ECLI:CZ:US:2015:2.US.123.15.1
sp. zn. II. ÚS 123/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Z., zastoupeného Mgr. Rudolfem Krejčíkem, advokátem se sídlem Nám. krále Jiřího z Poděbrad 24, Řevnice, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2014, č. j. 12 To 214/2014-408, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 7 Tdo 1298/2014-24, za účasti Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku, kterým krajský soud zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele (obžalovaného) brojící proti předchozímu rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 14. 1. 2014, č. j. 17 T 60/2012-371. Ten jej shledal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle ustanovení §353 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku. Za tento přečin byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 3 měsíců, který mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle ustanovení §73 odst. 1 a odst. 3 trestního zákoníku mu byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu nosit zbraň na dobu 18 měsíců a podle ustanovení §70 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku trest propadnutí věci (revolveru značky Astra). Uvedeného přečinu se měl stěžovatel dopustit tím, že po předchozí slovní rozepři s poškozeným reagoval na jeho výčitky a nadávky tím, že zpod bundy vytáhl revolver, který na něho namířil a vyhrožoval mu zastřelením, pokud toho nezanechá, čímž ho vystrašil tak, že se poškozený obával o svůj život a místo incidentu urychleně opustil.
2. Krajský soud odvolání stěžovatele zamítl především proto, že shledal napadený rozsudek zákonným a odůvodněným ve všech výrocích. Odmítl tak námitky stěžovatele týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu (včetně rozsahu dokazování) i výše uloženého trestu. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel podal rovněž dovolání, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné. Jakkoliv stěžovatel v petitu ústavní stížností toto usnesení Nejvyššího soudu výslovně neoznačil, vycházel Ústavní soud (respektujíc zásadu, podle které je podstatný obsah učiněného podání a nikoliv jeho forma) z předpokladu, že stěžovatel brojí i proti tomuto usnesení, jelikož jeho kopii přiložil k ústavní stížnosti, a ze skutečnosti, že dovolání podal, nepochybně plyne, že byl přesvědčen o jeho přípustnosti a opodstatněnosti.
3. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje předně v odnětí možnosti předkládat návrhy důkazů a zpochybňovat důkazy směřující proti stěžovateli jako obžalovanému. Neprovedením řádného dokazování tak nebyl zjištěn skutkový stav věci, v důsledku čehož (a také v důsledku chybného právního posouzení věci) vznikla podstatná újma na jeho právech. Zásah do svých práv stěžovatel shledává též v nezohlednění existence okolností vylučujících protiprávnost či podstatných okolností snižujících společenskou škodlivost jeho jednání. Rovněž tak stěžovatel namítá, že rozhodnutí soudů pominula část obžaloby týkající se spáchání trestného činu výtržnictví, kvůli čemuž mu hrozí další trestní stíhání.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel předně napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, respektive nedostatečně provedené dokazování, když soudy údajně nezohlednily či neprovedly důkazy jím navrhované. Ústavní soud však připomíná, že ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], neboť Ústavní soud by mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165) nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný. Ústavní soud takto opakovaně vyslovil, že důvod ke kasačnímu zásahu je dán také tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Obecné soudy jsou totiž povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a obecné soudy jsou povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000 (N 181/20 SbNU 267) nebo nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009 (N 65/52 SbNU 635)].
7. Pokud však Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele a konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí (i dalších rozhodnutí v jeho trestní věci), dospěl k závěru, že průběh dokazování před obecnými soudy, stejně jako hodnocení provedených důkazů, nenese znaky libovůle, neboť zjištěný skutkový stav se opírá o řádně objasněné skutečnosti. V této souvislosti navíc Ústavní soud konstatuje, že z rozhodnutí obecných soudů dostatečně plyne, že se zabývaly též veškerými důkazy navrhovanými stěžovatelem, přičemž dospěly k závěru, že jejich provedení není k prokázání skutkového stavu nezbytné (viz především s. 3-4 napadeného usnesení krajského soudu). V procesu dokazování přitom soudy nemají povinnost provést všechny navrhované důkazy, avšak vždy se musejí vypořádat s tím, proč některé důkazy neprovedly. Takto ve vztahu k opomenutým důkazům Ústavní soud již dříve uvedl, že se jedná z hlediska kautel ústavního práva o relevantní pochybení tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a mnohé další). V opačném případě do procesu dokazování a hodnocení důkazů nemůže Ústavní soud zasahovat, což stalo i v případě stěžovatele, neboť obecné soudy se vypořádaly se všemi navrhovanými důkazy, postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a nelze tak dovozovat ani rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež učinily. Argumenty stěžovatele tedy lze spíše pokládat za polemiku s vyřčenými právními a skutkovými závěry krajského (i okresního a Nejvyššího) soudu, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá z ústavněprávního hlediska důvod zabývat.
8. Ústavní soud musí odmítnout také námitky stěžovatele směřující k chybnému posouzení okolností vylučujících protiprávnost a posouzení společenské škodlivosti jeho jednání. Obecné soud totiž podle přesvědčení zdejšího soudu správně, logicky a přesvědčivě dovodily, že stěžovatel jednal zcela neadekvátně, když reagoval na slovní konflikt s poškozeným tím, že na něj namířil střelnou zbraň, ačkoli mu v okamžiku vytažení zbraně nehrozil žádný útok ze strany poškozeného, přičemž za takovou nepřípustnou a zcela zjevně nepřiměřenou reakci bylo nutné uznat stěžovatele trestně odpovědným. Pokud se stěžovatel s ohledem na předchozí slovní konflikt s poškozeným dovolává nezbytnosti aplikace okolností vylučujících protiprávnost (zřejmě krajní nouze či nutné obrany), připomíná Ústavní soud svoji předchozí judikaturu, dle které intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku. Nesmí však být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvrácení útoku, přičemž takto je hodnocen obzvláště charakter použité zbraně, četnost způsobených ran, jejich intenzita apod. [nález sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)].
9. Jestliže tedy stěžovatel v nyní projednávaném případě na verbální konflikt s poškozeným reagoval vytažením střelné zbraně (ačkoli mu i jako držiteli zbrojního průkazu muselo být zřejmé, že manipulace se zbraní musí být velmi obezřetná), nelze toto jeho jednání považovat za přiměřené, obzvláště pokud z provedeného dokazování vyplývá, že v té době nebyl přímo ohrožován jednáním poškozeného. Proto soudy správně dovodily, že se jednání stěžovatele zcela vymyká podmínkám nutné obrany. Zároveň nepochybily při posouzení společenské škodlivosti jeho jednání, neboť Ústavní soud se plně ztotožňuje se závěry Nejvyššího soudu, že vyhrožování usmrcením střelnou zbraní nelze považovat za čin postrádající společenskou škodlivost nebo-li tzv. bagatelní čin.
10. Ústavní soud nikterak nerozporuje, že součástí principu trestání jako prostředku ultima ratio je též požadavek, aby omezení základních práv jednotlivců v důsledku trestních sankcí bylo proporcionální a souladné s účelem trestního práva, kdy princip subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby prostředky trestního práva byly v právním státě používány jen tam, kde nepostačí ochrana poskytovaná jinými právními odvětvími (právem občanským, obchodním, správním, finančním atd.). Proto nelze vyloučit mimořádné případy, kdy se vyskytnou takové skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu [(srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)]. Uvedené však v případě stěžovatele zajisté nenastalo, neboť jeho neadekvátní reakce na verbální konflikt s poškozeným dozajista mohla vést k psychické újmě oběti, přičemž ohrožování střelnou zbraní bez patřičných exkulpačních důvodů lze v zásadě chápat za jednání společensky škodlivé.
11. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje s argumenty stěžovatele, dle kterých soudy ve výroku chybně nerozhodly o jeho jednání jako o trestném činu výtržnictví, z něhož byl dříve (před derogačním zásahem Nejvyššího soudu) též shledán vinným, a z něhož jej vinila obžaloba. Zde Ústavní soud plně odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu, který správně uvedl, že pokud bylo v obžalobě uvedeno, že se stěžovatel "dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti", nejedná se o část skutku a skutkové věty, ve které by bylo popisováno, čeho se obviněný dopustil a co je mu kladeno za vinu, ale jedná se o tzv. právní větu, která podřazuje skutková zjištění pod zákonnou terminologii. Soudy I. a II. stupně tak správně postupovaly, pokud po derogačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (právě z důvodu chybného posouzení skutku jako trestného činu výtržnictví) jednání obviněného neposoudily i jako přečin výtržnictví, což se logicky odrazilo i ve vypuštění právní věty vztahující se k této kvalifikaci, a to oproti popisu uvedenému v obžalobě (viz s. 7 rozhodnutí Nejvyššího soudu).
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadeným rozhodnutím porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočuje z judikatury Ústavního soudu a jeho odůvodnění vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu