ECLI:CZ:US:2015:2.US.1434.15.1
sp. zn. II. ÚS 1434/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Chytila, zastoupeného JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem Jiráskova 9, 750 00 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 184/2014-129, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 8. 2013 č. j. 14 Co 319/2013-111 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2013 č. j. 19 C 82/2011-75, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 5. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že rozsudkem ze dne 5. 3. 2013 č. j. 19 C 82/2011-75 Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem II.). Takto soud rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního stíhání vedeného proti němu posléze u Krajského soudu v Ostravě (jako soudu prvního stupně) pod sp. zn. 37 T 2/97, zahájeného v roce 1995 a skončeného v roce 2010.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 8. 2013 č. j. 14 Co 319/2013-111 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 3. 2013 č. j. 19 C 82/2011-75 v zamítavém výroku o věci samé (o zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím) a ve výroku o náhradě nákladů řízení. Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o promlčení žalobou uplatněného nároku v šestiměsíční promlčecí době podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), s přihlédnutím k jejímu stavění podle §35 zákona č. 82/1998 Sb.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 2. 2015 č. j. 30 Cdo 184/2014-129 dovolání žalobce odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími došlo ke svévolné aplikaci "podústavního" práva a k rezignaci obecných soudů na řádné vypořádání se s věcí, nerespektování rozhodnutí Nejvyššího soudu a odmítání názorů a rozhodnutí Ústavního soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že ani jeden ze soustavy soudů včetně Nejvyššího soudu nevymezil při uplatněném nároku na náhradu nemajetkové újmy, spočívající v nepřiměřené délce řízení způsobené průtahy řízení, počátek samotného takového "škodného děje", tedy nevymezil, kdy mělo dojít v případě správného úředního postupu k projednání věci, a tedy nevymezil časový bod vzniku újmy, která následně běžela. Přesto, že soudy byly opakovaně upozorňovány, že vznik újmy je v souvislosti s prvními průtahy ve věci, tedy za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, s touto argumentací se žádný ze soudů nevypořádal. Pouze Nejvyšší soud ve svém odmítavém usnesení uvedl - dle názoru stěžovatele neadekvátně a nepřesně - že určující pro zahájení běhu promlčení doby podle §32 odst. 3 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb. je okamžik pravomocného skončení řízení a případný vznik újmy již v průběhu řízení nemá pro počátek běhu promlčení význam, což činí námitku stěžovatele o aplikaci zákona č. 58/1969 Sb. s poukazem na §36 zákona č. 82/1998 Sb. nepřiléhavou. Tato interpretace je podle stěžovatele zavádějící, když primárně v případě řádné aplikace podústavního práva je nejprve nutné zodpovědět otázku, který právní předpis je na předmětný případ aplikovatelný v případě, že se škodná událost stala za účinnosti dvou právních předpisů - započala za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. a byla ukončena za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. - a následně posoudit, jakou konkrétní lhůtu je možné použít, tedy zda použít lhůtu speciální, upravenou v jednotlivých ustanoveních zmíněných podústavních norem či obecnou promlčecí lhůtu stanovenou obecnou úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Stěžovatel poukazuje na svévolné odmítnutí aplikace nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497), stejně tak jako rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, jako nepřiléhavých s odůvodněním, že v dané věci nebyla hodnocena nepřiměřená délka řízení způsobená průtahy v řízení, ale vykonaná vazba či jiné omezení osobní svobody. U obou těchto případů se však ve skutečnosti jedná právě o nemajetkovou újmu zakotvenou v §31a zákona č. 82/1998 Sb. a obě tato rozhodnutí shodně řeší i otázku výkladu §36 (přechodných ustanovení) zákona č. 82/1998 Sb., kde se konstatuje, že rozhodujícím aspektem pro použití podústavní normy - zákona č. 58/1969 Sb. či zákona č. 82/1998 Sb. - je vždy poměřování podle příslušného právního předpisu, upravujícího úřední postup učiněný v době, kdy k úřednímu postupu došlo, příp. kdy k němu správně mělo dojít, spočívá-li nesprávnost v nečinnosti orgánu státu či územního samosprávného celku. Pokud by mělo být uvažováno o stanovení právního předpisu, aplikovatelného na daný problém až z hlediska vydání konečného rozhodnutí ve věci, je podle stěžovatele nutno takový názor odmítnout jako nepřiléhavý na danou problematiku, kdy samotným takovým rozhodnutím žádná nemajetková újma nevzniká, nedochází daným rozhodnutím ani k průtahům ve věci a tvrzení opaku by prakticky vylučovalo existenci průtahů v řízení, kdy nelze za tyto průtahy označit samotný úkon, který v daném bodě a okamžiku probíhá. Tím samozřejmě není zpochybněno, že od oznámení konečného rozhodnutí běží, v případě shledání správné aplikace na daný případ zákona č. 82/1998 Sb., lhůta stanovená §32 odst. 3 tohoto zákona. Avšak takováto situace nenastane v případě, že je aplikováno pouze retroaktivní ustanovení tohoto zákona v podobě přechodných ustanovení obsažených v článku II zákona č. 160/2006 Sb.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně určité, přezkoumatelné a především správné, pakliže soud uzavřel, že nárok žalobce je promlčen, neboť promlčecí doba podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. počala běžet od okamžiku, kdy bylo žalobci oznámeno zprošťující rozhodnutí (zde rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce do zprošťujícího rozsudku) při veřejném zasedání odvolacího soudu, kterému byl žalobce spolu se svým obhájcem dne 29. 4. 2010 přítomen, a marně uplynula poté, co bylo žalobci doručeno stanovisko ministerstva. Pokud žalobce poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, pak z tohoto vyplývá, že v případě nedostatku předběžného projednání nároku u příslušného úřadu musí soud postupovat podle §104 odst. 2 o. s. ř., tedy tento nedostatek řešit jako odstranitelný nedostatek podmínky řízení a žalobce vyzvat, aby v soudem stanovené lhůtě svůj nárok u příslušného úřadu uplatnil. Uvedené rozhodnutí tudíž nijak nebránilo žalobci, pakliže už svůj nárok uplatnil u Ministerstva spravedlnosti v poslední den promlčecí doby podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., aby podal neprodleně i žalobu k soudu (byť s vědomím možnosti zpětvzetí žaloby v případě plnění žalované v rámci předběžného projednání), neboť jedině tak mohl s ohledem na ustanovení §35 zákona č. 82/1998 Sb. prakticky předejít nepříznivému důsledku podání žádosti poslední den promlčecí doby spočívajícím v promlčení nároku dnem, kdy mu bude doručeno stanovisko ministerstva.
K námitce stěžovatele, že soudy měly v první řadě vyřešit otázku, podle kterého právního předpisu má být daná věc posuzována, Městský soud v Praze správně a výstižně zdůraznil, že na projednávanou věc nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. z toho důvodu, že tento nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení neupravuje, stejně jako ji neupravuje žalobcem citovaný čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jak lze seznat z textu citovaných norem. Při použití zákona č. 82/1998 Sb. v případě žalobce nárok vyplývá právě z přechodných ustanovení v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., před jehož účinností ostatně projednávaný nárok ani vzniknout nemohl (a to s ohledem k neexistenci zákonného podkladu, přičemž přenášení důsledků neexistence této právní úpravy před Evropský soud pro lidská práva bylo jedním z motivů pro přijetí zákona č. 160/2006 Sb.). Přechodná ustanovení v čl. II. zákona č. 160/2006 Sb. tak představují právní konstrukci "zakládající vlastně pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu), která j e v právním státě zásadně nepřípustná, nicméně vzhledem k tomu, že takto nepříznivý právní účinek zaměřil zákonodárce (stát) pouze proti státu, a to s úmyslem umožnit odškodnění i těch případů, které by jinak mohly být posouzeny pouze Evropským soudem pro lidská práva ve Štrasburku, není takto pojaté přechodné ustanovení předmětem kritiky a nečiní z tohoto pohledu zásadní výkladové potíže. S přihlédnutím k úpravě promlčení to fakticky znamená, že nemajetkovou újmu vyvolanou průtahy řízení lze nahradit i tehdy, neskončila-li tato řízení dříve než šest měsíců před nabytím účinnosti novely." (Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012). Konečně k námitkám žalobce lze uvést, že za situace, kdy byl nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu zaveden do našeho právního řádu novelou zákona č. 82/1998 Sb. provedenou zákonem č. 160/2006 Sb., a to ve vztahu k tzv. průtahům v řízení i retroaktivně, zatímco nárok na náhradu škody byl již dříve upraven zákonem č. 58/1969 Sb., je samozřejmé, že tyto dva zcela samostatné nároky jsou posuzovány podle odlišné právní úpravy (ostatně i v rámci zákona č. 82/1998 Sb. je promlčení těchto nároků upraveno odlišně). Městský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal rovněž s odkazy stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu.
Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Městský soud v Praze správně dovodil, že na projednávanou věc nelze aplikovat zákon č. 58/1969 Sb. z toho důvodu, že se tento nárok na nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení neupravuje, a stejně tak i správně uzavřel, že nárok žalobce je promlčen. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3438/11, který řešil otázku odškodnění za omezení osobní svobody, je nepřípadný, stejně jako odkaz stěžovatele na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012 sp. zn. 31 Cdo 619/2011, kde stěžovatel požadoval náhradu za imateriální újmu, která mu byla způsobena nezákonným vězněním.
Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal, když odvolací soud se při řešení stěžovatelem nastolené otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu