ECLI:CZ:US:2015:2.US.1586.15.1
sp. zn. II. ÚS 1586/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Švrčka, zastoupeného JUDr. Filipem Josefem, advokátem se sídlem Velkomoravská 378/1, 695 01 Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 3967/2014 - 132, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 4. 2014 č. j. 38 Co 321/2012 - 116 a proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 3. 2012 č. j. 10 C 150/2010 - 95, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Brně a 3) Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. května 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 14. 3. 2012 č. j. 10 C 150/2010 - 95 zamítl žalobu, kterou se žalobce (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") po žalovaných domáhal zaplacení částky 55.590,- Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 4. 2014 č. j. 38 Co 321/2012-116 rozsudek Okresního soudu v Hodoníně potvrdil.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 3. 2015 č. j. 28 Cdo 3967/2014 - 132 jako nepřípustné odmítl.
II.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nebylo-li ze strany žalovaných za celou dobu řízení proti ujednání o ceně díla nic namítáno, naopak, byla-li existence tohoto ujednání žalovanými potvrzena, pak případné neunesení důkazního břemene nemůže být pro rozhodování soudu relevantní, neboť této, v pořadí až jako druhé, povinnosti (důkazní) žádná, v pořadí jako první, povinnost tvrzení - pro neexistenci sporu o ceně díla - nepředcházela. Dovozují-li proto soudy svůj závěr o neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu údajné neexistence ujednání o ceně díla na základě toho, že - ačkoli se jedná o skutečnost nespornou - v řízení nebyl předložen důkaz, který by existenci tohoto ujednání potvrdil, potom nejenom že došlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, neboť soudy neoprávněně rozšířily předmět dokazování o skutečnosti mezi účastníky nesporné, ale rovněž k hodnocení důkazů, které - v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů - lze označit za libovolné.
III.
Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel brojí především proti hodnocení důkazů a proti zjišťování skutkového stavu obecnými soudy.
Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
Ústavnímu soudu nepřísluší ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci (ust. §153 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "o. s. ř.") spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny. O takový případ se v souzené věci nejedná. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že dokazování v dané věci bylo provedeno v dostatečném rozsahu.
V souzené věci krajský soud jako soud odvolací v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že z důkazů provedených soudem prvního stupně vyplývá, že v daném případě mezi účastníky nedošlo k uzavření platné smlouvy o dílo dle §631 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, neboť mezi účastníky nedošlo ke shodě ohledně podstatných náležitostí této smlouvy, kdy nelze dovodit, že cena za provedené dílo byla dohodnuta účastníky dle rozpočtu, když tento rozpočet není k dispozici, a nebylo možné jím tedy provést důkaz. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že žalovaní žalobci poskytli peněžité plnění za jím provedené práce, a to v celkové výši 230.000 Kč. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že mezi účastníky nedošlo k platnému uzavření smlouvy o dílo, tj. že žalobce přes poučení dle §118a o. s. ř., kterého se mu soudem prvního stupně dostalo, existenci takové smlouvy, v níž by byl sjednán rozsah prací a cena, neprokázal, nutno nárok žalobce posoudit dle institutu bezdůvodného obohacení dle §451 až §454 občanského zákoníku ve znění do 31. 12.2013.
Na základě výše uvedeného dospěl odvolací soud v souzené věci k závěru, že provedenými důkazy se žalobci nepodařilo prokázat, v jaké výši došlo na straně žalovaných ke vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku prací provedených žalobcem na jejich nemovitosti, takže soud prvního stupně rozhodl věcně správně, když žalobu žalobce na zaplacení částky 55.590 Kč s příslušenstvím zamítl. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
Pokud jde o námitky stěžovatele ohledně hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že tomuto soudu nepřísluší v daných souvislostech hodnotit hodnocení důkazů provedených obecným soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 1994 sp. zn. IV. ÚS 23/93, N 28/1 SbNU 219).
Ústavní soud rovněž ověřil, že Nejvyšší soud posoudil otázku přípustnosti dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a dostatečným a přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč přípustnost dovolání v souzené věci neshledal.
Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.
Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Radovan Suchánek, v. r.
předseda senátu