ECLI:CZ:US:2015:2.US.125.15.1
sp. zn. II. ÚS 125/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů F. B. a H. B., obou zastoupených JUDr. Jiřím Orsinim, advokátem, se sídlem nám. Republiky 898/19, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2014, č. j. 9 As 246/2014-38, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Náhrada nákladů řízení se stěžovatelům nepřiznává.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 1. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v článku 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v článku 47 Listiny základních práv Evropské unie. Stěžovatelé taktéž navrhují, aby jim vzniklé náklady spojené s řízením před Ústavním soudem zaplatil stát.
2. Stěžovatelé spatřují porušení práva na ochranu vlastnictví v tom, že stavební úřad nenapravil své pochybení z roku 1986 a nenechal na vlastní náklady vytýčit hranice mezi pozemky p. č. X1, X2, p. č. X3 a p. č. X4 v kat. úz. Moravské Budějovice dle dokumentace uložené na katastrálním úřadě. Z tohoto důvodu stěžovatelé nemohou užívat pokojně svůj pozemek p. č. X3 v kat. území Moravské Budějovice v hranicích, které jsou evidovány na katastrálním úřadě, a to od roku 1986. Právo na soudní ochranu a spravedlivý soudní proces bylo podle stěžovatelů porušeno tím, že se soudy bez řádného odůvodnění nevypořádaly s námitkami a důkazy, které stěžovatelé předložili, a nepostupovaly v rámci hodnocení důkazů tak, aby poskytly ochranu právům stěžovatelů. Soudy rovněž nerespektovaly právní úpravu ani relevantní ustálenou judikaturu.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Unesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, byla odmítnuta žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Kraje Vysočina (dále jen "žalovaný") ze dne 16. 6. 2014, č. j. KUJI 40661/2014, sp. zn. OUP 184/2014-Ko-2. Citovaným rozhodnutím žalovaný zrušil usnesení Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 10. 3. 2014, č. j. MUMB/OVUP/6018/2014, sp. zn. Výst-2891/2006-ODSN/No, kterým bylo přerušeno řízení o odstranění stavby dle §64 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů. Proti usnesení Krajského soudu v Brně podali stěžovatelé kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodl tak, že řízení o kasační stížnosti zastavil.
4. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není tudíž povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení toho, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelů je zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
6. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
7. Ústavní soud konstatuje, že byť stěžovatelé zaměřili svou argumentaci do merita věci, a k odůvodnění napadených rozhodnutí se nijak nevyjádřili, podstatou ústavní stížnosti je otázka ústavní souladnosti právního názoru Nejvyššího správního soudu, který pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), řízení o kasační stížnosti zastavil.
8. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu vyplývá, že dne 27. 10. 2014 bylo stěžovatelům doručeno usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2014, č. j. 9 As 246/2014-34, kterým byli stěžovatelé mimo jiné vyzváni k zaplacení soudního poplatku, současně byli stěžovatelé poučeni o následcích spojených s nesplněním povinností stanovených v uvedené výzvě. Vzhledem ke skutečnosti, že požadovaný soudní poplatek i přes výše uvedenou výzvu zaplacen nebyl, Nejvyšší správní soud podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích řízení o kasační stížnosti zastavil.
9. Popsaný postup Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud vybočujícím z mezí ústavnosti, neboť výklad rozhodných právních předpisů Nejvyšším správním soudem byl předvídatelný a nebyl výrazem interpretační svévole. Z výše uvedeného plyne, že o nedostatek spravedlivého procesu se v projednávaném případě nejedná, a proto je na místě závěr, že zastavení řízení o kasační stížnosti s protiústavním odepřením přístupu stěžovatelů k soudu ztotožnitelné není. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího správního soudu podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
10. Pokud ústavní stížnost směřuje taktéž proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014-18, Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost je v této části nepřípustná, a to ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu z důvodu nevyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Ústavní stížnost je totiž pojímána jako subsidiární prostředek k ochraně základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů, snaží se své zásahy do činnosti orgánů veřejné moci snižovat na minimum. Ústavní soud je oprávněn rozhodnutí těchto orgánů přezkoumávat pouze v případě, pokud byly před podáním ústavní stížnosti vyčerpány všechny ostatní prostředky k ochraně práva, s nimiž je stěžovatel oprávněn disponovat (§72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Nestačí přitom pouhé podání opravného prostředku, např. kasační stížnosti, jak tomu bylo v projednávané věci. Pojem "vyčerpání" totiž znamená nejen uplatnění všech příslušných procesních prostředků, ale i vedení řízení řádným způsobem a splnění všech podmínek řízení, mezi něž patří i zaplacení soudního poplatku. Ústavní soud proto ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 8. 2014, č. j. 29 A 58/2014- 18, odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
11. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nelze k návrhu stěžovatelů aplikovat ustanovení §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož soudce zpravodaj rozhodne, aby náklady stěžovatele na jeho zastoupení zcela zaplatil stát.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu