ECLI:CZ:US:2015:1.US.794.15.1
sp. zn. I. ÚS 794/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti Ing. Pavla Radoně, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným Ph.D., advokátem se sídlem v Jičíně, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2014 č. j. 32 Cdo 3000/2012-372, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2012 č. j. 54 Co 136/2012-282 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 16. září 2011 č. j. 28 C 221/2007-258, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení a 1. České spořitelny, a. s. a 2. Pojišťovny České spořitelny, a. s., Vienna Insurance Group, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 16. března 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (v případě rozsudku soudu odvolacího v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně a v případě rozsudku soudu prvního stupně v části potvrzené rozsudkem odvolacího soudu), z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces a soudní ochranu, na přístup k soudu a výkon spravedlnosti, na ochranu a výkon vlastnictví včetně užívání plodů s ním spojených a jeho legitimní očekávání s ním spojené, na legitimní očekávání výkonu veřejné moci v souladu se zásadou legality, na rovné zacházení, na ochranu před neoprávněným shromažďováním informací o jeho majetkových a osobních poměrech ze strany obou vedlejších účastníků řízení, na zákonného soudce a na rovnost účastníků v řízení vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 10 odst. 3, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatel dále navrhoval, aby mu byla ve smyslu ustanovení §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu přiznána náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Stěžovatel se žalobou, doručenou Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 18. července 2007 domáhal po vedlejších účastnících řízení náhrady škody ve výši 462 511,24 Kč s příslušenstvím, která mu měla vzniknout tím, že první vedlejší účastník řízení mu odepřel čerpání úvěru ve výši 2 500 000 Kč na koupi bytu v dohodnuté lhůtě podle smlouvy o hypotečním úvěru, uzavřené dne 1. října 2004. Obvodní soud rozsudkem ze dne 16. září 2011 č. j. 28 C 221/2007-258 (v pořadí čtvrtým ve věci, když předchozí zamítavé rozsudky odvolací soud zrušil k odvolání stěžovatele) žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2012 č. j. 54 Co 136/2012-282 k odvolání podanému stěžovatelem rozsudek obvodního soudu potvrdil co do zamítnutí žaloby o zaplacení částky 435 039,65 Kč, co do částky 27 471,59 Kč a ve výroku o nákladech řízení jej zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. prosince 2014 č. j. 32 Cdo 3000/2012-372 dovolání jako nepřípustné odmítl.
3. Stěžovatel ve své obsáhle formulované ústavní stížnosti vznesl řadu námitek. Zejména tvrdil, že obecné soudy nesprávně, svévolně a libovolně rozhodly o jeho žalobě, a to v extrémním rozporu s relevantní platnou právní úpravou a judikaturou. Podle názoru stěžovatele jsou rozsudky soudu prvního stupně i soudu odvolacího nepřezkoumatelné, nesrozumitelné a neurčité, a to i pro existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení zásad v §132 a §157 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatel má za to, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť odvolací soud rozhodl naposledy v jiném obsazení soudů, než v předchozích jednáních. Dále stěžovatel namítal porušení svého práva na rovné zacházení a porušení zákazu diskriminace jako spotřebitele ze strany obou vedlejších účastníků řízení v rozporu s čl. 1 Listiny, protože oba vedlejší účastníci požadovali po stěžovateli splnění něčeho, co si naopak měli sami obstarat na základě svého oprávnění ve smyslu §50 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě), ve znění do 31. prosince 2012. Odvolacímu soudu stěžovatel rovněž vytýkal, že opakovaně porušil procesní postup při provádění dokazování a jeho protokolaci. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytýkal, že jím tvrzená pochybení odvolacího soudu nenapravil, naopak selhal ve své roli tvůrce nové judikatury. Na podporu svých tvrzení stěžovatel poukázal i na judikaturu Ústavního soudu.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dovodil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí zabývaly, vyšly při svém rozhodování z dostatečně zjištěného skutkového stavu, svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily, přičemž podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly a v jejich rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení.
8. Vznáší-li stěžovatel námitky ohledně provedeného důkazního řízení, z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují stanovené zásady pro hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené. Ústavní soud již judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. V předmětné věci obecné soudy ve svých rozhodnutích dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily.
9. Ve vztahu k námitce porušení práva na zákonného soudce je Ústavní soud nucen konstatovat, že tuto námitku je namístě hodnotit jako námitku nepřípustnou či opožděnou. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Namítá-li stěžovatel, že v rámci odvolacího řízení měl odvolací rozhodovat v jiném obsazení soudců, ačkoliv pro to nebyl zákonný důvod, je zřejmé, že namítá nesprávné obsazení soudu ve smyslu §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., což je důvod zmatečnosti. Z ústavní stížnosti se přitom nikterak nepodává, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost využil. Pokud tak stěžovatel neučinil, řádně nevyčerpal opravný prostředek, jenž mu byl k dispozici, proto tato stížnostní námitka nemůže být přípustná.
10. Ústavní soud v předmětné věci mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, nezjistil.
11. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
12. Pokud se týká návrhu stěžovatele, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení, Ústavní soud konstatuje, že podmínky pro postup podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu s ohledem na výsledek samotného řízení o této ústavní stížnosti splněny nejsou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu