ECLI:CZ:US:2015:2.US.1023.15.1
sp. zn. II. ÚS 1023/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Tomášem Plavcem, advokátem, se sídlem Rooseveltova 335, 537 01 Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015 č. j. 4 Tdo 52/2015-57, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 7. 4. 2015, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2015 č. j. 4 Tdo 52/2015-57 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 22. 4. 2014 sp. zn. 12 To 19/2014 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž bylo v celém rozsahu zrušeno prvostupňové rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, a bylo nově rozhodnuto tak, že byl uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku.
Stěžovatel za prvé uvádí, že jeho trestní stíhání bylo původně zastaveno s poukazem na amnestii prezidenta republiky a teprve k dovolání Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyšší soud příslušná rozhodnutí o tomto zastavení zvrátil. Zde došlo dle stěžovatele k pochybení v tom směru, že Nejvyšší soud se tímto dovoláním vůbec neměl věcně zabývat, neboť Nejvyšší státní zastupitelství v něm formálně nesprávně deklarovalo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) trestního řádu, ačkoliv napadeným rozhodnutím nebylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, ale byla jím zamítnuta stížnost proti rozhodnutí krajského soudu. Dovolání tedy bylo podáno z důvodu, který se na věc vůbec nevztahoval.
Za druhé stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 vyložil příliš restriktivně. Jedinou podmínkou pro zastavení trestního stíhání dle stěžovatele je, že od jeho zahájení musí k 1. 1. 2013 uplynout více než 8 let a trestní sazba nesmí převyšovat deset let, výjimkou z tohoto ustanovení pak je, že se nemůže jednat o trestní stíhání proti uprchlému. Z textu vyplývá, že to zda se jedná o trestní stíhání proti uprchlému je nutno posuzovat ke dni vyhlášení amnestie, nikde z něho nelze dovodit, že by se doba, po kterou bylo trestní stíhání proti uprchlému vedeno, měla z celkové doby od zahájení trestního stíhání odečítat. Pokud by měl prezident republiky v úmyslu vyloučit z dobrodiní amnestie osoby, které samy průtahy v trestním řízení způsobily či osoby, proti kterým bylo řízení proti uprchlému vedeno jen po určitou dobu, mohl by to jednoduše jen několika slovy v textu amnestie vyjádřit. To se však nestalo a nelze dodatečně spekulovat o úmyslech prezidenta a jeho rozhodnutí se snažit poměřovat zásadami rovnosti a spravedlnosti. Zastavení trestního stíhání nemůže bránit ani skutečnost, že pro dva ze 79 dílčích skutků bylo trestní stíhání zahájeno až později. Spojením věcí k projednání - zejména v případě, kdy se jednalo o pokračující trestnou činnost - se nepochybně jedná o jedno trestní stíhání, které nelze pro rozhodnutí o použití amnestie nějak rozdělovat. Rozhodnutí o amnestii hovoří o trestním stíhání jako o celku a nikoliv o dílčích skutcích, které v rámci něho byly řešeny. Dle stěžovatele má zpochybňování práva udílet amnestii charakter politického boje oponentů prezidenta a narušuje ústavní pořádek České republiky. Právo prezidenta republiky rozhodnout o amnestii je přitom právem absolutním, nepodléhá žádnému výkladu či jiné korekci. Stěžovatel si je sice vědom názoru Ústavního soudu vyjádřenému v jeho usnesení ze dne 5. 3. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 4/13 (U 2/68 SbNU 485), že "se nabízí výklad restriktivní, a proto by kupříkladu v případě obviněných, kteří se jako uprchlí vyhýbali trestnímu stíhání, mohlo být uváženo, zda do rozhodné doby trestního stíhání (osmi let) tomu korespondující dobu nezapočítat", nicméně zdůrazňuje, že Ústavní soud tak tehdy uvedl pouze na okraj svých úvah a doufá, že v nynější věci dojde k jinému názoru.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a princip právní jistoty dle čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a princip dělby moci ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
U obou stěžovatelových námitek platí, že stěžovatel toliko polemizuje s výkladem podústavního práva, provedeným Nejvyšším soudem, kdy ovšem není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval interpretaci soudů obecných. Stěžovatel se přitom dožaduje vysoce formalistického a striktně jazykového výkladu trestního řádu a rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, ačkoliv je to právě právní formalismus, který je v judikatuře Ústavního soudu zpravidla předmětem kritiky. Jak již Ústavní soud vyslovil v nálezu ze dne 17. 12. 1997 sp. zn. Pl. ÚS 33/97 (N 163/9 SbNU 399, 30/1998 Sb.) a mnoha dalších, "jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity." Kromě toho, jak i sám stěžovatel připouští, výklad Nejvyššího soudu stran amnestijního rozhodnutí je souladný i s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v jeho usnesení sp. zn. Pl. ÚS 4/13. Ať již Ústavní soud svůj názor v tehdejší věci vyslovil třebas jen na okraj, v každém případě neshledává důvod, proč by se od něj měl v nynější věci odchýlit.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu