ECLI:CZ:US:2015:2.US.1287.15.1
sp. zn. II. ÚS 1287/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti CG HOLDING, s.r.o., se sídlem Praha 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem, se sídlem Vinohradská 30, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 70 Co 111/2014-194, ze dne 6. 3. 2014, č. j. 58 Co 38/2014-166, a ze dne 23. 5. 2014, č. j. 72 Co 180/2014-143, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2015, č. j. 30 Cdo 3851/2014-217, č. j. 30 Cdo 3264/2014-187 a č. j. 30 Cdo 3633/2014-161, za účasti Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2 a v článku 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v článku 6 odst. 1 a v článku 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v článku 1, v článku 2 odst. 1 a 3, v článku 3 odst. 1 a v článku 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěrem obecných soudů, že ke kompenzaci a k odčinění nemajetkové újmy, která jí byla způsobena nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu (dále také jen "žalovaný"), je postačující pouhé morální zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva stěžovatelky, a že stěžovatelce tedy nepřísluší právo na přiměřené zadostiučinění v relutární formě. Stěžovatelka má naopak za to, že nemajetkovou újmu je podle platných právních předpisů, s přihlédnutím ke sjednocujícímu stanovisku Nejvyššího soudu a k jeho judikatuře, jakož i k článku 13 Úmluvy a k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, třeba zásadně odškodnit poskytnutím přiměřeného zadostiučinění v relutární formě. Obecné soudy dle stěžovatelky pochybily, když své rozhodování postavily na zcela opačné konstrukci, než ze které vychází Evropský soud pro lidská práva při posuzování kompenzačních nároků tohoto druhu, když uvedly, že peněžité zadostiučinění se poskytuje jen ve výjimečných případech, jestliže by se samotné konstatování porušení práva nejevilo jako postačující. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že v řízení před správním soudem, u něhož se domáhala soudní ochrany, šlo o standardní ochranu proti nečinnosti správního orgánu ve správních řízeních, a ohrazuje se proti tomu, že byla ze strany obecného soudu paušálně a zcela nedůvodně zařazena do kategorie tzv. "skupovačů pohledávek" či "vymahačských agentur". Stěžovatelka v této souvislosti upozorňuje, že v řízení před správním orgánem, v řízení před správními soudy ve správním soudnictví i v kompenzačním řízení byla a je výše přísudku účastníka vždy a zásadně stanovena podle advokátního tarifu a nikoliv tedy dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a proto v případě stěžovatelky nelze mít za to, že by jí mohla být přiznávána náhrada nákladů právního zastoupení advokátem v nepřiměřené či excesivní hodnotě. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její právní zastoupení sledovalo jako svůj hlavní a jediný účel poskytování ochrany jejím porušeným subjektivním právům, kteréžto porušení bylo v řízení před obecnými soudy jednoznačně zjištěno; stalo se tak bezpochyby i díky kvalifikované právní pomoci, které se stěžovatelce v kompenzačním řízení dostalo. Stěžovatelka zastává názor, že náklady na právní zastoupení poškozeného v kompenzačním řízení, jehož předmětem bylo poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému nesprávným výkonem veřejné moci ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), nemohou být nikdy považovány za vynaložené neúčelně, a jejich náhradu nelze poškozenému odepřít s odkazem na nepodloženou spekulaci Nejvyššího soudu, že skrze náklady právního zastoupení sledovala stěžovatelka primárně své obohacení. Stěžovatelka má dále za to, že povolání nebo jiná specifická vlastnost či presumovaná dovednost statutárního orgánu či společníka právnické osoby poškozené nesprávným výkonem veřejné moci je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů kompenzačního řízení právně zcela irelevantní skutečností; stejně tak je bez právního významu okolnost, zda stěžovatelka uplatnila své kompenzační nároky vůči žalovanému u soudu jednou žalobou nebo vícero žalobami.
3. Z obsahu spisů Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 19 C 49/2013, sp. zn. 19 C 217/2012 a sp. zn. 60 C 216/2012, které si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti.
4. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 25. 7. 2013, č. j. 19 C 217/2012-107, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 103 216/2010, 103 560/2010, 103 356/2010, 103 177/2010, 103 559/2010, 111 866/2010, 102 821/2010, 102 820/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), bylo porušeno právo stěžovatelky (výrok I.), dále zamítl návrh stěžovatelky, aby Českému telekomunikačnímu úřadu byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 106 664,24 Kč s úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla stěžovatelce vzniknout v důsledku nepřiměřené délky shora označených správních řízení (výrok II.), současně nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2014, č. j. 58 Co 38/2014-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
5. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 13. 9. 2013, č. j. 60 C 216/2012-126, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 116 356/2010, 111 843/2010, 111 760/2010, 112 269/2010, 112 266/2010, 116 343/2010, 116 350/2010 a 112 200/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, bylo porušeno právo stěžovatelky (výrok I.), dále zamítl návrh stěžovatelky, aby Českému telekomunikačnímu úřadu byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 107 499,57 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky shora označených správních řízení (výrok II.), současně nepřiznal stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. 4. 2014, č. j. 70 Co 111/2014-194, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu ve výrocích o nákladech řízení napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
6. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. 1. 2014, č. j. 19 C 49/2013-123, konstatoval, že nesprávným úředním postupem Českého telekomunikačního úřadu, který o návrzích vedených u něj pod č. j. 102 038/2010, 102 197/2010, 102 198/2010, 102 037/2010, 102 036/2010, 102 057/2010, 102 120/2010 102 121/2010, 102 294/2010, 102 607/2010, 103 307/2010, 103 317/2010, 102 448/2010, 102 517/2010, 103 321/2010, 102 351/2010, 102 422/2010, 102 606/2010, 102 605/2010, 102 428/2010, 102 594/2010, 103 324/2010, 103 327/2010, 102 592/2010 nerozhodl ve lhůtě stanovené v §129 odst. 1 zákona o elektronických komunikacích, bylo porušeno právo stěžovatelky (výrok I.), dále zamítl návrh stěžovatelky, aby Českému telekomunikačnímu úřadu byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 106 666,24 Kč s úrokem z prodlení jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky shora označených správních řízení (výrok II.), současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.). Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. 5. 2014, č. j. 72 Co 180/2014 - 143, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.
7. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Nejvyššího soudu nedošlo.
8. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
9. Jádro ústavní stížnosti spočívá v tvrzení stěžovatelky, že soudy obou stupňů porušily její základní práva tím, že jí za zjištěnou nemajetkovou újmu neposkytly spravedlivé zadostiučinění v penězích. Ústavní soud se totožnou argumentací stěžovatelky zabýval v usneseních sp. zn. II. ÚS 1929/14 ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 373/15 ze dne 23. 4. 2015 (všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). V prvém z uvedených rozhodnutích při té příležitosti vyslovil závěr, že "stávající právní úprava připouští, že přiměřené zadostiučinění v případě nepřiměřené délky řízení nemusí být vždy přiznáno v penězích (srov. ustanovení §31a odst. 2 věta první zákona č. 82/1998 Sb.), což Ústavní soud ve své rozhodovací praxi respektuje a soudní rozhodnutí, jimiž bylo "pouze" konstatováno porušení práva, akceptuje a považuje je za souladné se zárukami plynoucími z čl. 36 Listiny (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2528/08 ze dne 30. 10. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 3146/09 ze dne 24. 6. 2010, usnesení sp. zn. II. ÚS 4726/12 ze dne 28. 3. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 4683/12 ze dne 14. 3. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 3399/13 ze dne 29. 1. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 1964/14 ze dne 14. 8. 2014 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Citovaná zákonná úprava tedy ponechává na obecných soudech, aby v každém jednotlivém případě a s přihlédnutím k jeho specifickým okolnostem buď toliko konstatovaly porušení práva či nadto přiznaly náhradu nemajetkové újmy v penězích (ve výši přiměřené danému případu). Toto posouzení však zásadně spadá do pravomoci soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší, aby takové posouzení přehodnocoval, neboť by tím na sebe atrahoval roli obecného soudu (srov. čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je pouze oprávněn ověřit, zda soudní rozhodnutí není výrazem libovůle a zda v něm nelze shledat prvek zjevného excesu.
10. Ústavní soud v mezích tohoto právního názoru, od něhož neměl důvod se v projednávané věci odchýlit, napadené rozhodnutí přezkoumal, přičemž obdobně jako v dříve řešených případech stěžovatelky žádnou vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Ústavní soud opakovaně judikuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté. Ústavní soud proto nemohl na námitku stěžovatelky, že jí nebyla přiznána spravedlivá náhrada nemajetkové újmy v penězích, pohlížet jinak než jako na nedůvodnou. Tento závěr platí, pokud jde o napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2014, č. j. 70 Co 111/2014-194, tím spíše, že ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí již byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2291/14 ze dne 26. 5. 2015, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka již dříve napadla ústavní stížností také rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 3. 2014, č. j. 58 Co 38/2014-166, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2134/14 ze dne 9. 7. 2014, odmítnuta jako nepřípustná z důvodu nevyčerpání všech opravných prostředků, když bylo ve věci současně s ústavní stížností podáno stěžovatelkou dovolání, o němž v té době nebylo ještě rozhodnuto.
11. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky týkající se nákladů řízení, které obecné soudy na rozdíl od stěžovatelky nepovažovaly za účelně vynaložené. Z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. 2. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení, samozřejmě včetně rozhodování o odměně pro advokáta některého z účastníků řízení a určování její výše, značně rezervovaně.
12. Ústavní soud však současně připomíná, že ačkoliv se žádný z článků Listiny o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje, principy spravedlivého procesu zakotvené v článku 36 a násl. Listiny, resp. článku 6 odst. 1 Úmluvy, je nezbytné aplikovat i na rozhodování obecných soudů o nákladech řízení v civilních věcech. Současně však je třeba mít na zřeteli, že pokud jde o konkrétní výši náhrady, není úkolem Ústavního soudu jednat jako odvolací soud nebo jako soud třetí či čtvrté instance ve vztahu k rozhodnutím přijatým obecnými soudy. Je úlohou obecných soudů interpretovat a aplikovat relevantní pravidla procesní a hmotněprávní povahy. Navíc jsou to obecné soudy, které mají nejlepší podmínky pro posouzení všech okolností konkrétního případu. Ústavní soud je ovšem oprávněn posoudit, zda postup nebo rozhodnutí obecných soudů při rozhodování o nákladech řízení vyhovovalo obecným požadavkům procesní spravedlnosti obsaženým v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
13. Vztáhnuv shora uvedené obecné principy na projednávaný případ, Ústavní soud nepřisvědčil stěžovatelce, že by napadeným rozhodnutím bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces, neboť obecné soudy svůj závěr, že náklady právního zastoupení v dané věci nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, ústavně relevantně odůvodnily, a proto jej nelze označit za svévolný (srovnej např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2771/11 ze dne 24. 11. 2011, v jehož duchu nelze označit postup obecných soudů za svévolný ani nepřiměřený, jestliže při rozhodování o nákladech řízení zohlední konkrétní okolnosti případu a své úvahy následně uspokojivě zdůvodní).
14. Obecné soudy se v projednávané věci shodly na tom, že stěžovatelka, která má předmět své podnikatelské činnosti v nakupování a vymáhání pohledávek, by všechny úkony v rámci této podnikatelské činnosti, tedy i uplatnění svých nároků u soudu, měla provádět vlastními zaměstnanci. Soudy také přihlédly ke skutečnosti, že stěžovatelka je společností s ručeným omezením, jejímž jediným společníkem a jednatelem je advokát, proto činnost, která byla v tomto řízení zástupcem stěžovatelky provedena, nelze honorovat přiznáním odměny za zastupování advokátem, neboť se nejedná o náklady řízení vynaložené účelně. Odvolací soud zejména zdůraznil, že podání žaloby na náhradu škody není tak mimořádným úkonem, pro který by bylo nutno právní zastoupení dalším advokátem, zejména podává-li stěžovatelka přibližně 138 žalob téměř shodného obsahu, formulářového typu, v nichž se soustřeďuje jen na identifikaci jednotlivých řízení, za něž se domáhá zadostiučinění. Odvolací soud poukázal na názory vyslovené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1882/12 ze dne 14. 6. 2012 a v usnesení sp. zn. II. ÚS 3698/11 ze dne 23. 8. 2012, a konstatoval, že shodně s těmito závěry Ústavního soudu nehodlá připustit zneužívání institutů právního státu přiznáním neúčelně či spíše účelově vynaložených nákladů na právní zastoupení.
15. Ústavní soud nemůže přehlédnout, že stěžovatelka v ústavní stížnosti převážně pouze opakuje argumentaci, kterou již před obecnými soudy uplatnila a která, jak je zřejmé z výše uvedeného, jimi byla dostatečným způsobem vypořádána. Ústavní soud je přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěry obecných soudů - i přes značně rozsáhlou a místy i emotivní stížnostní argumentaci stěžovatelky - z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když napadená rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Na shora uvedeném přitom nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatelky, že pohledávky koupila s poctivým podnikatelským záměrem založeným na předpokladu, že se jí podaří právní cestou na dlužnících vymoci vyšší částku, než jakou zaplatila postupiteli za postoupené pohledávky, a nespoléhala se na výdělek v podobě inkasa přísudků nákladů právního zastoupení. Jak již bylo uvedeno, je na soudu, aby v každé konkrétní věci zvážil, zda se jedná o náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva, což obecné soudy v projednávané věci učinily. Rozhodující okolnosti, mimo jiné skutečnost, že vymáhání pohledávek bylo předmětem podnikatelské činnosti stěžovatelky, byly shora konstatovány, úmysl, s kterým byly pohledávky stěžovatelkou zakoupeny, přitom nebyl skutečností v tomto smyslu rozhodující.
16. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší soud sám o sobě bez návrhu stěžovatelky "vykonstruoval" právní otázku, na které závisí napadené rozhodnutí, totiž zda lze považovat za účelně vynaložené takové náklady právního zastoupení, které primárně nesměřují k uplatnění práva účastníka řízení na právní zastoupení, ale sledují cíl obohacení zastoupeného účastníka, Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně §237 o. s. ř. I když v návaznosti na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) se omezila volná úvaha dovolacího soudu o přípustnosti dovolání, bude posouzení, zda jde o rozhodnutí splňující popsané podmínky, i nadále samozřejmě náležet dovolacímu soudu, což vyplývá zcela jednoznačně i ze znění §239 o. s. ř., podle kterého je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna, rozhodne o přípustném dovolání věcně. V projednávané věci Nejvyšší soud zcela v rámci svých zakotvených pravomocí dovodil, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení shora formulované otázky, kterou se dovolací soud již zabýval. V této souvislosti odkázal Nejvyšší soud na své usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, které se týkalo týchž účastníků a pojmově shodné skutkové situace, ve které konstatoval, že "žalobkyni nárok podle §142 odst. 1 o. s. ř. na náhradu vynaložených nákladů řízení, spočívajících v nákladech právního zastoupení, nevznikl, neboť zastoupení nesledovalo hlavní účel zastoupení, tj. poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním právům a právem chráněným zájmům, ale žalobkyně zastoupení zneužila v pokusu o vlastní obohacení". Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.
17. Ústavní soud závěrem dodává, že se ve své judikatuře mnohokráte zabýval ústavními stížnostmi, ve kterých subjekty specializující se na skupování a vymáhání pohledávek brojily proti tomu, že jim při rozhodování o náhradě nákladů řízení nebyly přiznány náklady spojené se zastoupením advokátem. Ústavní soud dospěl v této otázce k závěru, formulovaném např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 988/12 ze dne 25. 7. 2012 (N 132/66 SbNU 61), že "za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu." Ohledně této své rozsáhlé judikatury odkazuje Ústavní soud pro stručnost např. taktéž na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 2777/11 ze dne 27. 12. 2011, ve kterém jsou citována další rozhodnutí Ústavního soudu vztahující se k projednávané problematice.
18. Ústavní soud uzavírá, že v souzené věci postupovaly obecné soudy v hranicích vymezených příslušnými procesními předpisy a ve věci aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V přezkoumávaných rozhodnutích nelze spatřovat ani libovůli ani extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá a jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. června 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu