ECLI:CZ:US:2015:2.US.1079.15.1
sp. zn. II. ÚS 1079/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Michaely Čermákové, zastoupené JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem se sídlem Politických vězňů 21, Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 1. 2014, č. j. 26 EXE 2713/2012-131, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 7. 2014, č. j. 17 Co 153/2014-152, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 21 Cdo 5322/2014-163, za účasti Okresního soudu v Trutnově, Krajského soudu v Hradci Králové a Nevyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a zčásti (podrobněji viz níže) splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a z připojených listin, Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl dovolání stěžovatelky, jímž se domáhala zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové. Uvedeným usnesením krajský soud jako věcně správné potvrdil ústavní stížností rovněž napadené usnesení Okresního soudu v Trutnově, jímž okresní soud k návrhu oprávněné (Technická univerzita v Liberci) nařídil k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši celkem 97.200 Kč, jakož i nákladů exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatelky (povinné), a to na základě pravomocných a vykonatelných exekučních titulů, kterým byla rozhodnutí děkana fakulty strojní Technické university v Liberci ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 136/10/ST a sp. zn. 141/10/ST, vydaných v souladu se zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o vysokých školách"), a v souladu s čl. 7 odst. 2 písm. a) až c) Statutu Technické univerzity v Liberci, když dle výše uvedených předpisů stěžovatelka jako studentka univerzity neuhradila vyměřený poplatek za studium v citované výši. Krajský soud se ztotožnil s právním závěrem okresního soudu ohledně splnění předpokladů pro nařízení exekuce, když (s oporou v judikatuře Nejvyššího soudu - rozhodnutí ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 20 Cdo 2386/2012, dostupné rovněž na www.nsoud.cz) dovodil, že "rozhodnutí vysokých škol o vyměření poplatku spojeného se studiem, resp. za další dobu studia, vydaná podle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách, jsou exekučními tituly ve smyslu ust. §40 odst. 1 písm. e) exekučního řádu a §274 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Vysoká škola jako správní orgán a nositel veřejné moci může vydávat správní rozhodnutí, která jsou dle výše uvedeného řádným exekučním titulem, když podle §6 odst. 1 písm. e) výše citovaného zákona patří do samostatné působnosti veřejné vysoké školy i rozhodování o právech a povinnostech studentů." V rámci vypořádání se s odvolacími námitkami stěžovatelky pak krajský soud především zdůraznil, že "soud není oprávněn mimo rámec správního soudnictví zkoumat věcnou správnost správního aktu. Vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný", přičemž konstatoval, že stěžovatelka svými námitkami zpochybňuje zejména "správnost postupu předcházejícího vydání obou pravomocných exekučních titulů a věcnou správnost těchto titulů, a tu v řízení o exekuci přezkoumávat nelze, soud je správním rozhodnutím vázán." Proto uzavřel, že uvedené námitky měla stěžovatelka "uplatnit v opravném prostředku a bez významu je, zda o takové možnosti poučena byla či nikoli. Nedostatek poučení nebo nesprávné poučení ji uvedeného práva nezbavuje" (str. 3-4 rozsudku).
3. Jak již bylo rekapitulováno výše, dovolání stěžovatelky proti uvedenému usnesení krajského soudu, jehož přípustnost dovozovala z ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl, když se v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení s dovolacími námitkami stěžovatelky neztotožnil, neboť nedospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, přičemž dovolání neshledal přípustným ani podle jiného ustanovení o. s. ř. Ve vztahu ke stěžovatelkou předneseným otázkám "zásadního právního významu" Nejvyšší soud konstatoval, že "rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak", přičemž odkázal na řadu svých rozhodnutí, z nichž jednak vyplývá, že "rozhodnutí vysoké školy o vyměření poplatku spojeného se studiem, respektive za delší dobu studia podléhá přezkumu ve správním soudnictví a je exekučním titulem ve smyslu §40 odst. 1 písm. e) exekučního řádu a §274 odst. 1 písm. f) o. s. ř.", jednak, že "při výkonu rozhodnutí (exekuci) soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu a obsahem rozhodnutí, jehož výkon (exekuce) se navrhuje, je soud vázán a je povinen z něj vycházet, přičemž případné věcné námitky proti správnosti vykonávaných titulů mají místo k přezkumu v řízení vedoucím k jejich vydání a nikoliv až ve fázi exekučního řízení samotného" (srov. např. usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1645/2004, či ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3876/2013). Přípustnost dovolání stěžovatelky podle ustanovení §237 o. s. ř. pak dle Nejvyššího soudu nezaložila ani její námitka, že rozhodnutí oprávněné nejsou způsobilými exekučními tituly z důvodu, že neobsahují poučení o možnosti podat proti nim žalobu ve správním soudnictví, jelikož "takové poučení zákon č. 111/1998 Sb. nepředpokládá."
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů i nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jakou předestřela již ve svém odvolání i dovolání, vyjadřuje zejména nesouhlas se způsobem, jakým se obecné soudy před nařízením předmětné exekuce vypořádaly s jejími námitkami, v nichž setrvale zpochybňovala zákonnost samotných exekučních titulů (zejména z důvodu absence pravomoci oprávněné uvedená rozhodnutí vydat, resp. pro nesplnění zákonem o vysokých školách zakotvených předpokladů pro vyměření poplatku spojeného se studiem) i postup oprávněné, ústící do jejich vydání. Nadto stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s důvody, na základě kterých Nejvyšší soud, dle stěžovatelky ovšem zcela nesprávně a v rozporu s jejím právem na spravedlivý proces, odmítl jí podané dovolání, neboť je plně přesvědčena, že "otázku nedostatku pravomoci oprávněné vydat předmětné exekuční tituly lze zkoumat i v exekučním řízení." Na podporu své argumentace stěžovatelka odkázala i na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9), který je údajně plně aplikovatelný i na nyní projednávaný případ.
II.
5. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka formulovala v petitu ústavní stížnosti několik samostatných stížnostních návrhů, musel se Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda a v jakém rozsahu je podaná ústavní stížnost přípustná.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. Z obsahu ústavní stížnosti je přitom zřejmé, že stěžovatelka větší část své argumentace zaměřuje toliko na zpochybnění zákonnosti samotných exekučních titulů, tj. rozhodnutí děkana fakulty strojní Technické university v Liberci o vyměření poplatku za studium, resp. delší dobu studia, a to zejména z důvodu absence pravomoci oprávněné uvedená rozhodnutí vydat a nesplnění zákonem o vysokých školách zakotvených předpokladů pro jejich vydání. Takto stěžovatelka postupovala od samého počátku exekučního řízení, aniž by ovšem předtím jakkoliv iniciovala přezkum zákonnosti uvedených rozhodnutí v rámci správního soudnictví, a to podáním žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení §65 a násl. soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."). Jak totiž vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu týkající se problematiky přezkumu rozhodnutí veřejných vysokých škol vydaných v rámci jejich samostatné působnosti ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. e) zákona o vysokých školách (na což ostatně poukazovaly i obecné soudy v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí), "stanovení poplatku studentovi dle §58 odst. 3 zákona o vysokých školách za studium delší, než je standardní doba zvětšená o jeden rok, s vymezením výše tohoto poplatku, vzniku povinnosti hradit tento poplatek a termínu splatnosti, je rozhodnutím ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s., které je přezkoumatelné soudem ve správním soudnictví" (srov. např. rozsudek ze dne 30. 3. 2006 č. j. 2 As 50/2004-64, či rozsudek ze dne 21. 3. 2007 č. j. 3 As 35/2006-87, vše dostupné na www.nssoud.cz). Za této situace je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že v této části ústavní stížnosti stěžovatelka co do zvolené argumentace nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani stěžovatelkou namítané domnělé procesní pochybení oprávněné, že o možnosti podat správní žalobu proti uvedeným rozhodnutím nebyla řádně poučena, když Nejvyšší správní soud ve své judikatuře také dovodil, že "se nelze domáhat toho, aby správní orgány poučovaly účastníky o možnosti napadnout jejich rozhodnutí žalobou ve správním soudnictví. (...) Žaloba ve správním soudnictví je zvláštním typem prostředku právní ochrany, nijak nesouvisejícím s opravnými prostředky ve správním řízení. Jakkoli správní soud vskutku přezkoumává správní rozhodnutí, nelze jeho činnost ztotožňovat s přezkumnou činností správního orgánu v řízení o řádném či mimořádném opravném prostředku: soud totiž poskytuje účastníku originární ochranu jeho veřejných subjektivních práv, a je plně v dispozici účastníka, zda žalobou zpochybní pravomocné správní rozhodnutí, které zpravidla bylo již přezkoumáno ve správním řízení" (srov. např. rozsudek ze dne 27. 6. 2005, č. j. 5 As 10/2004-32, či rozsudek ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 As 35/2005-61). Jinými slovy vyjádřeno, jakkoliv lze obecně z hlediska vstřícného přístupu k účastníkům řízení kladně hodnotit postup správního orgánu, pokud účastníky řízení poučí i o možnosti domáhat se přezkumu vydaného rozhodnutí podáním žaloby v režimu správního soudnictví, nejedná se o jeho povinnost, nýbrž toliko o určitý "nadstandardní" postup, jehož se však účastník řízení nemůže domáhat či si jej vynucovat tvrzením o procesním pochybení správního orgánu. Vždy tak bude primárně záležet na vlastní iniciativě účastníka řízení, aby se v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt informoval o procesních možnostech, pokud se chce domoci soudního přezkumu pravomocného správního rozhodnutí a tedy nápravy domnělého porušení svých práv.
III.
9. S ohledem na výše uvedené tak Ústavní soud konstatuje, že nyní projednávaná ústavní stížnost je přípustná pouze v rozsahu, ve kterém stěžovatelka svou argumentací zpochybňuje způsob, jakým okresní a krajský soud posoudily otázku splnění zákonných předpokladů pro nařízení exekuce, resp. Nejvyšší soud posoudil přípustnost jí podaného dovolání.
10. Pouze v uvedeném rozsahu proto Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
11. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, jelikož jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Pokud tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti prostřednictvím své argumentace, postrádající ústavněprávní dimenzi a ve svojí podstatě obsahově se překrývající s argumentací předestřenou v jí podaném odvolání i dovolání, i nadále zpochybňuje výše rekapitulovaný právní závěr okresního a krajského soudu o splnění zákonných předpokladů pro nařízení exekuce, Ústavní soud se s tímto tvrzením stěžovatelky neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že se okresní i krajský soud důkladně vypořádaly se všemi námitkami stěžovatelky, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu nejen s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a exekučního řádu, která upravují průběh civilního a exekučního řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, ale i s ohledem na závěry, vyplývající z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a (implicitně) i judikatury Nejvyššího správního soudu, jež jsou na nyní projednávaný případ stěžovatelky plně aplikovatelné.
12. Naopak stěžovatelkou citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 na její případ aplikovatelný není, neboť Ústavní soud v něm řešil vztah rozhodčího a exekučního řízení, když dovodil, že "zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení." Uvedený závěr ovšem zdaleka neplatí pro případy, kdy je exekučním titulem pravomocné a vykonatelné správní rozhodnutí [§40 odst. 1 písm. e) exekučního řádu], neboť případné námitky proti jeho zákonnosti či věcné správnosti jsou uplatnitelné již v samotném správním řízení vedoucím k jeho vydání, příp. v rámci správního soudnictví, nikoliv až ve fázi exekučního řízení.
13. Stejně tak nelze přisvědčit námitkám stěžovatelky, zpochybňujícími postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti jí podaného dovolání a jimiž se v podstatě domáhá "revize" jeho právního závěru o nepřípustnosti dovolání z důvodu absence zásadního právního významu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Z ústavněprávního pohledu totiž Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy, nejsou-li důvodem formální či procesní vady návrhu, zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci. Na uvedeném závěru nic nemění ani skutečnost, že Nejvyšší soud musel přípustnost dovolání posuzovat podle právní úpravy občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Ze srovnání dosavadní a nové právní úpravy dovolání je totiž zřejmé, že zákonodárce při vymezení podmínek jeho přípustnosti v podstatě převzal kritérium zásadního právního významu podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012, přičemž jen provedl dílčí doplnění podmínek přípustnosti o případ, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
14. Po důkladném seznámení se s napadeným usnesením přitom Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud řádně a srozumitelně (byť v souladu s ustanovením §243f odst. 3 o. s. ř. stručně) odůvodnil, proč nelze v případě rozhodnutí krajského soudu usuzovat, že by jím řešené otázky měly po právní stránce zásadní význam, resp. že by jeho výše předestřené právní závěry byly nesprávné, a to s přihlédnutím k již ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, na jejíž závěry také v odůvodnění napadeného nyní projednávanou ústavní stížností odkázal. Ze skutečnosti, že se stěžovatelka neztotožňuje s tímto právním názorem, nelze bez dalšího dovozovat porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť z tohoto ústavně zaručeného práva neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání.
IV.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu