ECLI:CZ:US:2015:1.US.845.14.1
sp. zn. I. ÚS 845/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Bendy, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, č.j. 30 Cdo 2878/2012-211, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Žalobou ze dne 15. 1. 2011 se stěžovatel domáhal omluvy vůči JUDr. Vítu Bártovi (první žalovaný), in eventum proti České republice - Ministerstvu dopravy (druhý žalovaný), za výroky, které pronesl JUDr. Bárta dne 9. 1. 2011 v diskusním pořadu České televize "Otázky Václava Moravce". Ten v rámci tohoto pořadu uvedl, že z výsledků auditů Ministerstva dopravy vyplývá, že někteří manažeři Ředitelství silnic a dálnic ČR (dále jen "ŘSD") kryjí nelegální činnost určitých stavebních společností, přičemž toto se děje zejména v Ústeckém kraji, kde dle informací ministerstva dopravy "management ŘSD řídí Oulický s Bendou, což jsou slavní kmotři ODS a ČSSD".
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, rozhodl rozsudkem ze dne 6. 10. 2011, č.j. 31 C 6/2011-126, tak, že uložil JUDr. Vítu Bártovi, aby ve lhůtách ve výroku uvedených zaslal stěžovateli písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v blíže specifikovaném znění a aby tuto omluvu uveřejnil v denících Mladá fronta Dnes, Lidové noviny, Právo a Hospodářské noviny, a aby tuto omluvu zaslal České televizi a společnosti CET 21, spol. s r.o., se žádostí o uveřejnění (odst. I., II., III. výroku). JUDr. Bártovi dále uložil, aby stěžovateli zaplatil do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nemajetkové újmy v částce 100.000,-Kč (odst. IV. výroku) a zamítl žalobu v rozsahu textu požadované omluvy přesahujícího text omluvy uvedený v odst. I., II., III. rozsudku (odst. V. výroku). Ve vztahu mezi stěžovatelem a Českou republikou - Ministerstvem dopravy žalobu se žádostí o poskytnutí omluvy a zaplacení částky 100.000,- Kč (odst. VI. výroku) zamítl. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (odst. VII. a VIII. výroku).
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II., III. a IV., tak, že zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen poskytnout žalobci písemnou omluvu formou vlastnoručně podepsaného dopisu v daném znění, aby byl povinen omluvu v požadovaném znění uveřejnit ve vybraných denících a aby byl povinen tuto omluvu zaslat České televizi a společnosti CET 21, spol. s r.o. Současně odvolací soud zamítl návrh, aby byl první žalovaný povinen zaplatit stěžovateli částku 100.000,-Kč a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, č.j. 30 Cdo 2878/2012-211, bylo dovolání stěžovatele zamítnuto a bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení.
II.
Stěžovatel se domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to konkrétně do jeho práv zaručených mu čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 11 Listiny.
V rámci řízení je podle stěžovatele evidentní extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Ty na rozdíl od soudu prvního stupně dospěly k závěru, že pasivní legitimaci ve sporu nenese první žalovaný, JUDr. Bárta, ale právě druhý žalovaný, Ministerstvo dopravy. Tento svůj názor však Vrchní soud v Praze před vynesením rozsudku nikterak stěžovateli neprezentoval a nedal mu tak možnost se v tomto směru vyjádřit.
Pokud odvolací a dovolací soud označily za odpovědné za nepravdivé výroky Ministerstvo dopravy, a nikoliv jeho tehdejšího ministra, JUDr. Bártu, posoudily podle názoru stěžovatele odpovědnost v rozporu s platnou judikaturou, a to aniž by předložily dostatečně odůvodněnou argumentaci způsobilou vyložit, proč se od judikatury odchylují, čímž byl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování.
Stěžovatel připouští, že je sice pravdou, že JUDr. Bárta vystupoval v předmětném pořadu i jako ministr dopravy, ale dle přesvědčení stěžovatele je jednoznačné, že se předmětnými výroky snažil posílit a získat vliv pro politickou stranu Věci veřejné, kterou současně prezentoval. Musel přitom vědomě odkazovat na neexistující audity, které ke svému nepravdivému tvrzení údajně měl z ministerstva dopravy, kde v té době působil, přičemž tyto důkazy nebyly nikdy navrženy jako důkaz, Ministerstvo dopravy dokonce popřelo, že by existovaly, a od výroků tehdejšího ministra se v rámci soudního řízení distancovalo.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Pravomoc Ústavního soudu je tak založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Úkolem Ústavního soudu tedy není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
V §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Nepřipadá-li v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
IV.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně, dospěl v rozsudku ze dne 6. 10. 2011, č.j. 31 C 6/2011-126, k závěru, že výroky, které zazněly z úst prvého žalovaného na adresu stěžovatele v předmětném pořadu bylo neoprávněně zasaženo do práva stěžovatele na ochranu jeho osobnosti, když byly širokému publiku předestřeny nepravdivé informace (resp. informace, jejichž pravdivost nebyla prokázána) vykreslující stěžovatele jako korupčníka fakticky řídícího a uplácejícího management ŘSD. Podle Městského soudu v Praze přitom JUDr. Bárta vystupoval v pořadu prvotně jako politik a významný člen jedné z politických stran a vyjadřoval se ke všem aktuálním politickým záležitostem. Vzhledem k tomu soud dovodil, že za výroky, které v pořadu zazněly, odpovídá přímo prvý žalovaný a nikoli Ministerstvo dopravy, byť byl v té době prvý žalovaný zároveň ministrem dopravy a předmětná tvrzení se zčásti problematiky dopravy dotýkají. Soud prvního stupně upozornil, že tvrzení, že na Ministerstvu dopravy jsou k dispozici audity a jiné pádné důkazy pro předmětná tvrzení, se ostatně později ukázala jako nepravdivá a samo Ministerstvo dopravy je popřelo. Městský soud v Praze proto shrnul, že užití §420 odst. 2 občanského zákoníku per analogiam legis proto nepřipadá v úvahu, neboť vzhledem ke zjištěným okolnostem neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatele nebyl způsoben při činnosti Ministerstva dopravy použitím prvého žalovaného coby ministra dopravy.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č.j. 1 Co 33/2012-157, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavcích I., II., III. a IV., tak, že žalobu zamítl. Uvedl, že vychází ze správných skutkových zjištění, která soud prvního stupně učinil, aniž by tak bylo potřeba je v řízení opakovat, nesdílí však jeho právní posouzení v otázce pasivní věcné legitimace prvního žalovaného. Z obsahu pořadu, v němž první žalovaný vystoupil, podle Vrchního soudu v Praze především plyne, že již v úvodu jej moderátor uvedl jako neformálního předsedu Věcí veřejných a ministra dopravy. Během diskuse se první žalovaný vyjadřoval k různým otázkám, včetně politických, sám o sobě hovořil jako o ministru dopravy a dále se vyjadřoval k tomuto resortu a jeho činnosti, včetně zmínky o svých podřízených. V této souvislosti pak uvedl i vyjádření, které stěžovatel učinil předmětem řízení a další diskusi pak moderátor uzavřel slovy: "Říká ministr dopravy Vít Bárta." Z uvedeného Vrchní soud v Praze dovodil, že v části pořadu, při němž pronesl předmětné výroky, první žalovaný nepochybně vystupoval jako ministr dopravy, přičemž vzhledem k tomu, že byl nejvyšším představitelem resortu dopravy, nepotřeboval ke svému vystoupení žádné pověření ani zmocnění a vystupoval jako jeho vrcholný představitel, aniž by přitom jakkoli vybočil z takto vymezené činnosti. Odvolací soud proto uzavřel, že odpovědnost za stěžovatelem tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv je nutné přičíst nikoli prvnímu žalovanému jako fyzické osobě, nýbrž druhé žalované, tedy Ministerstvu dopravy.
Nejvyšší soud dovolání stěžovatele rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, č.j. 30 Cdo 2878/2012-211, zamítl. Konstatoval, že sporné výroky pronesl žalovaný JUDr. Bárta v době, kdy byl ministrem dopravy, přičemž orgány státní správy jsou povinny přiměřeným způsobem poskytovat informace o své činnosti a vytýkaný výrok je tak třeba posuzovat v širších souvislostech celého rozhovoru. V tomto první žalovaný nejprve hovořil pouze o své pozici v politické straně a o tehdy aktuálních politických otázkách a nereprezentoval tak pozici ministerstva dopravy, ale svoji vlastní. Nicméně byl jako ministr oslovován, následně se tak i sám označoval, mluvil o "úsporách v rezortu ministerstva dopravy" a používal následující formulace: "máme na stole výsledky auditů", "na ŘSD máme vysokou míru resistence", "někteří naši manažeři na krajské úrovni kryjí stavební firmy z hlediska jejich nelegální činnosti", "v Ústeckém kraji, kde je ten problém největší, se mi podřízení smějí, že managament ŘSD řídí Oulický s Bendou, což jsou slavní kmotři, a nikoliv ministr dopravy", "ministerstvo zveřejní tuto kauzu" a "primárně budu sledovat osu svých podřízených."
Nejvyšší soud zohlednil, že první žalovaný používal plurální formu podstatného jména "my" či slovesnou "máme", stejně jako formulace "podřízený" a "nadřízený", z čehož dovodil, že nemluvil pouze sám za sebe, tj. jako politik a občan, ale že tak činil z pozice ministra dopravy a z pohledu celého resortu. Nejvyšší soud dále uvedl, že z hlediska věcného a účelového se dané výroky týkají plnění úkolů právnické osoby, tj. vztahují se k věcné příslušnosti ministerstva dopravy, když ŘSD je státní příspěvkovou organizací zřízenou Ministerstvem dopravy. Vzhledem k tomu, že ministr je oprávněný za svůj resort jednat a vystupovat, je třeba jeho veřejnou reprezentaci v televizi považovat za přiměřenou místu i času, a proto se podle Nejvyššího soudu první žalovaný vyjádřil v tomto směru jako ministr, tedy jako člen vlády, vrcholného orgánu výkonné moci, a to ohledně možné korupce na ŘSD. Platí přitom, že výrok pronesený ministrem v rámci jeho pravomoci nevybočuje z plnění úkolů státu. Dle dovolacího soudu pak výrok žalovaného nelze považovat ani za vybočení z činnosti právnické osoby (státu), tj. exces, u kterého je třeba, aby škůdce sledoval výlučně uspokojování osobních zájmů či potřeb svých nebo třetích osob, přičemž toto nebylo nijak prokázáno a ani to dle Nejvyššího soudu z formulace výroků prvního žalovaného nijak nevyplývá.
Tyto své závěry dovolací soud doplnil odkazy na související komentářovou literaturu a judikaturu, konkrétně zejména odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1526/2000, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1509/2011 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2712/2005. K námitkám stěžovatele také uvedl, že odvolací soud nedospěl k jiným skutkovým zjištěním, než jaká učinil již soud prvního stupně, když skutková zjištění odvolacího soudu o tom, že výroky žalovaného se týkají rezortu dopravy a že v televizi vystupoval nejen jako politik, ale i jako ministr dopravy, učinil již soud prvního stupně. Ten je však, podle názoru dovolacího soudu, ale náležitě nedocenil v kontextu judikatury vztahující se k dané problematice.
V.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá. Nad rámec této povinnosti se Ústavní soud rozhodl vypořádat s námitkami stěžovatele následujícím způsobem.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto není ani soudem nadřízeným obecným soudům a není tak ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Do jejich rozhodovací pravomoci je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze za předpokladu, že na úkor stěžovatele vybočily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod.
Ústavní soud přitom zvláště zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012; všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz).
Pokud jde pak o výklad rozhodných ustanovení podústavního práva, ten zásadně nepřísluší Ústavnímu soudu, který plní především svou funkci soudního orgánu ochrany ústavnosti. Nemůže proto z této pozice nahrazovat činnost obecných soudů v čele s Nejvyšším soudem, jemuž právě ex lege přísluší sjednocovat judikaturu obecných soudů. Uvedená maxima by byla prolomena pouze tehdy, pokud by obecnými soudy došlo k vybočení z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv (shodně viz usnesení ÚS ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 367/06, případně nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04).
K tomu by došlo zejména v případě, pokud by Nejvyšší soud přikročil k interpretaci aplikované právní normy, jež by byla v příkrém rozporu s jejím jazykovým vyjádřením, nebo se samotným jejím účelem, pokud by při konkurenci interpretačních alternativ normy jednoduchého práva nepostupoval ústavně konformním způsobem, což by v konečném důsledku znamenalo svévoli v rozhodování tohoto soudu a tím i porušení ústavnosti procesu jako celku, nebo tehdy, pokud by dovolací soud dospěl k napadenému výkladu procesně zcela nekorektním způsobem.
V žádné z výše naznačených oblastí však v projednávaném případě Ústavní soud pochybení obecných soudů neshledal.
VI.
Jestliže byl neoprávněný zásah do osobnosti způsoben někým, kdo byl použit právnickou osobou či jinou fyzickou osobou k realizaci činnosti této právnické osoby či jiné fyzické osoby, postihují v rámci analogie §420 odst. 2 občanského zákoníku ve spojení s §853 téhož zákona občanskoprávní sankce podle §13 občanského zákoníku samotnou právnickou či fyzickou osobu, neboť neoprávněný zásah se přičítá této samotné právnické osobě či jiné fyzické osobě. Pouze ve výjimečném případě, kdyby chování zaměstnance právnické, popř. fyzické osoby bylo nutno vzhledem k okolnostem případu kvalifikovat jako exces z realizace činnosti právnické či fyzické osoby, byla by postižena občanskoprávními sankcemi podle §13 občanského zákoníku vůči postižené fyzické osobě přímo tato použitá osoba (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1509/2011, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2837/2004, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2092/2007).
V daném případě je pak především třeba zdůraznit, že jak odvolací soud, tak dovolací soud se otázkou, zda je odpovědnost za stěžovatelem tvrzený neoprávněný zásah do osobnostních práv nutno přičíst prvnímu žalovanému jako fyzické osobě nebo druhé žalované, tedy Ministerstvu dopravy, podrobně zabývaly. Důvody, které je vedly k učiněným závěrům, soudy přitom ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu adekvátně, názorně a srozumitelně vysvětlily. Stejně tak osvětlily, proč chování prvního žalovaného neposoudily jako exces z realizace činnosti Ministerstva dopravy. Toto je ostatně patrné již z výše naznačené stručné rekapitulace obou rozhodnutí. Své závěry Nejvyšší soud také doprovodil odkazy na příslušnou literaturu a judikaturu a v rámci rozhodnutí se také přiměřeně vypořádal s dovolacími námitkami stěžovatele. Jak již přitom bylo nastíněno, Ústavnímu soudu za dané situace nepřísluší, aby přehodnocoval výklad jednoduchého práva zaujatý Nejvyšším soudem.
VII.
Na základě uvedené argumentace lze proto dospět k závěru, že k porušení ústavně garantovaných základních práv a svobod stěžovatele, v rozsahu vyžadujícím ze strany Ústavního soudu kasační zásah, nedošlo. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2015
Ludvík David v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu