ECLI:CZ:US:2015:2.US.1432.15.1
sp. zn. II. ÚS 1432/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Ing. Břetislava Hutárka, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem se sídlem v Litvínově, Žižkova 480, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. března 2015 č. j. 15 A 93/2014-71, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. května 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Rozhodnutím Městského úřadu Kadaň, odboru životního prostředí ze dne 5. září 2014 č. j. MUKK/31560/2014, sp. zn. ŽP/158/2013/Bro, byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 5 000 Kč, protože se měl dopustit správního deliktu podle zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 2. prosince 2014 č. j. 4013/ZPZ/2014-4, JID: 164098/2014/KUUK. Proti posledně uvedenému rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, s kterou spojil návrh, aby jí příslušný soud podle §73 odst. 2 soudního řádu správního přiznal odkladný účinek. Krajský soud v Ústí nad Labem tento návrh ale zamítl usnesením ze dne 16. března 2015 č. j. 15 A 93/2014-71. Neshledal totiž splnění jedné z podmínek uvedených v tomto ustanovení, podle níž přiznání odkladného účinku nesmí být v rozporu s důležitým veřejným zájmem. V dané věci podle jeho názoru nebyl dán takový zájem stěžovatele, který by převážil nad veřejným zájmem na řádném výkonu pravomocného správního rozhodnutí. Existenci předmětného zájmu přitom nespecifikoval ani stěžovatel, jenž svůj návrh odůvodnil především procesní opatrností.
3. Stěžovatel navrhl odkladný účinek, neboť se domnívá, že celý proces správního trestání vycházející z porušení zákona o myslivosti nekoresponduje s principy spravedlivého procesu. Příslušný městský úřad měl v rozporu se zákonem použít jako hlavní důkaz statistický výkaz ohledně početního stavu populace srnčí zvěře v honitbě Mašťov, ačkoliv v něm uvedené údaje měly sloužit jen pro statistické účely. Nadto upozorňuje na šikanu ze strany úředníků, jakož i nepřiměřenou tvrdost zákona. Soud nevzal v potaz, že případná úspěšná obrana stěžovatele by po výkonu rozhodnutí nebyla způsobilá zcela napravit negativní ekonomický dopad pokuty na provoz honitby.
II.
Vlastní posouzení
4. Ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i další zákonem stanovené formální náležitosti. Ústavní soud tedy mohl přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
5. Ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před ním pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může vyplynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
6. Pro posouzení projednávané věci bylo rozhodující, že správní soud se v napadeném usnesení, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byl podle §73 odst. 2 soudního řádu správního jeho žalobě proti správnímu rozhodnutí přiznán odkladný účinek, náležitým způsobem vypořádal se stěžovatelem uplatněnou argumentací. Ve svém odůvodnění dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakého důvodu nepovažuje zákonem stanovené podmínky pro přiznání odkladného účinku za splněné. Ústavní soud přitom v jeho závěrech neshledal prvky svévole ani žádný jiný exces, který by opodstatňoval závěr o porušení práva na spravedlivý proces. Pouhý nesouhlas stěžovatele s právním závěrem správního soudu v tomto směru není postačující. Stěžovatel sám ve své ústavní stížnosti nakonec polemizuje především s otázkou zákonnosti jemu uložené pokuty, jež však nebyla řešena v napadeném usnesení.
7. Protože napadeným usnesením nedošlo k porušení základního práva stěžovatele, Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu