ECLI:CZ:US:2015:2.US.1271.15.1
sp. zn. II. ÚS 1271/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. R., zastoupeného Mgr. et Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem Nádražní 21, Žďár nad Sázavou, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 25. 3. 2014, č. j. 5 Nc 1591/2012-327, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě ze dne 9. 2. 2015, č. j. 54 Co 610/2014-478, za účasti Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou a Krajského soudu v Brně - pobočka v Jihlavě, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi měly být porušeny rovněž čl. 9 a čl. 16 Úmluvy o právech dítěte. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů, výživného a styku stěžovatele (otce) ve vztahu k nezletilým dětem, synovi D. a dceři H., jejichž matkou je H. R.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou ústavní stížností napadeným rozsudkem k návrhu matky o úpravě rodičovské odpovědnosti k nezletilým dětem pro dobu před i po rozvodu jejího manželství se stěžovatelem rozhodl tak, že se svěřují do péče matky (výrok I.), a to i pro dobu po rozvodu (výrok IV.). Dále pak stanovil výši měsíčního výživného stěžovatele ve vztahu k nezletilým dětem (2.800 Kč, resp. 2.500 Kč), vymezil podmínky jeho úhrady (výroky II. a V.) a rovněž stěžovateli stanovil povinnost uhradit za specifikované období dlužnou částku výživného (výroky III.). Dále okresní soud upravil styk stěžovatele s nezletilými dětmi (výroky VI. až VIII.) tak, že je oprávněn se s nimi stýkat v každém sudém týdnu od pátku 14:00 hod. do bezprostředně následujícího pondělí 7:45 hod. a v každém lichém týdnu ve středu od 14:00 hod. do následujícího čtvrtka 7:45 hod.; dále o hlavních letních prázdninách 14 dnů nepřetržitě v červenci a 14 dnů nepřetržitě v srpnu; o jarních prázdninách od středy 9:00 do pondělí 18:00 hod. jarních prázdnin a o vánočních prázdninách od 26. 12. 12:00 hod. do 29. 12. 18:00 hod., přičemž o hlavních letních prázdninách, jarních prázdninách a vánočních prázdninách běžný styk odpadá.
3. Rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do výchovy matky v době před i po rozvodu manželství okresní soud mj. zdůvodnil tím, že "vzal do úvahy v souladu s ust. §907 odst. 2 občanského zákoníku zejména zájmy dětí, výchovné schopnosti každého z rodičů a očekávanou stálost výchovného prostředí a zejména to, u kterého z rodičů mají děti lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje", přičemž dospěl k závěru, že "v nejlepším zájmu dětí je, aby byly svěřeny do péče matce, která pro ně znamená pevnější a stabilnější zázemí, zejména s ohledem na to, že je lépe než (stěžovatel) vyrovnaná s rozvodem. Děti vůči (stěžovateli) neprogramuje, neřeší s nimi nadbytečně problémy týkající se rozchodu rodičů, zatímco (stěžovatel) tak činí." Možnost svěření dětí do střídavé výchovy rodičů okresní soud odmítl zejména proto, že "mezi rodiči není v pořádku komunikace a nejsou stejné výchovné podmínky", přičemž odkázal na závěry rozhodnutí "Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 49/04" [pozn. ÚS - uvedený odkaz je patrně nepřesný, neboť pod uvedenou sp. zn. bylo vydáno usnesení, jímž Ústavní soud odmítl podanou ústavní stížnost, týkající se přezkumu rozhodnutí o dovolání v civilní věci, jako podanou po lhůtě podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, jedná se tedy o překlep a ve skutečnosti měl soud zjevně na zřeteli nález sp. zn. I. ÚS 48/04, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], dle něhož "svěření dětí do střídavé výchovy rodičů nesmí být ústupkem jejich vzájemné rivalitě, ale vyjádřením kvalitního a pozitivního vztahu rodičů k dítěti, to předpokládá toleranci, vyspělost a dobrou vůli všech zúčastněných."
4. Jak okresní soud zdůraznil, vycházel ve svých závěrech především z obsahu znaleckého posudku z oboru klinické psychologie, vypracovaného PhDr. L. Filipovou. V průběhu řízení pak provedl rovněž důkaz výslechem všech účastníků řízení (s výjimkou nezletilých dětí, ale včetně výslechu již zletilého syna M.); zprávami opatrovníka nezletilých (město Žďár nad Sázavou, orgán sociálně právní ochrany dětí), Dětské neurologické ambulance, Základní školy Žďár nad Sázavou či zprávou z vyšetření Manželské a rodinné poradny Kraje Vysočina, a další, zejména listinné důkazy, za účelem posouzení majetkových poměrů rodičů. Z doporučení předmětného znaleckého posudku a "se zřetelem k tomu, že (stěžovatel) má o děti zájem" pak okresní soud vycházel i při rozhodování o rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi, přičemž za jeden z jeho parametrů určil vyzvedávání a odevzdávání nezletilých dětí ve škole, nikoli v bydlišti matky, a to za účelem "eliminace styku rodičů, což bude pro děti přínosem, neboť se tak sníží možnost negativní komunikace mezi rodiči, které bývaly děti přítomny" (str. 8-9 rozsudku).
5. Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali odvolání jak matka nezletilých dětí, tak i stěžovatel, v nichž (z protichůdných hledisek) polemizovali se způsobem, jakým okresní soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. Zatímco matka nezletilých dětí nesouhlasila pouze s rozsahem běžného styku stěžovatele s nezletilými dětmi (navrhovala jeho zúžení jen na každý sudý týden), stěžovatel se domáhal svěření nezletilých dětí do své výlučné péče, případně do střídavé výchovy. Dle názoru stěžovatele totiž okresní soud při svém rozhodování vycházel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu a dospěl k nesprávným právním závěrům, při jejichž formulaci nadto vycházel ze závěrů předmětného znaleckého posudku, o jehož věrohodnosti má však pochybnosti. Vedle toho stěžovatel nesouhlasil ani s výší jemu stanovené vyživovací povinnosti, neboť nekoresponduje s výší jeho čistého měsíčního příjmu. Kolizní opatrovník nezletilých dětí pak navrhl rozsudek okresního soudu potvrdit, neboť "nepovažuje za možné svěření nezletilých dětí ani do střídavé péče rodičů, ani do výlučné péče (stěžovatele), i když by si to děti přály", a to s přihlédnutím k aktuálním poměrům nezletilých dětí, včetně jejich školního prospěchu, chování a volnočasových aktivit, ale i k aktuálním poměrům obou rodičů, konkrétně "k incidentům mezi rodiči v době po rozhodnutí soudu prvního stupně, na jejichž řešení byl z iniciativy vždy některého z rodičů účasten s tím, že komunikace mezi rodiči je nadále velmi špatná, (stěžovatel) nerespektuje rozhodnutí soudu, dělá si, co chce, ponechává rozhodnutí o tom, kde chtějí být, zcela na dětech, nevysvětlí jim nezbytnost dodržování pravidel."
6. Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností shledal zčásti důvodným pouze odvolání stěžovatele, když rozsudek okresního soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") ve výrocích, týkajících se svěření nezletilých dětí do péče matky a úpravy styku stěžovatele s nimi (až na upřesnění doby začátku styku v jednotlivých režimech) (výroky I. a III.). Ve zbylém rozsahu jej podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, když stěžovatele nově zavázal přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 2.000 Kč, resp. 1.800 Kč měsíčně a současně upravil výši dlužného výživného (výrok II.).
7. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem (zejména ze závěrů předmětného znaleckého posudku), přičemž se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu o svěření nezletilých dětí do péče matky a odmítl odvolací námitky stěžovatele, který se domáhal jejich svěření do své výlučné péče, příp. do střídavé výchovy. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud nejprve věnoval kritickému rozboru závěrů, vyplývajících z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014, s nimiž vyjádřil nesouhlas, a to dokonce v takové míře, že navzdory ústavně zakotvené závaznosti vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny osoby i orgány (včetně obecných soudů, viz čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") v daném případě "shledává naplnění podmínek" [obecně vymezených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)] pro odchýlení se od uvedených právních závěrů, neboť je "z vážných důvodů přesvědčen, že by nebylo správné následovat rozhodovací praxi Ústavního soudu (reprezentovanou shora citovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 2482/13), že je zde dostatek relevantních důvodů svědčících pro změnu jeho judikatury." Přesto však následně krajský soud (s četnými odkazy na relevantní judikaturu Ústavního soudu ve vztahu k otázce úpravy výchovných poměrů nezletilých dětí, věcně i časově navazující na výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13) přistoupil s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu k hodnocení toho, zda rozhodnutí okresního soudu o svěření nezletilých dětí do péče matky a tedy zamítnutí návrhu stěžovatele na jejich svěření do jeho péče, resp. do střídavé výchovy naplňuje všechna v judikatuře Ústavního soudu vymezená ústavněprávní kritéria a zákonné podmínky, přičemž dospěl k závěru, že splňuje, a krajský soud se proto se závěrem okresního soudu plně ztotožnil.
8. Obdobně jako okresní soud, i krajský soud vzal především za prokázané, že vztahy mezi rodiči nezletilých dětí "po ukončení jejich společného soužití se vyhrotily zcela vážným a odvolací soud si troufá říci, že ne často vídaným způsobem; na apel odvolacího soudu poukazující v prvé řadě na skutečnost, že takto poškozují zejména svoje nezletilé děti, rodiče zjevně nehodlali smysluplně reagovat." Uvedená skutečnost, jejímž důsledkem je "absolutní neschopnost rodičů vzájemně komunikovat", pak dle krajského soudu v nyní projednávaném případě představuje jednu z významných překážek bránících svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy, což podpořil i odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363). Vedle této skutečnosti dle krajského soudu nastolení střídavé výchovy v dané věci brání "znalecky podložené zjištění o tom, že (stěžovatel) matčinu péči o děti devalvuje, svůj negativní vztah k ní zcela očividně přenáší na děti - zatímco zpočátku po odděleném soužití oba nezletilí respektovali autoritu obou rodičů, posléze nekriticky začaly preferovat osobu (stěžovatele), natolik, že ve stanovisku kolizního opatrovníka ze dne 1. 7. 2013 bylo dokonce vysloveno podezření na syndrom zavrženého rodiče, kdy se jako programující rodič jevil (stěžovatel), vyjadřující se tak, že vše, co souvisí s matkou, je špatné, škodlivé až nebezpečné; děti začaly matku nerespektovat" (str. 10-11 rozsudku). Za konkrétní projevy takového chování stěžovatele krajský soud považoval otevřeně kritické hodnocení výchovných metod matky nezletilých dětí, diametrálně odlišný ("bagatelizující") pohled stěžovatele na diagnostikovaný syndrom ADHD u nezl. D. a s tím související potřebu odlišného přístupu k jeho výchově či účelové působení ("ovlivňování" či "programování") postoje nezletilých dětí k oběma rodičům ze strany stěžovatele. V neposlední řadě pak krajský soud přihlédl i k samotnému chování stěžovatele, spočívajícího v nerespektování ("ignorování") rozhodnutí okresního soudu a neplnění zde stanovených závazných pravidel styku s nezletilými dětmi. Dle krajského soudu uvedené skutečnosti "negativně ovlivňují výchovnou způsobilost" stěžovatele a za dané situace proto (ve shodě s okresním soudem i s doporučeními předmětného znaleckého posudku) uzavřel, že "ve vzájemném vztahu rodičů je to matka, kdo doposud více dbal zájmů nezletilých dětí jak po stránce materiální, tak také z úhlu pohledu jejich řádného dalšího vývoje, neboť je mezi rodiči tou, kdo je schopen uznávat roli a důležitost druhého rodiče v životě dětí, a to i přes vyhrocený vztah vzájemné nedůvěry a osočování, který mezi ní a (stěžovatelem) panuje a jehož důsledky se logicky musí projevit i při zajišťování péče o nezletilé děti (v podobě například zvýšené její emoční lability); nebylo však zjištěno, že by matka v důsledku toho nebyla schopna o nezletilé děti pečovat." Z uvedených důvodů proto krajský soud nehledal v zájmu nezletilých dětí jejich svěření do péče stěžovatele, resp. střídavé výchovy a stejně tak odmítl zvažovanou variantu "rozdělení" nezletilých dětí, tedy svěření nezletilého D. do péče (stěžovatele) a svěření nezletilé H. do péče matky.
9. Krajský soud se rovněž zabýval otázkou úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi, přičemž konstatoval, že i přes shora zmíněná negativa mající vliv na výchovné schopnosti stěžovatele "neshledal důvodu pro zásadnější zásah do pravidel jeho styku s nezletilými dětmi, jak ho určil svým rozhodnutím soud prvního stupně, když tento rozsah styku dává (stěžovateli) k podílení se na péči o nezletilé děti adekvátní prostor." Současně však apeloval na chování obou rodičů, aby důsledně dodržovali stanovená pravidla styku, což by "mohlo přispět i k nastolení kvalitativně lepší komunikace mezi rodiči, která by posléze mohla případně nastolit i úvahu o střídavé péči, pro kterou nyní podmínky shledány nebyly. Naopak ale, pokud bude (stěžovatel) pokračovat v takovém chování, kdy soudní rozhodnutí (případně režim nezletilých dětí v době styku) nebude respektovat (a k nerespektování soudního rozhodnutí tak povede i nezletilé děti), mohlo by to vést i k úvaze o omezení jeho styku s nezletilými dětmi" (str. 14 rozsudku).
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci, opírající se zejména o závěry z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, podrobně polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto svěření nezletilých dětí do jeho péče, resp. stanovení střídavé výchovy a rozhodnuto o jejich svěření do výchovy matky. Stěžovatel zastává stanovisko, že "obecné soudy se soustředily zejména na hledání a obsáhlé hodnocení pochybení stěžovatele" a odmítnutí jeho návrhů považuje za určitý "trest za to, že doposud nebyl schopen nalézt cestu k běžné komunikaci s matkou nezletilých dětí", aniž by však zohlednily rovněž chování matky nezletilých dětí k němu a její vliv na utváření jejich vztahu s ním. Takový postup je však dle stěžovatele v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014. Stěžovatel je proto toho názoru, že obecné soudy se při svém rozhodnutí o svěření nezletilých dětí do péče matky dostatečným způsobem nevypořádaly se všemi okolnostmi a kritérii, která pro rozhodování obecných soudů o výchovných poměrech nezletilých dětí vymezil právě Ústavní soud, a to zejména při vypořádání se s jeho návrhem na jejich svěření do střídavé výchovy, čímž zasáhly do jeho ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocného rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
12. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro jejich svěření do jeho výchovy, resp. pro stanovení střídavé výchovy, a svěřily je do péče matky. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, jež však mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládal v obdobném znění již v řízení o jím podaném odvolání. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jež byly vymezeny obecnými soudy a s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem.
13. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna (srov. např. stěžovatelem citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13).
14. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citované nálezy sp. zn. III. ÚS 1206/09 a sp. zn. I. ÚS 3216/13; či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014].
15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a svěřily je do péče matky, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dětem, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro jejich svěření do své, příp. do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí ve vztahu ke svým nezletilým dětem (byť v případě stěžovatele se dle zjištění obecných soudů v jeho chování vyskytují nikoliv bezvýznamné aspekty, které jeho výchovnou způsobilost dlouhodobě snižují), ke stanovení střídavé výchovy nepřikročily "automaticky", nýbrž se ve svém rozhodování pečlivě zabývaly rovněž zkoumáním možných úskalí a důsledků jejich svěření do střídavé výchovy obou rodičů. A to jak s ohledem na samotný osobnostní vývoj nezletilých dětí, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala negativní důsledky nejen pro jejich budoucí rozvoj (především diagnostikovaná porucha ADHD u nezl. D.), ale i samotný výkon střídavé výchovy by činily velmi komplikovaným. Jak obecné soudy shodně konstatovaly, za překážku stanovení střídavé výchovy je třeba v daném případě považovat zejména velmi negativně zabarvené až vyhrocené vzájemné vztahy obou rodičů, v jejichž důsledku nejen, že nejsou schopni komunikace ohledně jednotného směřování výchovy svých nezletilých dětí v jejich nejlepším zájmu, ale především zde ze strany stěžovatele dochází k účelovému "programování" vztahu nezletilých dětí k němu samému a rovněž k jejich matce, jejíž způsob výchovy výrazně devalvuje, a to do takové míry, že by v budoucnu hrozil výskyt i tzv. syndromu zavrženého rodiče. Uvedené skutečnosti tak jsou nepochybně zcela v rozporu se zájmy nezletilých dětí na vytvoření a zachování emočně i sociálně stabilního výchovného prostředí, nijak neztíženého vzájemnými rozpory mezi jejich rodiči. Zejména proto obecné soudy svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy odmítly jako "nevhodnou a není v zájmu nezletilého dítěte", což také velmi podrobně (s oporou v závěrech znaleckého posudku i doporučení kolizního opatrovníka) a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily.
17. Ústavní soud se tak neztotožňuje s polemikou stěžovatele, který zastává stanovisko, že obecné soudy uvedená kritéria nevzaly dostatečně do úvahy, nerespektovaly onu premisu a navzdory skutečnosti, že oba rodiče prý tato kritéria splňují stejnou měrou, přesto rozhodly, v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, o jejich svěření do péče jejich matky, přičemž stěžovatel byl "potrestán" za své chování vůči matce nezletilých dětí. Dle Ústavního soudu je totiž uvedené hodnocení stěžovatele založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilých dětí vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte).
18. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatel při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé výchovy za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou (což ovšem v nyní projednávaném případě neplatí bezvýjimečně), není nutně vždy "automatickým" řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé výchovy a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé výchovy. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Důvodem bránícím svěření nezletilého dítěte do střídavé výchovy může pak být dle judikatury Ústavního soudu i nevhodná či zcela absentující komunikace mezi rodiči, nicméně pouze ve zcela výjimečných případech, neboť je zcela nesporné, že špatná či přímo konfliktní komunikace mezi rodiči negativně ovlivňuje osobnostní rozvoj samotného dítěte i charakter a kvalitu jeho výchovného prostředí, obzvláště za situace, kdy rodiče mají tendenci řešit své neshody právě "bojem o dítě" či jeho prostřednictvím a zcela tak rezignují na svou primární povinnost chránit jeho zájem být v péči obou rodičů a hledat nejvhodnější způsob, jak dítěti vytvořit harmonické a láskyplné prostředí, umožňující mu bez negativních vlivů tento zájem realizovat (srov. např. citované nálezy sp. zn. I. ÚS 3216/13 a sp. zn. I. ÚS 1554/14).
19. Ústavní soud se neztotožňuje ani se stěžovatelovou námitkou, že obecnými soudy přijaté hodnocení negativně zabarvených vztahů mezi ním a matkou nezletilých dětí jako "překážky bránící stanovení jejich střídavé výchovy" jsou ve zřetelném rozporu se závěry z prvně citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13, neboť i tato je založena na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatele do značné míry subjektivním výkladu jeho závěrů. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti správně poukazuje na zde přijaté závěry Ústavního soudu, že "za situace, kdy se oba rodiče o své děti aktivně zajímají, jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o jejich zdraví a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah, nelze střídavou výchovu vyloučit jen na základě hodnocení vztahů mezi rodiči", nicméně při jejich interpretaci stěžovatel zcela pominul konkrétní okolnosti, které jejich aplikaci na nyní projednávaný případ v podstatě vylučují. Jak již bylo výše zdůrazněno, samotné chování stěžovatele znemožňující jakoukoliv vzájemnou komunikaci či dokonce kooperaci s matkou nezletilých dětí ohledně způsobu a směřování jejich výchovy, nejen do značné míry vylučuje stanovení střídavé výchovy, k jejímuž bezproblémovému fungování je jistá míry konsenzu mezi rodiči nezbytná, ale snižuje i jeho samotnou výchovnou způsobilost ve vztahu k nezletilým dětem a vzbuzuje tak pochybnosti o jeho schopnostech zajistit jim emočně stabilní výchovné prostředí, jakožto nezbytné podmínky pro jejich harmonický budoucí rozvoj. Nadto je třeba stěžovateli připomenout, že Ústavní soud v citovaném nálezu vycházel z odlišných (či lépe řečeno zrcadlově obrácených) skutkových okolností, když v daném případě sice byla Ústavním soudem absence vzájemné komunikace mezi rodiči jako samotná překážka stanovení střídavé výchovy (při splnění výše uvedených kritérií) shledána za nedostačující "důvod omezení práv jednoho z rodičů tím, že dítě je svěřeno do péče pouze jednoho z nich", nicméně Ústavní soud tak učinil tehdy, kdy obecné soudy k takovému závěru dospěly za situace, kdy jednoznačným "viníkem" této nekomunikace byla matka, do jejíž péče i přesto bylo nezletilé dítě svěřeno, čímž "fakticky došlo k odměnění za její protiprávní chování."
20. Ústavní soud je proto (na rozdíl od stěžovatele) toho názoru, že obecné soudy při svém rozhodování respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu, včetně citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v němž sice vyslovil onu premisu, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše uvedených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé děti do výlučné péče jejich matky, ovšem s důrazem na to, aby byly zachovány do budoucna vzájemné citové vazby mezi nimi a stěžovatelem. Tomuto požadavku pak obecné soudy přizpůsobily i způsob a rozsah úpravy styku stěžovatele s nezletilými dětmi a v souladu s ním pak zdůraznily i jeden z významných charakteristických znaků rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilých dětí do péče (nejen v pořadí "první" rozhodnutí, jako je tomu v nyní projednávaném případě), a to, že nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy do budoucna nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i ze zvláštního ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají mimo jiné na okolnostech, které v současnosti sice vylučují stanovení střídavé výchovy, nicméně jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, negativní vzájemné vztahy mezi rodiči či vzdálenost jejich bydlišť apod.), jako tomu ostatně bylo i v nyní projednávaném případě. S ohledem na obecnými soudy deklarované překážky bránící stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí tak bude především na stěžovateli, zda v budoucnu změní svůj přístup a chování zejména ve vztahu k matce nezletilých a zprostředkovaně i ve vztahu k nezletilým dětem, jak podrobně popsal krajský soud v odůvodnění svého rozsudku.
21. Ve vztahu k odůvodnění rozsudku krajského soudu nicméně nemůže Ústavní soud ponechat bez kritické poznámky krajským soudem předestřenou polemiku se závěry, vyplývajícími z judikatury Ústavního soudu ve vztahu k problematice stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, zejména pak z citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. Ústavní soud především postrádá účel a smysl této krajským soudem vedené polemiky, neboť, jak již bylo výše konstatováno, v nyní projednávaném případě stěžovatele způsob jeho rozhodování i přijaté závěry plně korespondují se závěry relevantní judikatury Ústavního soudu, a to včetně citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13. V tomto ohledu se proto Ústavnímu soudu prezentace uvedené polemiky (zejména z hlediska obsahu použité argumentace) ze strany krajského soudu jeví spíše jako jeho úporná snaha vyjádřit své "hluboké přesvědčení" a vyslovit jednoznačný nesouhlas s konkrétními závěry citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2482/13, a to bez ohledu na dopady a relevanci k nyní projednávanému případu. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že i krajský soud se při této polemice dopouští velmi zjednodušující a místy nepřesné interpretace těchto závěrů (zejména při výkladu oné premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou"), aniž by reflektoval výše rekapitulované závěry judikatury Ústavního soudu, věcně i časově na citovaný nález navazující, ačkoliv na ni krajský soud paradoxně sám odkazuje.
22. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. prosince 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu