ECLI:CZ:US:2015:2.US.1255.15.1
sp. zn. II. ÚS 1255/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Antonína Nováka, zastoupeného opatrovníkem JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2, Dřevná 382/2, proti postupu Krajského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. KSPH 61 INS 25807/2014, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby nálezem zrušil přezkumné jednání a schůzi věřitelů konané dne 13. 3. 2015 v rámci výše uvedeného insolvenčního řízení proti stěžovateli, a aby uložil Krajskému soudu v Praze konat nové přezkumné jednání a schůzi věřitelů; postupem soudu při uvedeném přezkumném jednání a schůzi věřitelů totiž měla být dle stěžovatele porušena ustanovení čl. 2 odst. 2, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod, ustanovení čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2014 č. j. KSPH 61 INS 25807/2014-A-17 byl zjištěn stěžovatelův úpadek a na jeho majetek byl prohlášen konkurs.
Stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv v postupu Krajského soudu v Praze, jenž mu ustanovil opatrovníka až dne 19. 3. 2015, přestože nejpozději ode dne 8. 1. 2015 věděl, že není známo, zda se stěžovatel zdržuje na hlášené adrese. Na přezkumném jednání konaném dne 13. 3. 2015 tak stěžovatel nemohl hájit svá práva; v této souvislosti stěžovatel zdůrazňuje, že na tomto přezkumném jednání nebyla popřena žádná z přihlášených pohledávek.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
Jelikož ústavní stížnost podal za (resp. jménem) stěžovatele jemu v insolvenčním řízení ustanovený opatrovník, musel se Ústavní soud nejprve zabývat otázkou, zda byla ústavní stížnost podána oprávněnou osobou, respektive zda je stěžovatel řádně zastoupen advokátem.
Při řešení této otázky vyšel Ústavní soud ze závěrů přijatých v usnesení ze dne 14. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 3634/11, ve kterém ve vztahu k možnosti opatrovníka podat ústavní stížnost mj. uvedl: "Pakliže by Ústavní soud trval na tom, že tento opatrovník, jehož úlohou je chránit práva a oprávněné zájmy zastoupené osoby, není oprávněn podat ústavní stížnost proti rozhodnutí nebo postupu orgánu veřejné moci v řízení, pro které byl ustanoven, fakticky by tím - a to i vzhledem k tomu, že sám opatrovníka za účelem podání ústavní stížnosti ustanovit nemůže - možnost jejího podání vyloučil." Současně Ústavní soud v citovaném usnesení konstatoval, že tento závěr "nelze vykládat v tom smyslu, že osoba ustanovená stěžovateli jako opatrovník pro řízení, z něhož vzešlo napadené rozhodnutí nebo v jehož rámci došlo k napadenému jinému zásahu do jeho základních práv a svobod, má postavení opatrovníka i pro řízení před Ústavním soudem. Z hlediska tohoto řízení jde pouze o osobu, která byla oprávněna podat jménem stěžovatele ústavní stížnost, resp. zmocnit k zastupování stěžovatele jeho právního zástupce. Toto její oprávnění se přitom odvíjí od jejího ustanovení opatrovníkem na základě rozhodnutí příslušného obecného soudu, který ho jako jediný může také zrušit."
Ústavní soud proto v návaznosti na citované závěry považuje projednávanou ústavní stížnost za stížnost podanou oprávněnou osobou. Otevřenou otázkou však zůstává, zda je stěžovatel řádně zastoupen advokátem. Skutečnost, že stěžovateli byl ustanoven opatrovník z řad advokátů, totiž sama o sobě nenaplňuje požadavek stanovený v ustanovení §29 a §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 1/96, ST 1/9 SbNU 471).
Jelikož však posuzovaná ústavní stížnost byla sepsána advokátem, jenž není zatížen subjektivním vztahem k věci způsobem popsaným v odkazovaném stanovisku pléna, nevyzýval Ústavní soud v této specifické věci stěžovatelova opatrovníka k odstranění vady podání, jež by spočívala v absenci povinného právního zastoupení advokátem.
Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že ústavní stížnost je z formálního hlediska bezvadná v tom smyslu, že je podaná oprávněnou osobou; z důvodu procesní ekonomie se Ústavní soud podrobněji nezabýval otázkou, zda je prizmatem znění petitu ústavní stížnosti ve spojení s ustanovením §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu příslušný k jejímu projednání, neboť již z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že naříkaným postupem insolvenčního soudu (tzv. jiným zásahem orgánu veřejné moci) stěžovatelova základní práva zasažena být nemohla.
Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li proto v dané věci prima facie do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
Podstatou projednávané věci je tvrzení stěžovatele, že Krajský soud v Praze porušil shora uvedená ustanovení ústavního pořádku, neboť mu ustanovil opožděně opatrovníka, pročež na přezkumném jednání nebyla osoba, jež by hájila jeho práva.
V tomto ohledu však nelze stěžovateli přisvědčit.
Jakkoli je v abstraktní rovině třeba souhlasit, že stěžovateli měl být patrně opatrovník ustanoven již dříve (pomine-li se skutečnost, že by si měl každý střežit svá práva, a proto si mj. zajistit efektivní způsob přebírání případných soudních obsílek), nelze přehlížet, že v daném kontextu k porušení stěžovatelových práv nedošlo.
Z přílohy ústavní stížnosti totiž vyplývá, že na předmětném přezkumném jednání nebyl přítomen nejen stěžovatel v pozici dlužníka, nýbrž ani nikdo z řad přihlášených věřitelů. Z ústavní stížnosti přitom vůbec nevyplývá, které konkrétní přihlášené pohledávky (a z jakého důvodu) by proto stěžovatel na přezkumném jednání postupem dle ustanovení §192 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, popíral; stejně tak z ústavní stížnosti nevyplývá, které přihlášené pohledávky měl případně popřít insolvenční správce, jenž stěžovateli odpovídá za škodu, jíž by mu svým nesprávným postupem způsobil (viz ustanovení §37 odst. 1 insolvenčního zákona).
Opakování přezkumného jednání se proto nejeví jakkoli efektivním, tím méně pak potřebným.
Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu