ECLI:CZ:US:2015:2.US.1487.15.1
sp. zn. II. ÚS 1487/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Hájka, zastoupeného JUDr. Petrem Čunderlíkem, advokátem se sídlem Štěpánská 23, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 8. 2014, č. j. 19 C 126/2011-229, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2015, č. j. 23 Co 14/2015-269, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 5. 2015, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 6 a Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho blíže specifikovaných základních práv.
Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku Městského soudu v Praze se podává, že jím byl ve výroku o věci samé potvrzen shora citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (kterým tento soud rozhodl o zamítnutí žaloby stěžovatele na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí datovanou ke dni 25. 1. 2011 je neplatné), a dále změnil výrok o nákladech řízení.
Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
V nyní projednávaném případě plyne z obsahu ústavní stížnosti, že stěžovatel podal proti rozsudku Městského soudu v Praze, napadenému ústavní stížností, pro případ jeho odmítnutí "z důvodů, na které nedopadá ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, z procesní opatrnosti" současně i dovolání k Nejvyššímu soudu. Otázku zásadního právního významu shledává zejména v tom, jaká je právní povaha kolektivní smlouvy jako pramene práva.
V dané situaci z úpravy řízení o dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř. neplyne explicitní důvod nepřípustnosti dovolání stěžovatele. Zjevně se proto jedná o případ, kdy je věcí samotného Nejvyššího soudu, zda dovolání shledá přípustným (§239 o. s. ř.), a pokud tedy stěžovatel dovolání podal (navíc za situace, kdy byl Městským soudem v Praze výslovně poučen o jeho přípustnosti), je Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatel nedostál požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpal všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svých práv (resp. nevyčkal rozhodnutí o podaném dovolání a ústavní stížnost podal předčasně), včetně mimořádného opravného prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, za který je v nyní projednávané věci nutno považovat dovolání podle ustanovení §236 a násl. o. s. ř.
Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutím této ústavní stížnosti pro nepřípustnost nedochází k vyloučení soudní ochrany proti nyní napadeným rozsudkům obvodního a městského soudu před Ústavním soudem, jelikož podle ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že "[b]yl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Jinak řečeno, i pokud by Nejvyšší soud podané dovolání neshledal přípustným, zůstává stěžovateli zachována lhůta pro případné podání nové ústavní stížnosti.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud skrze soudce zpravodaje mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2015
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj