ECLI:CZ:US:2015:2.US.1499.14.1
sp. zn. II. ÚS 1499/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Hany Pavlů, zastoupené JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem Horní Lán 1328/6, 779 00 Olomouc, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2014, č. j. 25 Co 469/2013-126, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 5. 2013, č. j. 18 C 97/2011-97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka se ve včas podané ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 4. 2014, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen v záhlaví uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, jímž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení náhrady za nemajetkovou újmu ve výši 12.000,- Kč, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem Okresního soudu v Olomouci ve věci návrhu na vydání předběžného opatření sp. zn. 16 Nc 52/2010 tím, že v tomto řízení mělo dojít k prodlevám a v důsledku toho mělo být porušeno právo stěžovatelky na projednání a rozhodnutí ve věci v přiměřené lhůtě. Městský soud v Praze ve shodě s Obvodním soudem pro Prahu 2 dospěl k závěru, že žalobou uplatněný nárok stěžovatelky nelze z důvodů jeho promlčení, které namítla žalovaná Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti, stěžovatelce přiznat. Podle obou v záhlaví označených soudů se totiž na základě §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci"), nárok na náhradu nemajetkové újmy, která měla stěžovatelce vzniknout nesprávným úředním postupem, promlčel za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít. Přitom posuzované řízení o návrhu na vydání předběžného opatření bylo podle obecných soudů pravomocně skončeno dne 10. 9. 2010, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2010, sp. zn. 16 Nc 52/2010, avšak stěžovatelka nárok u soudu uplatnila až 3. 5. 2011, tedy po uplynutí šestiměsíční promlčecí doby.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že uvedený právní závěr je v zásadním rozporu se stanoviskem občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, podle kterého "Co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona (o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci), je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní". Řízení o předběžném opatření podle §102 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, tak nelze podle stěžovatelky chápat jako samostatné řízení, od jehož konce by se mělo odvíjet promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy. Proto jestliže řízení, ve kterém byl návrh na předběžné opatření podle §102 občanského soudního řádu podán, ke dni rozhodování soudu v náhradovém řízení podle §13 odst. 1 věty třetí zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci ještě neskončilo, nemohlo dojít k promlčení ve smyslu §32 odst. 3 uvedeného zákona.
V záhlaví uvedené soudy se tak podle stěžovatelky neodůvodněně odchýlily od předvídatelného výkladu práva a napadená rozhodnutí tak porušují právo na spravedlivý proces.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost tedy může, nestanoví-li zákon jinak, směřovat toliko proti pravomocnému rozhodnutí o posledním procesním prostředku ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, dle kterého lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný a mimořádný opravný prostředek, tedy včetně dovolání, které stěžovatel nepodal.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, je dovolání zásadně přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §238 odst. 1 občanského soudního řádu však pro posuzovanou věc vyplývá omezení přípustnosti dovolání proti ústavní stížností napadenému rozsudku Městského soudu v Praze. V nyní posuzované věci totiž výrokem napadeného rozsudku Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč [srov. §238 odst. 1 písm c) občanský soudní řád]. Z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud trvat na tom, aby stěžovatel byl nucen vyčerpat opravný prostředek (dovolání), který nemá vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem naději na úspěch a byl by Nejvyšším soudem odmítnut. Proto Ústavní soud ústavní stížnost neodmítl pro nevyčerpání všech opravných prostředků jako návrh nepřípustný.
Ústavní soud dále především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy v řízení o poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu porušily její základní právo na spravedlivý proces tím, že dospěly k nesprávnému závěru, že jí uplatňovaný nárok na náhradu škody způsobené průtahy v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření byl podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci promlčen, neboť za skončení řízení, ve kterém měla vzniknout nemajetková újma nesprávným úředním postupem, soudy nesprávně považovaly den právní moci usnesení o návrhu na vydání předběžného opatření a nikoliv den, kdy je skončeno soudní řízení ve věci samé, v souvislosti se kterou byl návrh na vydání předběžného opatření dán.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces zakotvené v hlavě páté Listiny, garantující mj. spravedlivé a veřejné projednání věci nezávislým a nestranným soudem v přiměřené lhůtě, při zachování principu rovnosti účastníků, je procesní povahy; jeho účelem je zaručit především spravedlivost řízení, na jehož základě k rozhodnutí došlo. Výklad a aplikace zákona přísluší v prvé řadě obecným soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým.
Dle čl. 36 odst. 3 Listiny má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Ohledně podmínek vzniku nároku na náhradu škody odkazuje čl. 36 odst. 4 Listiny na zákon, jímž je zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Dle §31a zmiňovaného zákona platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Dle §32 odst. 3 téhož předpisu se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby se tedy odvíjí od vědomosti poškozeného o tom, že došlo v jeho osobní sféře k nemajetkové újmě způsobené nezákonným rozhodnutím či průtahy v řízení. Běh subjektivní promlčecí lhůty je však navíc u nemajetkové újmy vzniklé nesprávným úředním postupem modifikován konstrukcí druhé věty ustanovení §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, zakotvující nemožnost uplynutí lhůty dříve než 6 měsíců od skončení řízení, v němž k nepřiměřené délce projednávání věci došlo.
V této souvislosti obecné soudy dospěly k závěru, že zde rozhodným okamžikem skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v řízení o návrhu na vydání předběžného opatření - v jehož rámci mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu - vydáno.
Námitce stěžovatelky, že za okamžik skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je třeba, s poukazem na shora citované stanovisko Nejvyššího soudu, považovat naopak až skončení soudního řízení ve věci samé, Ústavní soud nemůže v rovině ústavněprávní přisvědčit. Shora citovaný závěr Nejvyššího soudu, na který stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje, nijak nekoliduje s řešením přijatým obecnými soudy v nyní posuzované věci, neboť se vztahuje k otázce skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé zákona v případě podání opravných prostředků ve věci samé, a nelze z něj dovozovat stěžovatelkou předkládaný závěr, vztahující se k řízení o návrhu na vydání předběžného opatření.
Co do interpretace podmínek promlčení stěžovatelkou uplatněného nároku městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že: "Řízení o předběžném opatření je relativně samostatným řízením dle občanského soudního řádu (byť by se jednalo o předběžné opatření dle §102 o. s. ř. po zahájení řízení ve věci samé), které je zahájeno návrhem na nařízení předběžného opatření a končí pravomocným rozhodnutím o tomto návrhu. V daném případě šlo o samostatné řízení vedené pod samostatnou spisovou značkou, jež pravomocně skončilo dnem 10. 9. 2010." Ústavní soud souhlasí se stěžovatelkou v té části její ústavní stížnosti, ve které namítá, že pro hodnocení předmětného promlčení je bez zásadního významu, zda je řízení o předběžném opatření vedeno pod jinou spisovou značkou, než je vedeno řízení ve věci samé, neboť opačné hodnocení by bylo, podle názoru Ústavního soudu, výrazem přepjatého formalismu, nicméně Ústavní soud současně konstatuje, že z odůvodnění napadených rozhodnutí neplyne, že by rozdílnost spisových značek obou řízení byla jádrem jejich odůvodnění.
Tím je naopak smysl a podstata promlčecí doby upravené v §32 odst. 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci, a to ve vztahu k řízení o návrhu na předběžné opatření podle §102 občanského soudního řádu. Ústavní soud v tomto ohledu neshledává závěry obecných soudů za vybočující z mezí ústavnosti a dospěl k závěru, že výklad a aplikace příslušných ustanovení zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci byly provedeny obecnými soudy v mezích zákona ústavně konformním způsobem. Skutečnost, že stěžovatelka se závěrem obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.
Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnul podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu