ECLI:CZ:US:2015:2.US.1359.14.1
sp. zn. II. ÚS 1359/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Zuzany Glezgové, zastoupené JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Žitná 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 33 Cdo 2374/2013-104, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 30 Co 428/2012-76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II.
2. Charles Diard (zde vedlejší účastník) se svou žalobou směřující proti stěžovatelce domáhal vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit mu částku ve výši 68.602,06 EUR, a to z titulu půjčky, která měla být vedlejším účastníkem poskytnuta stěžovatelce na splacení jejího vkladu do obchodní společnosti D.G.REALITY s.r.o. a o jejíž existenci svědčí listina ze dne 9. 7. 1995, v jejímž rámci stěžovatelka existenci této půjčky uznala.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 17. 4. 2012, č. j. 22 C 8/2011-35, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka důvodně uplatnila námitku promlčení.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2013, č. j. 30 Co 428/2012-76, změněno tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníku částku ve výši 68.602,06 EUR s příslušenstvím. Odvolací soud se předně neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nárok vedlejšího účastníka je promlčen. Odvolací soud naopak poukázal na to, že stěžovatelka svůj dluh co do důvodu a výše uznala, o čemž svědčí listina ze dne 9. 7. 1995, přičemž v rámci předmětného uznání byl mezi účastníky zároveň sjednán způsob jeho úhrady. Jedním z alternativně sjednaných způsobů pak byla i úhrada k výzvě vedlejšího účastníka s tím, že lhůta k plnění v takovém případě činí sedm let. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že vedlejší účastník mohl stěžovatelku poprvé vyzvat ke splnění jejího dluhu dne následujícího po dni jeho uznání, tj. dne 10. 7. 1995, přičemž od tohoto dne počala plynout sedmiletá lhůta k plnění, aby se právo vedlejšího účastníka stalo actio nata. Tato lhůta uplynula dne 10. 7. 2002. Teprve od tohoto dne počala plynout desetiletá promlčecí lhůta, jejíž konec připadl na 10. 7. 2012. Protože žaloba vedlejšího účastníka byla podána před tímto datem, nemohl odvolací soud dle svého názoru učinit závěr, že by nárok vedlejšího účastníka byl promlčen. Dále uvedl, že stěžovatelka, byť byla poučena o tom, že ji s ohledem na uznání dluhu stíhá důkazní povinnost, nepředložila žádné relevantní důkazy o tom, že dluh uvedený v uznávacím prohlášení nevznikl. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2014, č. j. 33 Cdo 2374/2013-104, odmítnuto jako nepřípustné, když dovolací soud neshledal, že by v dovolání nastíněné právní otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu či že by byl důvod se od této judikatury v souzené věci odchýlit.
III.
6. Rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že soudy nepřihlédly ke všem provedeným důkazům, nesprávně posoudily námitku promlčení, nezabývaly se tím, zda byla předmětná částka stěžovatelce vůbec vyplacena (a to přesto, že půjčka je tzv. reálným kontraktem), nepřihlédly k tomu, že uznání dluhu ze dne 9. 7. 1995 je neplatným právním úkonem z důvodu neurčitosti a nesrozumitelnosti a důkazy požadovaly pouze po stěžovatelce, čímž dle jejího názoru porušily její právo na spravedlivý proces.
IV.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17).
10. Pochybení výše naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud předně nemohl učinit závěr, že by soudy při posuzování věci "účelově nepřihlédly ke všem provedeným důkazům", když o takovém postupu soudů spisový materiál, který si Ústavní soud za účelem ověření důvodnosti této námitky vyžádal, nesvědčí.
11. Důvodnými nejsou ani námitky, že důkazy byly požadovány pouze po žalované stěžovatelce (nikoli po vedlejším účastníkovi jako žalobci) a že se soudy nezabývaly otázkou, zda byla předmětná částka stěžovatelce vůbec vyplacena. Je tomu tak proto, že vedlejším účastníkem byla v řízení předložena listina ze dne 9. 7. 1995, která byla odvolacím soudem vyhodnocena jako listina mající všechny náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy účinném znění. Jak bylo zjištěno z protokolu o jednání před odvolacím soudem ze dne 15. 1. 2013, byla stěžovatelka (resp. její právní zástupkyně) při tomto jednání odvolacím soudem poučena o tom, že vzhledem k předmětnému uznávacímu prohlášení stěžovatelky je to ona, kterou stíhá povinnost tvrdit a prokázat neexistenci dluhu (tedy i to, zda jí byla půjčka reálně poskytnuta či nikoli). Pokud však stěžovatelka soudu v této souvislosti žádné relevantní skutečnosti ani následně netvrdila, resp. nepředložila k jejich prokázání žádné relevantní důkazy, pak nyní nemůže namítat porušení svého práva na spravedlivý proces, k němuž s ohledem na uvedené zjevně dojít nemohlo.
12. Jde-li konečně o námitky stran nesprávného právního posouzení stěžovatelkou vznesené námitky promlčení a (ne)platnosti jejího uznávacího prohlášení z důvodu jeho neurčitosti a nesrozumitelnosti, pak Ústavní soud pouze odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, kde se odvolací soud těmito otázkami podrobně zabýval, přičemž své závěry řádně a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud nemá, co by odvolacímu soudu v této souvislosti vytkl.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu