ECLI:CZ:US:2015:2.US.1093.15.1
sp. zn. II. ÚS 1093/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Xenie Preiningerové, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem Zelená 267, Pardubice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2015, č. j. 1 As 217/2014-54, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny ústavní principy, vyplývající z čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), resp. byla porušena její základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky, jíž se domáhala zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 10 A 109/2014-95. Tímto rozsudkem městský soud zamítl její správní žalobu, jíž se domáhala vyslovení, že schválení "Edukačního materiálu o bezpečném užívání a minimalizaci rizik při použití léčivých přípravků Mifegyne(r) a Mispregnol(r)", ve znění schváleném Státním ústavem pro kontrolu léčiv ze dne 11. 11. 2013 a ze dne 16. 12. 2013 (dále jen "edukační materiál"), bylo nezákonné. Státní ústav pro kontrolu léčiv takto postupoval za situace, kdy svými rozhodnutími ze dne 5. 6. 2013, č. j. sukl 102764/2013 a sukl 102688/2013, nejdříve rozhodl o registraci léků Mispregnol(r) a Mifegyne(r), přičemž je oba zařadil do kategorie léků vydávaných pouze na lékařský předpis a v obou případech stanovil výrobci léku povinnost, aby nejpozději dva měsíce před uvedením léčivého přípravku na trh v České republice mu předložil ke schválení edukační materiály o zacházení s léčivým přípravkem pro lékaře a pacientky tak, aby byla zajištěna minimalizace rizik a jeho bezpečné užívání. V obou případech bylo rovněž stanoveno, že léčivý přípravek může být vydán jen na základě lékařského předpisu předepsaného lékařem se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví, a to pouze poskytovateli zdravotních služeb poskytujícímu zdravotní služby formou lůžkové péče.
3. Stěžovatelka (zaměstnankyně působící na gynekologicko-porodnickém oddělení Nemocnice Třebíč a poskytovatelka zdravotních služeb v oboru gynekologie a porodnictví) s tímto postupem Státního ústavu pro kontrolu léčiv ve své správní žalobě nesouhlasila, neboť byla toho názoru, že předmětný edukační materiál je zejména v rozporu se zákonem č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, z něhož vyplývá požadavek, aby celé umělé přerušení těhotenství (včetně vypuzení plodu) bylo provedeno v zařízení ústavní péče, které jediné může zabezpečit svými kvalifikovanými zdravotnickými pracovníky potřebnou odbornost a dodržení hygienických podmínek. S ohledem na tyto legislativní podmínky bylo dle stěžovatelky nezbytné odpovídajícím způsobem stanovit omezení výdeje nejen z hlediska specializované způsobilosti předepisujícího lékaře, nýbrž i z hlediska místa a způsobu použití předmětného přípravku, což prý ovšem Státní ústav pro kontrolu léčiv neučinil, když ex post schválil předmětný edukační materiál, ve kterém se výslovně předpokládá a upravuje jako obvyklý postup, aby došlo k ukončení těhotenství mimo zdravotnické zařízení.
4. Nejvyšší správní soud se v odůvodnění rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností ztotožnil s právními závěry městského soudu, v nichž se městský soud podrobně zabýval stěžejní otázkou daného řízení, tj. zda je edukační materiál závazný a jeho schválení je tedy způsobilé zasáhnout do právní sféry stěžovatelky. Nejvyšší správní soud (shodně s městským soudem) dovodil, že "ač adresátem edukačních materiálů jsou jak pacienti, tak i lékaři, jejich účelem není závazně určovat léčebné postupy. Účelem je pouze informovat. (...) Edukační materiál není pro lékaře závazný. Představuje pouze jednu z informací, které musí lékař při výkonu svého povolání vážit. Lékař musí vzít edukační materiál v potaz a následně v kontextu dalších dostupných informací se rozhodnout, zda podle něj bude postupovat." Tzv. postup lege artis (ve smyslu ustanovení §4 odst. 5 a §45 odst. 1 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), jehož se stěžovatelka coby lékařka dovolávala, proto nelze dle Nejvyššího správního soudu ztotožňovat s postupem popsaným v edukačním materiálu. "Edukační materiály mohou, ale nemusí popisovat lege artis postup. Jejich následování může, ale nemusí být postup lege artis. Stejně tak odchýlení se od nich není automaticky postup non lege artis. [...] o správném postupu vždy nakonec rozhoduje lékařův samostatný úsudek. Schematizace medicíny na dodržování edukačních materiálů není možná. [...] Edukační materiál tak poskytuje jakýsi informační odrazový můstek pro lékařské rozhodování. Nikoliv však dogma. [...] Lékař tedy musí mít vždy, alespoň implicitně, nějaké důvody pro jím zvolený postup. Edukační materiály na jeho povinnosti odůvodnění nic nemění." Proto Nejvyšší správní soud konstatoval, že "jelikož edukační materiál není pro stěžovatelku závazný, jeho schválení nelze považovat za přímý zásah do jejích práv a povinností. Ty jsou stále stejné - poskytovat péči na náležité odborné úrovni", a následně uzavřel, že "městský soud posoudil správně, že úkon Ústavu spočívající v souhlasu s edukačním materiálem se dotknout právní sféry stěžovatelky nemohl. Stěžovatelka proto neměla aktivní procesní legitimaci dožadovat se toho, aby se soud zabýval tím, zda edukační materiál odporuje zákonu o umělém přerušení těhotenství, resp. zda jeho následování nezakládá riziko trestní sankce" (str. 6 - 8 rozsudku).
5. Nejvyšší správní soud tak neshledal důvodnými kasační námitky stěžovatelky, které do značné míry předestřela již v řízení o jí podané žalobě před městským soudem. Stěžovatelka v nich především zpochybňovala samotné právní závěry městského soudu ohledně posouzení otázky závaznosti edukačního materiálu. Nadto namítala vady v procesním postupu městského soudu v rámci dokazování.
6. Obdobnou argumentaci stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, neboť má za to, že výše uvedenými právními závěry městský soud a také Nejvyšší správní soud, který je následně svým rozhodnutím aproboval, zasáhly do jejích ústavně zaručených základních práv. Stěžovatelka tak setrvává na svém stanovisku, že obecné soudy pochybily při posouzení klíčové otázky ohledně posouzení závaznosti edukačního materiálu, když i nadále zastává názor, že edukační materiály jsou závazné, a předmětný edukační materiál, schválený Státním ústavem pro kontrolu léčiv, je v rozporu se zákonem (zejména s ustanovením §7 zákona o umělém přerušení těhotenství), a proto i v ústavní stížnosti s jejich dílčími právními závěry polemizuje.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (i jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Praze) a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. Městský soud v Praze v řízení o jí podané správní žalobě. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou nicméně ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s právními závěry Městského soudu v Praze a Nejvyššího správního soudu či dokonce s odborným stanoviskem Státního ústavu pro kontrolu léčiv a souhrnně se týkají způsobu posouzení klíčové otázky závaznosti edukačního materiálu, schváleného ve vztahu k výše uvedeným léčivým přípravkům Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše jen o snaze stěžovatelky v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svých názorů ohledně závaznosti edukačních materiálů a v daném případě pak rozpornosti předmětného edukačního materiálu se zákonem o umělém přerušení těhotenství, o jejichž správnosti je hluboce přesvědčena. Ačkoliv takový přístup stěžovatelky, coby lékařky v oboru gynekologie a porodnictví, považuje Ústavní soud v daném případě, kdy se jedná o tak závažnou problematiku jako je umělé přerušení těhotenství za pomocí užití na trh nově příchozích léčivých přípravků i mimo zdravotnická zařízení, za pochopitelný, svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
10. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku nadto Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky, zpochybňujícími právní závěry rozsudku městského soudu, řádně vypořádal, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení o kasační stížnosti a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka rovněž namítá. Nejvyšší správní soud se tak velmi důkladně zabýval všemi stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněnými námitkami, kterými z hlediska namítaného protizákonného zásahu do její právní sféry, resp. porušení jejího práva na spravedlivý proces zpochybňovala věcnou správnost právních závěrů městského soudu, na jejichž základě zamítl její žalobu na ochranu proti nezákonnému zásahu ze strany veřejné moci. Ústavní soud proto postup Nejvyššího správního soudu (a koneckonců i městského soudu) i jimi přijatý (aprobovaný) právní názor ohledně nezávaznosti edukačního materiálu, opírající se zejména o vymezení institutu edukačního materiálu jako součásti systému farmakovigilance a zkoumání jeho účelu nejen v rámci procesu registrace a schvalování ze strany Státního ústavu pro kontrolu léčiv, coby nutné podmínky uvedení příslušných léčivých přípravků na trh v České republice, ale i při výkonu samotné lékařské praxe, považuje za srozumitelné, velmi podrobně zdůvodněné a ústavně konformní.
11. Ústavní soud se tak neztotožňuje se stěžovatelkou, pokud namítá, že se Nejvyšší správní soud nedostatečně vypořádal se všemi jejími námitkami, obsaženými v kasační stížnosti, resp. že k nim z formálních důvodů (pro opožděnost) vůbec nepřihlížel. Ústavní soud je naopak toho názoru, že Nejvyšší správní soud právní závěry, přijaté městským soudem, v odůvodnění svého rozsudku ještě podrobněji rozvedl, i s ohledem na to, že se jedná o materii vysoce odbornou a současně judikatorně dosud neřešenou, a klíčovou otázku závaznosti edukačních materiálů proto hodnotil ze všech možných hledisek (zejména z hlediska možných dopadů na hodnocení lékařského postupu lege artis/non lege artis). Skutečnost, že se stěžovatelka s tímto právním názorem i nadále odmítá ztotožnit, neboť je přesvědčena o opaku, sama o sobě porušení jejích základních práv nezakládá.
12. Ústavní soud tak neshledal, že by napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vybočilo z ústavněprávního rámce a jeho postupu tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu