ECLI:CZ:US:2015:2.US.1202.15.1
sp. zn. II. ÚS 1202/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Davídka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 28/2015-74, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a Magistrátu města České Budějovice, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. č. 1, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. a výroku III. v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), kterými bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků dotčeného řízení nemá právo na náhradu vynaložených nákladů a že se žalobci (stěžovatelovi) z původně zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000 Kč vrací 1.000 Kč.
2. Stěžovatel se žalobou před krajským soudem domáhal ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka. Dne 16. 3. 2015 však vzal svou žalobu zpět, neboť téhož dne bylo na úřední desce vedlejšího účastníka vyvěšeno rozhodnutí, kterým Magistrát města České Budějovice vyhověl předchozí výzvě krajského úřadu a vydal dotčené rozhodnutí. Krajský soud proto řízení zastavil a o náhradě nákladů řízení však rozhodl tak, jak je uvedeno výše, neboť dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána oprávněně. Stěžovatel totiž podal dne 13. 1. 2015 žádost o opatření proti nečinnosti dle správního řádu, kterou krajský úřad vyřídil včas podle ustanovení §71 odst. 3 správního řádu dvěma rozhodnutími ze dne 11. 2. a 12. 2. 2015. Podle názoru krajského soudu sice krajský úřad při vyřizování návrhu na přijetí opatření proti nečinnosti formálně pochybil, pokud zvolil pro vyřízení podání stěžovatele formu dvou samostatných správních aktů [samostatně přikázal nečinnému magistrátu podle §80 odst. 4 písm. a) správního řádu vydat rozhodnutí ve stanovené lhůtě a ve druhém rozhodnutí ve výroku vyslovil, že se žádosti stěžovatele podle §80 odst. 4 písm. b), c), d) správního řádu nevyhovuje]. Tato formální nesprávnost však neměla žádný vliv na výsledek celého postupu krajského úřadu, jehož výsledkem bylo přijetí opatření proti nečinnosti vedlejšího účastníka (žalovaného), a tedy vyhovění návrhu stěžovatele. Pokud tedy stěžovatel podal dne 11. 2. 2015 správní žalobu na ochranu proti nečinnosti v téže věci, nelze jeho postup považovat za bezvýsledný, neboť v době podání žaloby vedlejší účastník nemohl být nečinný ve smyslu ustanovení §79 soudního řádu správního, když dosud nebyl vyřízen prostředek k ochraně proti nečinnosti podle správního řádu, a stěžovatel tak nevyčerpal všechny prostředky k ochraně svých práv. Proto krajský soud stěžovatelovi nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní práva zaručená čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 3 a odst. 4, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a konečně čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především v extrémně svévolném postupu krajského soudu, který v rozporu se zákazem libovůle nehleděl na skutečnost, že opodstatněně brojil proti nečinnosti správního úřadu a svým postupem před krajským soudem se domohl odstranění této nečinnosti, a přesto mu nepřiznal náhradu nákladů tohoto řízení. V této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje (po obsáhlé rekapitulaci dotčených správních řízení), že vedlejší účastník byl v prodlení několik let (včetně jeho právního předchůdce), takže jeho žaloba proti nečinnosti byla zcela na místě. Zároveň podotýká, že zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nelze prodloužit vydáním příkazu dle ustanovení §80 odst. 4 písm. a) správního řádu. Nadto upozorňuje, že vyhovující příkaz krajského úřadu nebyl účastníkům řízení včetně stěžovatele doručen a byl jen zmíněn v odůvodnění usnesení krajského úřadu ze dne 12. 2. 2015 (původně chybně datovaného na den 12. 1. 2015), jímž krajský úřad nevyhověl žádosti stěžovatele o přijetí opatření proti nečinnosti. Dle stěžovatele tedy krajský soud napadenými výroky II. a III. "posvěcuje" dlouhodobou a opakovanou nečinnost stavebního úřadu a postihuje majetkově stěžovatele za jeho snahu takovým neodůvodněným průtahům v řízení zabránit.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v pravomocném rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Z pohledu posouzení námitek stěžovatele je nutno především uvést, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení v tzv. bagatelní částce, přičemž Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, IV. ÚS 3247/07; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná z: http://nalus.usoud.cz), že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co do oněch extrémních situací se jedná zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 137/08 (N 64/52 SbNU 629), I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), usnesení sp. zn. III. ÚS 103/10 nebo nález sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339) a contrario]. Rovněž k samotné problematice nákladů řízení se ostatně Ústavní soud ve své judikatuře staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi (podobně jako ve věci týkající se tzv. bagatelní částky) pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2119/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 70/65 SbNU 3)].
7. Pokud Ústavní soud posoudil individuálně a v kontextu intenzity tvrzeného porušení základních práv stěžovatele důvody, pro které by bylo nezbytné zrušení napadeného nákladového rozhodnutí v bagatelní výši, dospěl k závěru, že v daném případě nebyla zjištěna žádná fakta hodná zvláštního zřetele, která by byla způsobilá odůvodnit derogační zásah Ústavního soudu.
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu se otázce (ne)přiznání náhrady nákladů řízení poměrně podrobně věnuje, když jsou důkladně hodnoceny skutečnosti klíčové pro zhodnocení otázky, zda byla žaloba stěžovatele proti nečinnosti správního orgánu podána oprávněně či nikoliv. S vyslovenými závěry krajského soudu se přitom Ústavní soud ztotožňuje, neboť z předestřeného skutkového stavu (a to jak stěžovatelem v ústavní stížnosti, tak krajským soudem v napadeném usnesení) plyne, že stěžovatel před podáním žaloby skutečně nevyčerpal veškeré prostředky určené k ochraně jeho práv, které mu poskytuje správní řád, a dokonce ani nevyčkal do konce třicetidenní lhůty, kterou měl krajský úřad na posouzení jím podané žádosti o opatření proti nečinnosti.
9. Ústavní soud se v tomto směru plně ztotožňuje s krajským soudem, že vyčerpáním prostředku ochrany (jako předpoklad žalobní legitimace dle ustanovení §79 odst. 1 soudního řádu správního) je nutno rozumět nejenom samotné podání takové žádosti, nýbrž je třeba vyčkat i na její vyřízení v zákonné lhůtě třiceti dnů (viz ustanovení §71 odst. 3 správního řádu), k níž je nutno připočíst dobu nezbytnou pro doručení rozhodnutí. Opačný výklad by byl v rozporu se smyslem ustanovení §80 správního řádu, jež upravuje ochranu před nečinností správního orgánu (ve spojení s ustanovením §6 odst. 1 citovaného zákona), a taktéž s principem subsidiarity správního soudnictví (viz ustanovení §5 soudního řádu správního), neboť pokud by žadatel nemusel čekat na vyřízení jím podané žádosti o vydání opatření proti nečinnosti dle správního řádu a mohl by již v době rozhodování nadřízeného správního orgánu podat správní žalobu dle ustanovení §79 soudního řádu správního, jevilo by se podání žádosti dle správního řádu pouze formálním úkonem a dotčené ustanovení by se stalo neúčelným.
10. Nadto musí Ústavní soud odmítnout názor stěžovatele, že by zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí nebylo možno prodloužit vydáním příkazu dle ustanovení §80 odst. 4 písm. a) správního řádu. Naopak se podává, že pokud nadřízený správní orgán má disponovat účinnými prostředky ochrany proti nečinnosti, musí mít také pravomoc podřízený (nečinný) správní orgán zavázat ke zjednání nápravy, a to v pevně stanovené lhůtě. Pouze tak totiž může vést ochrana proti nečinnosti uplatněná dle správního řádu ke kýženému výsledku, tj. k vydání požadovaného rozhodnutí. Pokud tedy nadřízený správní orgán vyhoví žádosti ve věci ochrany proti nečinnosti a přijme opatření proti této nečinnosti, lze pokládat žadatelovu iniciativu za úspěšnou, neboť doposud nečinný orgán musí jako hierarchicky podřízený orgán státní správy konat. I v této chvíli (po rozhodnutí nadřízeného správního orgánu) by tedy podání správní žaloby na ochranu proti nečinnosti bylo neúčelné, neboť tato žaloba by po správním orgánu požadovala vykonání něčeho, k čemu jej již zavázal svým rozhodnutím nadřízený správní orgán. Uvedené se ostatně názorně projevilo též v případu stěžovatele, neboť využití právních instrumentů správního řádu bylo v dotčeném případě dostatečné, protože dříve nečinný správní orgán po zásahu krajského úřadu vydal stěžovatelem požadované rozhodnutí.
11. S ohledem na shora řečené a na okolnosti stěžovatelovy procesní aktivity tedy nelze než stěžovatelem podanou žalobu proti nečinnosti pokládat za předčasnou (čemuž ostatně přisvědčil další vývoj ve věci), neboť nesplňovala základní podmínku přípustnosti této žaloby: tzn. předchozí a bezvýsledné vyčerpání prostředků, jež procesní předpis nabízí k ochraně proti nečinnosti správního orgánu. S ohledem na tuto skutečnost musí dát Ústavní soud za pravdu krajskému soudu (aniž by hodnotil samotné meritum stěžovatelova případu), že z důvodu takto neopodstatněně podané žaloby nemohla být stěžovatelovi přiznána náhrada nákladů řízení, neboť vedlejší účastník nevydal rozhodnutí v meritu věci dne 12. 3. 2015 proto, že žalobce podal žalobu na ochranu proti nečinnosti, nýbrž proto, že mu tuto povinnost uložil krajský úřad a poskytnul mu k tomu lhůtu třiceti dnů, které vyhověl. Takto tedy nelze postup krajského soudu pokládat za svévolný, neboť plně odráží specifika konkrétního případu, kdy navíc krajský soud neměl prostor do svých úvah zahrnout aspekty týkající se meritorního posouzení dotčené věci, neboť ty nebyly v napadeném usnesení krajského soudu nikterak řešeny.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje též požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu