ECLI:CZ:US:2015:2.US.1241.15.1
sp. zn. II. ÚS 1241/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Radovanem Suchánkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Martinkové, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou, se sídlem Horní náměstí 12, Vsetín, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 23 C 57/2012-40, a proti jinému zásahu orgánu veřejné moci spočívajícímu v nečinnosti Městského soudu v Praze v řízení vedeném o stěžovatelčině odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 23 C 57/2012-44, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 4. 2015, a dále doplněnou k výzvě Ústavního soudu k odstranění vad dne 7. 10. 2015, stěžovatelka napadla usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. 23 C 57/2012-40 (dále jen "usnesení obvodního soudu"), vydané v řízení vedeném o jejím návrhu ze dne 22. 3. 2012, kterým se domáhala proti České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj částky 2.200.000 Kč z titulu náhrady nemajetkové újmy vzniklé v důsledku průtahů zaviněných nečinností Ministerstva pro místní rozvoj v souvislosti s řízeními vedenými o stavbě v jejím sousedství, ve kterých jí příslušelo účastenství. Napadeným usnesením byla podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, vyzvána k odstranění nedostatku svého podání s tím, že v něm rozhodující skutečnosti nebyly vylíčeny takovým způsobem, aby z něj bylo patrné, za jaké období správního řízení se zaplacení částky 2.200.000 Kč danou žalobou domáhá.
Stěžovatelka nezpochybňuje obsah napadeného usnesení, žádá však jeho zrušení s odůvodněním, že bylo vydáno až v říjnu 2014, tedy po dvou a půl letech nečinnosti soudu.
Dále pak stěžovatelka rekapituluje, že na výzvu obvodního soudu k odstranění vad svého návrhu reagovala, avšak uvedený soud nepovažoval toto doplnění za dostačující a žalobu odmítl usnesením ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 23 C 57/2012-44. Proti tomuto usnesení obvodního soudu sice podala dne 3. 3. 2015 odvolání, o tom však do dne podání ústavní stížnosti stále nebylo Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnuto. Dochází tak k nečinnosti.
Stěžovatelka též ve své ústavní stížnosti poznamenává, že ve věci podávala cca sto všemožných podání a ztrácí víru v právní stát. Podávala i trestní oznámení, různá státní zastupitelství však v postupu státních úředníků a soudců neshledala trestnou činnost.
Z uvedených důvodů je přesvědčena, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil, a také, aby městskému soudu zakázal pokračovat v nečinnosti. Rovněž požádala, aby zakázal pokračovat v (blíže nespecifikované) nečinnosti Nejvyššímu soudu. Taktéž žádá zákaz nečinnosti vyslovit vůči Okresnímu státnímu zastupitelství ve Vsetíně, které má být (blíže nespecifikovaným způsobem) nečinné v souvislosti s jejími (blíže neoznačenými) trestními oznámeními.
II.
Ústavní stížnost je zčásti podána po lhůtě.
Ústavní soud předtím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ustanovení §72 odst. 3 až 5 zákona o Ústavním soudu stanoví následující: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo." Tyto lhůty jsou propadné a nelze je tedy ani prodloužit, ani prominout. Zjistí-li Ústavní soud nedodržení lhůty, ústavní stížnost bez jednání odmítne.
Jak je uvedeno v usnesení obvodního soudu ze dne 26. 2. 2015 sp. zn. 23 C 57/2012-44, které stěžovatelka (spolu s řadou dalších materiálů) k ústavní stížnosti přiložila, usnesení obvodního soudu, které napadá, jí bylo doručeno již dne 27. 10. 2014. Ústavní stížnost však byla podána až dne 24. 4. 2015.
Ústavní stížnost tedy byla, pokud jde o napadené usnesení obvodního soudu, podána po lhůtě stanovené pro její podání zákonem o Ústavním soudu.
III.
V části, ve které ústavní stížnost nebyla podána po lhůtě, není přípustná.
Ústavní soud konstatuje, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech zákonných procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, kdy příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob příslušný určitý orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud rozhodnutí tohoto orgánu předbíhat, respektive nahrazovat.
Všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně práv poskytuje, nebyly ve vztahu k namítané nečinnosti městského soudu před podáním ústavní stížnosti vyčerpány.
V případě průtahů v postupu soudu jsou prostředky, jejichž vyčerpání je před podáním ústavní stížnosti vyžadováno, upraveny v hlavě III. dílu 6. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích. Jedná se o podání stížnosti dle §164 a poté návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle §174a citovaného zákona. Z textu ústavní stížnosti se jeví, že tyto prostředky stěžovatelka nevyužila. Ostatně jestliže dle vlastních slov odvolání podala dne 3. 3. 2015 a již dne 20. 4. 2015 podává k Ústavnímu soudu stížnost s tvrzením, že v řízení o odvolání dochází k průtahům, je zřejmé, že k užití těchto prostředků si stěžovatelka ani neponechala časový prostor.
Co se týče zbylých stěžovatelčiných požadavků, Ústavní soud se jimi jakožto zcela neprojednatelnými nemohl jakkoliv zabývat. V případě stěžovatelčina návrhu, aby Ústavní soud zakázal pokračovat v nečinnosti Nejvyššímu soudu, není jasné, v jakém řízení by k této nečinnosti mělo docházet, zejména pak když teprve probíhá řízení před soudem druhého stupně, vzhledem k čemuž zjevně nemůže být zároveň vedeno řízení před soudem dovolacím. Ve vztahu k tvrzené nečinnosti Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně rovněž chybí její konkretizace. Ústavní soud zvažoval, zda v tomto směru stěžovatelku (opětovně) nevyzvat k doplnění a precizaci jejího návrhu, nicméně s přihlédnutím k tomu, že ani z příloh ústavní stížnosti neshledal nic, co by v tomto směru mohla stěžovatelka napadnout (a naopak je z nich zřejmé, že stěžovatelka podává velké množství různých laických podání, které zjevně nemohou být jejich všemožnými adresáty reflektovány), neshledal takový postup účelným.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. b), e) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání a zčásti jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. října 2015
Radovan Suchánek v. r.
soudce zpravodaj