ECLI:CZ:US:2015:2.US.1569.14.1
sp. zn. II. ÚS 1569/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Vladimíry Otiskové, 2) Lenky Dohnalové, 3) Vlasty Zahrádkové, 4) Vlasty Vlčanové, 5) Marie Zahrádkové, 6) Marcely Blechové, 7) Libora Zahrádky a 8) Františka Zahrádky, všech zastoupených JUDr. Karlem Holubem, advokátem se sídlem Třebíč, Nerudova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 935/2013-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 5. 2014, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a tím i jejich právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
II.
2. Stěžovatelé (resp. jejich právní předchůdci) se svou žalobou domáhali znovuprojednání svého restitučního nároku, o kterém bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství, pozemkovým úřadem Třebíč, dne 19. 2. 2008, č. j. 205/08/PUTR/Ž, tak, že se právním předchůdcům stěžovatelů nepřiznává vlastnictví tam blíže specifikovaných pozemků, neboť vydání těchto pozemků brání ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"), když se jedná pozemky zastavěné.
3. O této žalobě bylo poté, co původní rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení, rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 10. 5. 2011, č. j. 8 C 88/2008-256, jímž byla žaloba stěžovatelů (a jejich právních předchůdců) zamítnuta. Soud prvního stupně tak učinil s odůvodněním, že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými, a to stavbami, jejichž výstavba byla započata před nabytím účinnosti zákona o půdě, tedy stavbami způsobilými vytvořit překážku vydání předmětných pozemků ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Vydání pak dle názoru soudu prvního stupně nejsou způsobilé ani ty pozemky, které nejsou bezprostředně zastavěny, neboť tyto jsou součástí uzavřeného areálu.
4. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2012, č. j. 18 Co 206/2011-302, potvrzeno, když odvolací soud změnil toliko nákladový výrok soudu prvního stupně tak, že žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně i jeho právním hodnocením, že vydání pozemků brání překážka ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, když předmětné pozemky byly po přechodu na stát zastavěny stavbami, které jsou součástí "areálu podniku", přičemž s ohledem na pluralitu staveb a jejich provozní propojení je třeba posuzovat je jako jeden celek. Pozemky tvořící prostor mezi jednotlivými stavbami je pak dle názoru odvolacího soudu nutno považovat za pozemky bezprostředně související a nezbytně nutné k jejich provozu.
5. Dovolání stěžovatelů bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, č. j. 28 Cdo 935/2013-319, odmítnuto, neboť dovolací soud je neshledal přípustným dle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012, když odvolací soud se ve svém rozhodnutí dle názoru soudu dovolacího nezabýval žádnou právní otázkou, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, a věc posoudil v souladu s hmotným právem.
III.
6. Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatelé napadli ústavní stížností. V ní uvedli, že právní závěry soudů všech stupňů jsou v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním a v důsledku toho jsou krajně nespravedlivé. Soudy dle názoru stěžovatelů rozhodovaly zcela formalisticky, nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu a rozhodly způsobem, který odporuje smyslu restitučního zákonodárství. Řádně vyřešena nebyla dle názoru stěžovatelů především otázka, zda se u pozemků, jejichž vydání se stěžovatelé domáhali, skutečně a v celém rozsahu jedná o pozemky zastavěné takovými stavbami, které brání jejich vydání, a zda tyto pozemky tvoří ucelený areál. Zpochybnili též závěr soudů o tom, že pozemek parc. č. X je pozemkem zastavěným, když u garáží, které se na tomto pozemku mají nacházet, není dle názoru stěžovatelů patrná dispozice prvního nadzemního podlaží (jedná se o rozestavěný objekt). V této souvislosti namítli též to, že ve vztahu k objasnění právě naznačené otázky navrhli provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, avšak dokazování tímto posudkem v řízení nebylo provedeno a soudy o tomto důkazním návrhu ani nerozhodly (jedná se tedy o tzv. opomenutý důkaz). Odvolací i dovolací soud pak konečně měly pochybit též tím, že se nevypořádaly s otázkou, zda dražba z roku 1992, na jejímž základě se vlastníkem předmětných pozemků stala obchodní společnost PUMAX, s.r.o., je platná či nikoli, a to přesto, že tato námitka byla stěžovateli v odvolání i dovolání uplatněna.
IV.
7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
8. Stěžovatelé, byť v petitu ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud zrušil toliko rozhodnutí dovolacího soudu, brojili v jejím odůvodnění též proti rozhodnutí soudu odvolacího a soudu prvního stupně. Tím postavili Ústavní soud před rozpor mezi petitem ústavní stížnosti, jímž je Ústavní soud vázán, a jejím odůvodněním. Ústavní soud, veden snahou zamezit nadměrnému formalismu a nepřipravit tak stěžovatele o možnost ústavního přezkumu, přezkoumal rozhodnutí soudů všech stupňů, jakož i řízení jejich vydání předcházející, a to z hlediska stěžovateli v ústavní stížnosti uplatněných námitek. Se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, pak Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98, N 98/15 SbNU 17). Pochybení právě naznačené intenzity a charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal.
10. Ústavní soud předně nemohl učinit závěr, že by právní závěry soudů všech stupňů byly v extrémním nepoměru k učiněným skutkovým zjištěním či by byly výrazem přepjatého formalismu, když o takové skutečnosti obsah vyžádaného spisového materiálu nesvědčí. Ústavní soud má naopak za to, že tato námitka stěžovatelů je především výrazem jejich nesouhlasu s právním závěrem soudů všech stupňů, a sice se závěrem, že předmětné pozemky není možné vydat, neboť se jedná o pozemky zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. K tomu Ústavní soud uvádí, že soudy za účelem posouzení této otázky provedly rozsáhlé dokazování, přičemž své závěry též podrobně a přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud tak nemá, co by soudům v této souvislosti vytkl.
11. Za řádně odůvodněný pak Ústavní soud považuje též závěr, že zastavěný je též pozemek parc. č. X, když se na tomto pozemku nachází rozestavěná stavba garáží. Rovněž pak námitka, že tato skutečnost byla soudy nesprávně zjištěna, když soudy v řízení opomněly provést stěžovateli navržený důkaz znaleckým posudkem z oboru stavebnictví, není důvodná. Není totiž pravdou, že by tento důkaz představoval tzv. opomenutý důkaz ve smyslu judikatury Ústavního soudu [viz nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. Ústavním soudem bylo z vyžádaného spisového materiálu zjištěno, že provedení dokazování předmětným znaleckým posudkem bylo stěžovateli navrženo při jednání před soudem prvního stupně dne 3. 5. 2011. Na tomtéž jednání bylo poté, co se k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřili ostatní účastníci řízení, soudem rozhodnuto o tom, že dokazování se končí (viz Protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 3. 5. 2011, č. l. 245 - 252). Soud prvního stupně pak ve svém rozhodnutí uvádí, že tomuto důkaznímu návrhu nebylo vyhověno, neboť jej soud považoval za nadbytečný. S přihlédnutím k uvedenému tak Ústavní soud nemohl učinit závěr, že by o předmětném důkazním návrhu soudem nebylo rozhodnuto či že by se stěžovatelům v této souvislosti nedostalo adekvátního odůvodnění. O porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces tak v této souvislosti zjevně hovořit nelze.
12. Důvodnou Ústavní soud neshledal konečně ani námitku, že se odvolací ani dovolací soud ve svých rozhodnutích nezabývaly tím, zda dražba z roku 1992, jejímž předmětem byly předmětné pozemky, je platnou či nikoli, a to přesto, že tuto otázku stěžovatelé v odvolání i dovolání nastolili. V tomto ohledu musí Ústavní soud především připomenout, že principy spravedlivého procesu nevyžadují, aby rozhodující soud podrobně reagoval na každou uplatněnou námitku [srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, §61, nebo nález sp. zn. I. ÚS 1534/08 ze dne 17. prosince 2008 (N 225/51 SbNU 807)]. Rozhodující soud má především povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními námitkami, a to takovým způsobem, aby bylo z jeho rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení snadno odvoditelné, z jakého důvodu nemůže ostatní, jím uplatněná argumentace obstát. Jde-li pak o námitku stran (ne)platnosti předmětné dražby, pak Ústavní soud považuje v této souvislosti za rozhodné, že tato otázka nebyla předmětem daného řízení, když rozhodující pro posouzení, zda lze pozemky stěžovatelům vydat, byla otázka, zda předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, nikoli otázka, zda vlastnické právo k nim přešlo na základě dražby na obchodní společnost PUMAX, s.r.o. Tuto otázku tak nelze z pohledu Ústavního soudu považovat za otázku relevantní ve smyslu výše uvedené judikatury, navíc za situace, kdy se jí ve svém rozhodnutí věnoval soud prvního stupně, který uvedl, že tato otázka byla již řešena v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 6 C 459/95, v němž bylo pravomocně rozhodnuto o tom, že předmětná dražba je platná.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. února 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu