ECLI:CZ:US:2015:1.US.971.15.1
sp. zn. I. ÚS 971/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře, o ústavní stížnosti, kterou podal Klaus Leopold Neumüller, zastoupený Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Kamenici nad Lipou, Bořetín 73, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2015 č. j. 6 As 229/2014-82, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Ministerstva životního prostředí, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. dubna 2015, stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. ledna 2015 č. j. 6 As 229/2014-82 z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Česká inspekce životního prostředí, Oblastní inspektorát Ústí nad Labem, uložila stěžovateli jakožto vlastníkovi lesa pokutu ve výši 1 500 000 Kč za poškození životního prostředí v lesích, a to rozhodnutím ze dne 21. března 2011 č. j. ČIŽP/44/OOL/SR01/1011712.015/11/UVA. Stěžovatel měl vlastním zaviněním vytvořit podmínky pro působení škodlivých biotických a abiotických činitelů ve smyslu §4 písm. c) zákona č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. Proti uložení pokuty se stěžovatel bránil odvoláním, které Ministerstvo životního prostředí zamítlo svým rozhodnutím ze dne 20. června 2011 zn. 902/530/11. Proti rozhodnutí o odvolání podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, která byla jako nedůvodná zamítnuta rozsudkem ze dne 22. května 2014 č. j. 6 A 279/2011-64. Ústavní stížností napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud pak zamítl jako nedůvodnou kasační stížnost stěžovatele proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že skutku se dopustila jiná osoba, ve věci rozhodující soudy se nezabývaly všemi vznesenými námitkami, nezkoumaly jeho zavinění, zamítly jeho důkazní návrhy a nedostatečně zjistily skutkový stav. Stěžovatel považuje výši pokuty za jednu z nejdůležitějších částí napadeného správního rozhodnutí, přičemž odůvodnění její výše považuje za nesprávné. Za vadné považuje stěžovatel i odůvodnění skutečnosti, že městský soud nerozhodl o jeho návrhu na odložení vykonatelnosti správní žalobou napadeného rozhodnutí. Napadenému rozhodnutí stěžovatel vytýkal i jeho nepřezkoumatelnost. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu vydané pod sp. zn. III. ÚS 224/98, III. ÚS 61/94 a IV. ÚS 23/93.
4. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
6. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
7. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Posuzovaná ústavní stížnost představuje polemiku se závěry, učiněnými ve věci Nejvyšším správním soudem, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel nepřípadně předpokládá, že již na jejím základě Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavní soud ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud se celou věcí řádně zabýval, v odůvodnění své rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, podrobně rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle kterých zákonných ustanovení postupoval. Rovněž ve výkladu aplikovaných právních předpisů neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou.
8. Za výše uvedených okolností proto nemohou mít relevanci ani odkazy stěžovatele na právní závěry uvedené v citované judikatuře Ústavního soudu, neboť zde chybí přímý vztah k posuzované věci.
9. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2015
Ludvík David v. r.
předseda senátu