ECLI:CZ:US:2015:2.US.1384.15.1
sp. zn. II. ÚS 1384/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Vondráčkové Heleny, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, 253 01 Chýně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 29 Cdo 338/2015-482 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podle petitu včas a řádně podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu prostřednictvím datové schránky dne 11. 5. 2015, s odvoláním na porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jako nepřípustné její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 7. 2014 č. j. 27 Co 340/2011-444.
2. Nejvyšší soud napadené usnesení odůvodnil tím, že stěžovatelka v dovolání oproti požadavkům stanoveným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neuvedla konkrétně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tzn. neidentifikovala otázku hmotného práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která má být otázkou v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Neoznačila ani rozhodnutí dovolacího soudu a příslušné ustálené judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
3. Stěžovatelka tak sice správně vymezila rozsah napadeného rozhodnutí a formulovala dovolací návrh, ovšem k předpokladům přípustnosti dovolání se nijak nevyjádřila, čímž nebyly naplněny obligatorní náležitosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř. ).
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že přesné vymezení dovolacího důvodu je provedeno v odůvodnění dovolání, se sumarizací v jeho závěru. Toto vymezení je však třeba považovat za zjevně nedostatečné. Stěžovatelka se totiž odkazuje pouze na následující tvrzení, které považuje za dostatečně konkrétní předpoklady přípustnosti dovolání: "Nejprve tedy k výše uvedeným právním závěrům soudu, které se týkají merita věci. Tyto právní závěry považuje žalobkyně za nesprávné a v příkrém rozporu s tím, jak v těchto věcech rozhoduje dovolací soud." A dále: "Žalobkyně je tak přesvědčena, že právní stanoviska soudů obou stupňů v této věci jsou zcela nesprávná a že celá věc má být posouzena po právní stránce odlišně, než jak soudy obou stupňů učinily, když navíc rozhodnutí se odchyluje v právních stanoviscích od rozhodnutí dovolacího soudu, jak je shora uvedeno." Konečně stěžovatelka vytýkala v dovolání odvolacímu soudu, že ve zbytku odkázal na odůvodnění soudu I. stupně.
5. Ústavní soud již několikrát judikoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13), že pro splnění požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání, nepostačuje pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř., ale z dovolání musí být zřejmé, od kterého svého řešení právní otázky se má dovolací soud odchýlit, z čehož plyne povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem a následně vyložit, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Je potřeba dodat, že závěr, podle něhož "to, že vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak", není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ani v režimu ustanovení §238a o. s. ř. ani ustanovení §237 o. s. ř.
6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
7. Jak již Ústavní soud mnohokrát konstatoval, Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních norem, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.
8. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou úkolem obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
9. Taková situace v posuzované věci nenastala. Naopak skutková zjištění a o ně se opírající právní závěry kasačního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, iracionality či jiného porušení zásad spravedlivosti.
10. V odmítnutí dovolání stěžovatelky pro absenci údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze Nejvyššímu soudu ničeho vytknout, protože jím podaný výklad ustanovení §237 o. s. ř. odpovídá již v jeho judikatuře stabilizovanému nazírání. Stěžovatelka přípustnost svého dovolání odůvodnila tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která má být dovolacím soudem vyřešena jinak, avšak neozřejmila (viz bod 4 a 5), od kterého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se měl Nejvyšší soud odchýlit. Proto v postupu Nejvyššího soudu, který za této procesní situace dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání dostatečně konkrétně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a mimořádný opravný prostředek stěžovatelky proto odmítl jako podání nesplňující zákonem předepsané obligatorní náležitosti, Ústavní soud neshledal znaky výše zmíněné libovůle či jiného vybočení ze strany obecného soudu, jež by teprve mohlo vést k závěru o protiústavní intenzitě porušení norem a zásad procesního práva napadeným rozhodnutím.
11. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu