákladů řízení spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu rovněž nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl. Připouštěnou výjimku představují situace, kdy vady rozhodnutí dosahují kvalifikované intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému. Pochybení tohoto charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci však nezjistil.
12. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí důvody, pro které mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že k zásahu do práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a dalších Listiny, dochází zejména tehdy, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný.
13. V souzené věci k takovému zásahu nedošlo. Napadeným výrokem nebylo rozhodnuto ve věci samé, nýbrž jde o "nemeritorní" výrok. Stěžovatel přitom vytkl odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci podle advokátního tarifu, tj. z hlediska podústavního práva, kteréžto Ústavní soud, jako nikoliv "superrevizní" instance v systému obecné justice, zásadně není oprávněn hodnotit, resp. přezkoumávat.
14. S ohledem na výše uvedené nepovažuje Ústavní soud způsob, jakým postupoval odvolací soud v konkrétním případě za natolik excesivní, aby tento mohl nabýt intenzity způsobující zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud připouští jisté pochybení odvolacího soudu v tom, že své rozhodnutí o nepřiznání nákladů odvolacího řízení v této části neodůvodnil, avšak v této souvislosti Ústavní soud opakovaně uvedl, že existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda řízení bylo spravedlivé jako celek, v celkovém vyznění z pohledu jeho předmětu. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (srov. usnesení ze dne 24. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1325/08, ze dne 3. srpna 2011sp. zn. II. ÚS 1596/11 a ze dne 15. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 1721/11).
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu