ECLI:CZ:US:2015:2.US.1449.15.1
sp. zn. II. ÚS 1449/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Ing. Jana Boučka, zastoupeného Mgr. Petrem Kociánem, advokátem se sídlem Revoluční 1047/14, Nový Jičín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2015, č. j. 6 As 276/2014-61, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 18. 5. 2015, tedy v zákonné lhůtě (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a byl porušen rovněž čl. 2 odst. 3 Listiny, zakazující vynucování činností, které nejsou uloženy zákonem.
2. Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 11 A 157/2012-117. Tímto rozsudkem městský soud jako nedůvodnou zamítl správní žalobu stěžovatele, kterou se domáhal ochrany před nezákonným zásahem Policie České republiky, Obvodního ředitelství policie Praha IV (dále jen "policie"), když tento zásah měl spočívat v tom, že jej dne 24. 8. 2012 ve 23.30 hod. jako řidiče osobního vozidla zastavili policisté, k jeho dotazu uvedli podezření ze spáchání přestupku (jízdy pod vlivem alkoholu), požádali jej o předložení dokladů a nechali jej dýchnout do přístroje pro zjišťování hladiny alkoholu v krvi. Výsledek této zkoušky však byl negativní.
3. Stěžovatel tvrdí, že skutečným důvodem jednání policistů mohla být snaha o získání úplatku, neboť řídil luxusní vozidlo, přičemž později zjistil, že jeden z policistů, kteří jej zastavili, je pro tuto trestnou činnost skutečně stíhán. Stěžovatel se domnívá, že policie není oprávněna podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, vyzvat řidiče ke kontrole na alkohol kdykoliv a bez toho, aby tato kontrola byla opřena o důvodné podezření, neboť každý zásah veřejné moci musí být proporcionální. V tomto směru stěžovatel poukazuje i na nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 1835/07 (N 196/51 SbNU 375), ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339), a ze dne 29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07 (N 45/48 SbNU 527). Stěžovatel zejména nesouhlasí s postupem policistů, kteří jej bez zákonného důvodu vyzvali k předložení občanského průkazu, byť k prokázání totožnosti postačuje řidičský průkaz. Ze všech podrobně rozepsaných důvodů stěžovatel souhrnně uvádí, že zásah policie vůči jeho osobě byl nepřiměřený, nepředvídatelný a svévolný.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů a jiných orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti (případně správní žalobě), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako činí správní orgány. Stěžovatel nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti, která je ve svém obsahu v podstatě opakováním námitek uplatněných v řízení před Nejvyšším správním soudem, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší.
7. Ústavní soud nemůže především přehlédnout, že projednávaný případ představuje tzv. bagatelní věc, kdy stěžovatel ani netvrdí, že by byla porušena jeho hmotná základní práva a ani Ústavnímu soudu samotnému není zřejmé, v čem by případně mohla spočívat. Pokud totiž stěžovatel argumentuje porušením práva na spravedlivý proces, je třeba připomenout, že toto základní právo není samoúčelné, nýbrž jeho účel spočívá v ochraně jiných základních práv, tentokrát již hmotných. Nedává totiž rozumný smysl, aby se někdo soudil toliko za účelem ochrany svých procesních práv. K porušení hmotných základních práv však v nyní projednávané věci zcela zjevně nedošlo a ani stěžovatel sám nic takového neuvádí. V průběhu předmětné namátkové silniční kontroly totiž nebylo zasaženo např. jeho vlastnické právo (nebyl pokutován či jinak zasažen na svém majetku), právo na soukromí, osobní svobodu či osobnostní práva. Tvrzené porušení čl. 2 odst. 3 Listiny pak vůbec nepředstavuje subjektivní veřejné základní právo, nýbrž jeden z principů právního státu, který má však význam jen pro interpretaci skutečných základních práv.
8. Jak ostatně správně konstatoval Nejvyšší správní soud, aby napadený zásah mohl být shledán nezákonným, musí dosáhnout určité intenzity, což se však v daném případě zjevně nestalo. Nebylo totiž prokázáno a ani tvrzeno, že by policisté stěžovateli např. vyhrožovali či jej neúměrně dlouho zdržovali a poté, co byl zjištěn negativní výsledek dechové zkoušky, byla kontrola neprodleně ukončena (sám stěžovatel při ústním jednání před městským soudem uvedl, že zdržení trvalo jen cca 10 minut). Vyžádání občanského průkazu vedle řidičského průkazu se sice skutečně mohlo jevit v daném případě jako nadbytečné, neboť oba tyto průkazy obsahují prakticky stejné osobní údaje, nicméně pokud Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že tato okolnost nemohla dosáhnout intenzity nezákonnosti, zbývá Ústavnímu soudu toliko dodat, že tím méně mohla dosáhnout intenzity protiústavnosti.
9. K samotné možnosti policistů provést namátkovou kontrolu Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším správním soudem pro stručnost pouze odkazuje na ustanovení §124 odst. 9 písm. f) zákona o silničním provozu v rozhodném znění, podle něhož "[p]ři dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích jsou příslušníci Policie ve služebním stejnokroji oprávněni zejména vyzvat řidiče a učitele autoškoly k vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem". Tomuto oprávnění policie pak odpovídá povinnost řidiče "podrobit se na výzvu policisty [...] vyšetření podle zvláštního právního předpisu ke zjištění, zda není ovlivněn alkoholem" [§5 odst. 1 písm. f) cit. zákona].
10. Pokud stěžovatel argumentuje nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, je třeba uvést, že tento nález se jednak netýkal silniční, nýbrž daňové kontroly, tedy podstatně odlišné právní i skutkové problematiky, a jednak, že byl překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu, v němž je uvedeno, že "za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nelze považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření, že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost" (Pl.ÚS-st. 33/11 ze dne 8. 11. 2011, č. 368/2011 Sb., ST 33/63 SbNU 567). Jinak řečeno, i v případě daňových kontrol Ústavní soud výslovně akceptoval možnost jejich namátkového provedení, takže z citovaného a překonaného nálezu nelze dovozovat jakoukoliv argumentační podporu pro názor stěžovatele, že namátkové silniční kontroly jsou nepřípustné. Předmětný nález proto není aplikovatelný na nyní rozhodovanou věc.
11. Rovněž ke zbývajícím nálezům, na něž se stěžovatel odvolává (sp. zn. I. ÚS 1849/08 a II. ÚS 2268/07), Ústavní soud uvádí, že s nimi napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu a právní argumentace v něm obsažená v žádném případě nejsou v rozporu. Oba tyto nálezy se totiž týkají podstatně odlišných skutkových i právních případů (pokuta uložená za neuposlechnutí předvolání stěžovatele k podání vysvětlení a nedostatek materiálního znaku trestného činu útoku na veřejného činitele), takže použitelná je z nich na nyní projednávanou věc snad jen obecná argumentace, týkající se respektu státní moci k jedinci a k jeho důstojnosti a zákazu svévole výkonu státní moci, čemuž však zásah policistů v nyní projednávané věci a následná rozhodnutí správních soudů, která jej přezkoumala, rozhodně neprotiřečí.
12. Konečně k podezření stěžovatele, že skutečným cílem namátkové silniční kontroly bylo získání úplatku, Ústavní soud ve shodě s právním názorem Nejvyššího správního soudu konstatuje, že tato námitka nemá vůbec žádnou relevanci, neboť je svojí povahou ryze spekulativní. Navíc, toto podezření se nepotvrdilo a vyvrací je koneckonců i samotný průběh kontroly, neboť ani stěžovatel sám netvrdí, že by ze strany zasahujících policistů v tomto směru došlo k nějaké nežádoucí aktivní činnosti a policisté stěžovatele nechali bezprostředně po zkoušce na alkohol a zjištění totožnosti odjet bez toho, že by se např. snažili "za každou cenu" u stěžovatele nalézt nějaké pochybení, které by jej mělo následně ponouknout k nabídce úplatku.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. května 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu