ECLI:CZ:US:2015:2.US.1284.15.1
sp. zn. II. ÚS 1284/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: J. B., státní občan Ukrajiny, zastoupený Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 8. 12. 2014, č. j. 89 T 82/2005-163, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 2. 2015, č. j. 8 To 60/2015-174, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 4. 5. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces a práva na projednání věci v jeho přítomnosti ve smyslu čl. 90 a čl. 95 Ústavy a ve smyslu čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a domáhá se zrušení výše uvedených rozhodnutí.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 89 T 82/2005 vyplývá, že rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2005, č. j. 89 T 82/2005-39, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v délce trvání jedné poloviny měsíce a trest vyhoštění ve výměře 10 roků. Následně se stěžovatel u Městského soudu v Brně domáhal obnovy řízení. Za tím účelem byl stěžovateli usnesením Městského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2014, č. j. 89 T 82/2005-153, k jeho žádosti přerušen výkon trestu vyhoštění, a to na dobu od 0:00 do 24:00 hod. dne 8. 12. 2014 (citované usnesení spolu s vyrozuměním o konání veřejného zasedání dne 8. 12. 2014 bylo stěžovateli doručeno dne 2. 10. 2014). Veřejné zasedání bylo ale nakonec konáno v nepřítomnosti stěžovatele, který - ač byl o jeho konání řádně vyrozuměn a byl mu z důvodu zajištění možnosti účasti na něm také přerušen výkon trestu vyhoštění - se k soudu bez omluvy nedostavil. Z veřejného zasedání následně vzešlo ústavní stížností napadené usnesení městského soudu, jímž byl stěžovatelův návrh na povolení obnovy řízení zamítnut. Proti zamítavému usnesení podal stěžovatel stížnost podle ustanovení §141 a násl. trestního řádu, která byla v záhlaví citovaným usnesením krajského soudu zamítnuta.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se nemohl předmětného veřejného zasedání zúčastnit, neboť do vydání v záhlaví citovaných usnesení nebylo rozhodnuto o jeho žádosti o udělení krátkodobého víza na den 8. 12. 2014. Přes tyto skutečnosti byl stěžovatelův návrh na obnovu řízení projednán bez jeho účasti, ač oba soudy věděly, že stěžovatel podnikal všechny kroky k tomu, aby se veřejného zasedání mohl zúčastnit. Za této situace prý proto nezbývá než konstatovat, že došlo k závažnému porušení jeho základních práv, jak shora uvedeno.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ze samotného spisového materiálu totiž vyplývá, že jak městský, tak také krajský soud úkony stěžovatele směřující k tomu, aby se mohl zúčastnit veřejného zasedání, řádně reflektovaly a snažily se mu v tomto směru vyjít vstříc. Před konáním samotného veřejného zasedání totiž byla městskému soudu dne 5. 9. 2014 doručena stěžovatelova žádost o odročení veřejného zasedání spojená s žádostí o vydání nového usnesení o přerušení výkonu trestu vyhoštění (č. l. 149), v níž právní zástupkyně stěžovatele soud žádala z důvodu zdravotního stavu stěžovatele o nařízení veřejného zasedání nejdříve na konec listopadu 2014. Dále je v žádosti vysvětleno, proč by měl stěžovateli být trest vyhoštění přerušen minimálně na 24 hodin, nejlépe však na dobu tří dnů (srov. k tomu též obsahově obdobnou žádost stěžovatele ze dne 2. 7. 2014 na č. l. 141). S ohledem na tyto skutečnosti městský soud nařídil veřejné zasedání na den 8. 12. 2014 (č. l. 151) a na tento den proto také stěžovateli na 24 hodin přerušil výkon trestu vyhoštění (srov. usnesení na č. l. 153-154, které stěžovatel převzal osobně dne 2. 10. 2014). Přesto se však stěžovatel ani jeho právní zástupkyně k veřejnému zasedání bez omluvy nedostavili. Poté, co městský soud rozhodl v záhlaví citovaným usnesením, podala právní zástupkyně stěžovatele blanketní stížnost bez jakéhokoliv odůvodnění (č. l. 167). Z právě uvedeného je tedy patrno, že stěžovatel argumentaci uplatněnou v ústavní stížnosti nepředestřel ani v řízení před městským soudem a dokonce ani v podaném opravném prostředku, tzn. ve stížnosti podle trestního řádu. Neumožnil tak vůbec obecným soudům, aby se zabývaly tvrzenou okolností údajného nevyřízení žádosti o udělení krátkodobého víza a zvážily, zda není namístě jednání odročit.
6. Ústavní soud přitom ustáleně judikuje [srov. usnesení ze dne 10. 1. 2010 sp. zn. IV. ÚS 539/98, usnesení ze dne 18. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 384/06, usnesení ze dne 8. 7. 2014 sp. zn. IV. ÚS 3191/12, a usnesení ze dne 23. 5. 2003 sp. zn. II. ÚS 238/03 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://nalus.usoud.cz)], že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ústavní stížnost tak představuje v této souvislosti prostředek ultima ratio, procesní mechanismus, jenž nastupuje až v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
7. Právě uvedené se uplatní i v projednávané věci, byť nikoliv v aspektu nepřípustnosti ústavní stížnosti [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], nýbrž v aspektu její zjevné neopodstatněnosti. Princip subsidiarity případného zásahu Ústavního soudu musí nalézt svůj odraz i zde. Ústavní soud totiž s ohledem na výše uvedené konstatuje, že stěžovatel (zejména v řízení před krajským soudem) dostatečně nevyužil mu daný procesní prostor k ochraně jeho práv, neboť ani stížnostnímu soudu nepředestřel údajná omezení způsobená absencí vydání krátkodobého víza a tyto skutečnosti uvedl až v nyní projednávané ústavní stížnosti. Oba soudy tak stěžovatelova práva nemohly porušit už jen proto, že zmíněné nové okolnosti jim nebyly a ani nemohly být známy. Naopak lze říci, že v řízení bylo postupováno s ohledem na stěžovatelovu aktuální situaci a ve snaze vyhovět jeho odůvodněným žádostem.
8. Z těchto důvodů bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu