ECLI:CZ:US:2015:2.US.1081.15.1
sp. zn. II. ÚS 1081/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného Mgr. Milanem Burešem, advokátem, se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 7 To 91/2014-77 ze dne 27. 11. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 4. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 Listiny.
Z obsahu spisů Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 76/2011 a sp. zn. Nt 57/2014 se podává, že rozsudkem Krajského soudu v Praze č. j. 5 T 76/2011-466 ze dne 22. 3. 2012 byl stěžovatel uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, odst. 3 písm. a), i), j) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník") a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za což mu byl podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku uložen úhrnný výjimečný trest odnětí svobody v trvání třiceti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. O odvolání státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele proti výroku o trestu rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem č. j. 7 To 73/2012-534 ze dne 18. 9. 2012, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že stěžovateli podle §140 odst. 3, §43 odst. 1 a §54 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil úhrnný výjimečný trest odnětí svobody na doživotí, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Dovolání stěžovatele podané proti výroku o trestu Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 155/2013-47 ze dne 13. 3. 2013 odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Dne 16. 5. 2014 byl Krajskému soudu v Praze doručen návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení s odůvodněním, že pokud v hlavním líčení vypovídal pouze v tom směru, že nepochybuje o své vině, ale na celou událost si nepamatuje, je nyní schopen minimálně v základních rysech popsat události v časové posloupnosti. Jeho konkrétní výpověď by mohla mít vliv na závěry znalců i na posouzení celé věci a mohla by vést ke změně úvahy o uloženém trestu. Krajský soud v Praze usnesením č. j. Nt 57/2014 ze dne 14. 8. 2014 návrh na povolení obnovy řízení podle §283 písm. d) tr. ř. zamítl, neboť neshledal důvody obnovy podle §278 odst. 1 tr. ř. Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že v jeho věci nastaly skutečnosti, které byly v průběhu trestního řízení neznámé, neboť v hlavním líčení se vyjádřil pouze v tom směru, že na základě provedených důkazů nepochybuje o své vině, nicméně si na celou událost nepamatuje. V průběhu doby se však situace změnila v tom směru, že je nyní schopen minimálně v základních rysech popsat události v časové posloupnosti. Poukazuje přitom na to, že od počátku trestního řízení trpěl psychickými potížemi, s čímž se podle jeho názoru znalci ani soudy dostatečně nevypořádali. Jeho výpověď, resp. popis celé události, by tak mohl mít vliv na závěry znalců i na posouzení věci. Napadené usnesení Vrchního soudu v Praze považuje za nepřezkoumatelné a zmatečné, neboť se se stížností stěžovatele vypořádalo v podstatě pouze souhlasem se závěry soudu prvního stupně. Odkazuje přitom na judikáty Nejvyššího soudu vztahující se k otázce přezkoumatelnosti rozsudku i k podmínkám povolení obnovy řízení a na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2959/10 ze dne 14. 4. 2011 (N 70/61 SbNU 89). Závěrem stěžovatel uvádí, že vzhledem k odsouzení na doživotí je v jeho případě porušeno i právo na osobní svobodu.
Po zvážení stížnostních námitek, obsahu napadeného rozhodnutí i příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Nelze tedy v jakékoliv "nové" skutečnosti nebo důkazu spatřovat bez dalšího důvod obnovy řízení, tak jak zamýšlí stěžovatel, ale musí být splněna podmínka, že tyto nové skutečnosti nebo důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci. K posouzení této podmínky, tj. k přezkumu hodnocení důkazů, které stěžovatel předložil soudu v návrhu na povolení obnovy řízení, a které soud konfrontoval s původně zjištěnými skutečnostmi, však není Ústavní soud v zásadě oprávněn, neboť by se tím stavěl do role další instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Podmínky ingerence Ústavního soudu do rozhodování soudů formuloval Ústavní soud již v nálezu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodněného soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Stěžovatel se v podstatě domáhá přehodnocení závěru soudů obou stupňů o absenci důvodů obnovy řízení podle §278 tr. ř., neboť má za to, že je tu nový důkaz - jeho výpověď, resp. popis celé události, který by zcela jistě mohl mít vliv na posouzení celé věci.
Z obsahu spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně k tvrzení stěžovatele o tom, že usmrcení tří osob je jeho vina, ale že se to událo v podstatě jinak, stěžovatele velmi podrobně v rámci veřejného zasedání vyslechl. Jeho výpověď pak konfrontoval s důkazy provedenými v trestním řízení a shledal, že tyto důkazy současnou obhajobu stěžovatele, jejímž záměrem je zpochybnění podmínek pro uložení výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí, spolehlivě vyvracejí. Nadto shledal, že stěžovatelem popsaná situace, kdy měl reagovat na jednání dvou poškozených jako osob vyzbrojených nožem, je v naprostém rozporu se způsobem jeho útoku, počtem, razancí a umístěním bodnořezných ran, které poškozeným zasadil do oblasti těla, kde jsou uloženy životně důležité orgány, což koresponduje s předem pojatým záměrem je usmrtit. Žádné okolnosti, které by po zhodnocení výpovědi stěžovatele samostatně i v souvislosti s dalšími důkazy mohly vést k jinému rozhodnutí o trestu, neshledal ani z popisu stěžovatelova chování po činu, když z jeho výpovědi nevyplynulo nic, co by zpochybňovalo závěry znaleckého dokazování z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, případně by odůvodňovalo další zkoumání jeho duševního stavu. Dospěl proto k závěru, že z obsahu výpovědi stěžovatele hodnocené samostatně i v souvislosti s dalšími skutečnostmi a důkazy už dříve známými nevyplývají žádné okolnosti, které by mohly vést k jiným skutkovým a právním závěrům a k jinému výroku o trestu.
Rozhodnutí soudu prvního stupně je jasné a přesvědčivé, takže hodnocení otázky, zda stěžovatelem tvrzený "nový" důkaz je způsobilý ovlivnit výsledek předchozího řízení, nelze považovat za svévolné.
Pokud za tohoto stavu stížnostní soud v napadeném usnesení označil závěry soudu prvního stupně za správné a plně na ně odkázal, přičemž pouze dodal, že stěžovatel se snažil zpochybnit zvlášť zavrženíhodnou motivaci svého činu již v dovolání proti odsuzujícímu rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud na jeho námitky ve svém rozhodnutí patřičně reagoval, z ústavního pohledu nelze ani jeho závěrům nic vytknout.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že rozhodnutí stížnostního soudu nelze považovat za přezkoumatelné. Soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění jejich rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na stížnostní námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem k závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají. Stěžovatelem poukazované judikáty týkající se přezkoumatelnosti rozsudků i podmínek obnovy řízení proto zjevně na případ stěžovatele nedopadají.
Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem Vrchního soudu v Praze při posuzování důvodnosti stížnosti stěžovatele proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Článek 8 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel také dovolává, se na řízení, v němž je projednáván návrh na povolení obnovy již pravomocně skončeného trestního řízení, nevztahuje. Uvedený článek sice zaručuje osobní svobodu, nikoli však neomezeně. Podle věty první druhého odstavce téhož článku "nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon". V případě stěžovatele bylo kritérium zákonnosti zbavení osobní svobody splněno tím, že byl odsouzen v souladu s trestním zákoníkem po trestním řízení, které proběhlo podle pravidel trestního řádu. V řízení o povolení obnovy se však zákonnost a odůvodněnost odsuzujícího rozhodnutí nepřezkoumává.
Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu