ECLI:CZ:US:2015:2.US.1635.15.1
sp. zn. II. ÚS 1635/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti Zdeňka Pláška, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem Praha 2 - Nové Město, Dřevná 382/2, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2015 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-P1-14, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a Komerční banky, a.s., IČ: 45317054, se sídlem Praha 1, Na Příkopě 969/33, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Florenci 2116/15, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. června 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Před Krajským soudem v Brně (dále též "insolvenční soud") je pod sp. zn. KSBR 24 INS 4979/2008 vedeno insolvenční řízení ve věci dlužníka MIPL, spol. s r. o. (dále jen "dlužník"), v jehož rámci má věřitel Komerční banka a.s. (dále též "věřitel") přihlášenou pohledávku ve výši 23 293 790,39 Kč z titulu kontokorentního úvěru, poskytnutého podle blíže specifikované rámcové smlouvy o poskytování finančních služeb. Podáním ze dne 10. dubna 2015 navrhl stěžovatel, aby insolvenční soud rozhodl o jeho vstupu do insolvenčního řízení na místo věřitele podle §18 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). V této souvislosti uvedl, že předmětná pohledávka byla zajištěna několika blankosměnkami, přičemž on sám je jedním z jejich avalů. Jeho ručitelský závazek měl nicméně fakticky zaniknout tím, že v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 247/2013, v němž se domáhal vůči uvedenému věřiteli zaplacení částky 113 900 000 Kč z titulu náhrady škody, měl tento věřitel započíst svou pohledávku za stěžovatelem ve výši 23 293 790 Kč, jež měla vzniknout právě z uvedené rámcové smlouvy. Tím měl stěžovatel vůči dlužníkovi nabýt postavení věřitele. V tomto ohledu odkázal na listiny, které byly doloženy do insolvenčního spisu, a to závěrečný návrh věřitele ze dne 17. února 2015 učiněný v rámci řízení vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C 247/2013, dále směnku ke smlouvě o poskytnutí zajištění č. 10000123861 ze dne 26. září 2007 a dodatek č. 4 k rámcové smlouvě o poskytování finančních služeb.
3. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2015 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-P1-12, vydaným asistentkou soudce, byl návrh stěžovatele zamítnut. Podle insolvenčního soudu nebylo prokázáno, že navrhovatel uspokojil pohledávku věřitele na místo dlužníka ve smyslu §183 insolvenčního zákona. K jednostrannému započtení mělo ze strany věřitele Komerční banky a.s. dojít jen pro případ, že by Obvodní soud pro Prahu 1 v předmětném civilním řízení považoval nároky stěžovatele za prokázané. Takovýto závěr však zatím nebylo možné učinit, neboť o jeho žalobě nebylo pravomocně rozhodnuto. Zatím tedy není jasné, zda stěžovateli byly jeho nároky vznesené vůči věřiteli přiznány s tím, že by soud v rozhodnutí zohlednil věřitelem provedený zápočet. Insolvenční soud měl navíc za to, že věřitel vůči stěžovateli započetl uvedeným způsobem pohledávku z titulu náhrady škody vzniklé jeho trestnou činností, nikoliv pohledávku z titulu směnečného rukojemství.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel námitky (§9 odst. 2 zákona č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů), o nichž rozhodl Krajský soud v Brně samosoudcem usnesením ze dne 15. května 2015 č. j. KSBR 24 INS 4979/2008-P1-14 tak, že je zamítl. Ve svém odůvodnění citoval §18 a §183 insolvenčního zákona, načež dodal, že závěr učiněný asistentkou soudce, že stěžovatel není osobou oprávněnou k podání návrhu na vstup do insolvenčního řízení, ani osobou, která za dlužníka uhradila věřiteli jeho pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení, je správný a jí vydané rozhodnutí potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá absenci řádného odůvodnění a s ním spojenou nepřezkoumatelnost napadeného usnesení, které pouze konstatuje správnost závěru vysloveného v usnesení vydaném asistentkou soudce, aniž by se jakkoliv vypořádal s uplatněnými námitkami. Již tato skutečnost podle jeho názoru zakládá porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto dodává, že již námitkami napadené usnesení bylo založeno na nepřípustně formalistické aplikaci §183 odst. 3 a §18 insolvenčního zákona. Pro posouzení návrhu nebylo podstatné, zda Obvodní soud pro Prahu 1 pravomocně rozhodl o jeho žalobě. Pakliže insolvenční soud nepřipustil procesní nástupnictví z důvodu údajného odlišného titulu daných pohledávek, měl tím vytvořit neakceptovatelný stav, který vedlejší účastnici fakticky umožňuje inkasovat na základě jediné pohledávky tutéž platbu dvakrát. Správně měl rozhodnout, že tato pohledávka přešla v důsledku započtení na stěžovatele.
III.
Průběh řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se pro účely tohoto řízení seznámil s relevantními částmi veřejně přístupného insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 INS 4979/2008-P1-14 a vyzval účastníka i vedlejší účastnici řízení k vyjádření se k ústavní stížnosti.
7. Krajský soud v Brně ve svém vyjádření ze dne 31. srpna 2015, podepsaném Mgr. Evou Krčmářovou, uvedl, že podle §1983 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, se nepřihlíží k prohlášení o započtení učiněnému pod podmínkou nebo s doložením času. Právě takovouto podmínku přitom obsahovalo započtení, jež vedlejší účastnice učinila v rámci svého závěrečného návrhu v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1. Stěžovatel proto nemůže úspěšně tvrdit, že na něj přešla přihlášená pohledávka věřitele Komerční banky, a.s. Jeho návrh, aby vstoupil do insolvenčního řízení místo tohoto věřitele, byl zamítnut jako zjevně neopodstatněný.
8. Vedlejší účastnice Komerční banka, a.s., rovněž nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Jak vyplývá z jejího vyjádření ze dne 18. srpna 2015, napadené usnesení bylo řádně odůvodněno odkazem na předchozí zamítavé usnesení, vydané asistentkou soudce. Stěžovatel námitkami neuplatnil žádná nová relevantní tvrzení či důkazy, s nimiž by se insolvenční soud nebyl vypořádal již v tomto usnesení. Bylo by navíc v rozporu se zásadou procesní hospodárnosti, pokud by měl soudce opisovat v něm obsažené odůvodnění. V projednávané věci by takovýto postup navíc nijak nezlepšil procesní pozici stěžovatele, protože potvrzující výrok byl věcně správný. V další části své argumentace vedlejší účastnice uvádí, že ji stěžovatel částku 23 283 790 Kč namísto úpadce nikdy neuhradil. Jeho procesní námitka započtení zároveň není ani hmotněprávním započtením, ani uznáním dluhu. Eventuální námitka započtení vznesená v občanském soudním řízení nemůže mít žádné hmotněprávní účinky. Podmínky pro aplikaci §18 odst. 1 insolvenčního zákona nebyly splněny, ani jejich splnění nebylo stěžovatelem prokázáno.
9. Obě vyjádření byla zaslána stěžovateli, který využil možnost na ně reagovat. Ve své replice ze dne 16. září 2015 zopakoval, že napadené usnesení je věcně nesprávné a není v souladu s požadavkem na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Skutečnost, že insolvenční soud ve svém vyjádření poukázal na §1983 občanského zákoníku, tento závěr jen podporuje, neboť uvedený argument ve svém usnesení vůbec nezmínil.
IV.
Přípustnost ústavní stížnosti
10. Předtím, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, se musel vypořádat s otázkou, zda jsou k tomu splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
11. Z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížností se lze domáhat ochrany základních práv a svobod jen proti rozhodnutím "konečným", tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon poskytuje k ochraně práva. Zpravidla půjde o ta rozhodnutí, jimiž se soudní či jiné řízení končí. Splnění těchto podmínek lze nicméně připustit i v případě nemeritorních rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo [srov. např. nález ze dne 12. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 441/04 (N 6/36 SbNU 53), stanovisko pléna ze dne 23. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), bod 2]. V případě usnesení o námitkách stěžovatele proti usnesení, kterým bylo asistentem soudce rozhodnuto o jeho návrhu jako nabyvatele přihlášené pohledávky na vstup do insolvenčního řízení místo původního věřitele podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona, jsou uvedené podmínky přípustnosti ústavní stížnosti splněny. Zamítavé rozhodnutí totiž znamená, že se stěžovatel, který tvrdí, že nabyl pohledávku přihlášeného věřitele, nemůže účastnit insolvenčního řízení v jeho postavení. Jestliže by tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, jejich ochrana by zjevně nebyla efektivně možná v dalších fázích tohoto řízení.
12. Ústavní soud dále konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňovala i další zákonem stanovené formální náležitosti; zároveň je však zjevně neopodstatněná. Tento závěr učinil z následujících důvodů.
V.
Opodstatněnost ústavní stížnosti
13. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje toliko na posouzení, zda rozhodnutími obecných soudů nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena základní práva a svobody. Jen v tomto rozsahu je oprávněn zasahovat do jejich činnosti a případně přehodnocovat jejich skutková zjištění nebo právní závěry. Platí přitom, že závěr o takovémto porušení nelze vyvozovat z jakéhokoliv jejich pochybení nebo nezákonnosti.
14. Součástí ústavních záruk spravedlivého procesu je požadavek, aby rozhodnutí soudů byla náležitým způsobem odůvodněna [z poslední doby srov. např. nález ze dne 22. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357), nález ze dne 27. března 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 26. listopadu 2013 sp. zn. II. ÚS 4927/12 (N 199/71 SbNU 361)]. Pro účastníka řízení z nich musí být zřejmé, jaká skutková zjištění soud učinil a jakým způsobem je právně vyhodnotil. Jeho skutkové a právní závěry zároveň nesmí být projevem libovůle a úvahy, na nichž jsou založena, musí odpovídat obecně akceptovaným interpretačním postupům. Pokud jde o rozsah odůvodnění, ten přirozeně vždy závisí na okolnostech konkrétního případu, neboť nezbytnost jednotlivých jeho obsahových komponentů se odvíjí od předmětu řízení a povahy rozhodnutí, jakož i od návrhů a argumentů uplatněných účastníky řízení, s kterými se soudy musí adekvátně vypořádat [srov. v této souvislosti např. usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99 (U 68/16 SbNU 363) nebo nález ze dne 22. září 2009 sp. zn. III. ÚS 961/09 (N 207/54 SbNU 565); srov. též rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. dubna 1994 ve věci stížnosti č. 16034/90 Van de Hurk proti Nizozemí, §61, a ze dne 9. prosince 1994 ve věci stížnosti č. 18390/91 Ruiz Torija proti Španělsku, §29]. Rozhodující je jejich relevance z hlediska projednávané věci a to, zda jsou způsobilé ovlivnit výsledek řízení.
15. Pro posouzení, zda napadené usnesení dostálo uvedeným požadavkům, byl klíčový závěr insolvenčního soudu, že stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k podání návrhu podle §18 odst. 1 insolvenčního zákona. Takovýto návrh mohl podat pouze původní věřitel, a nikoliv ten, kdo tvrdí, že je nabyvatelem jím prohlášené pohledávky. Tato skutečnost je ostatně zjevná již z citace uvedeného ustanovení a dostatečně tak opodstatňuje zamítnutí návrhu. Stěžovatel tento důvod zamítnutí nijak nerozporuje.
16. Pokud však jde o závěr, podle něhož stěžovatel není osobou, která za dlužníka uhradila věřiteli jeho pohledávku přihlášenou do insolvenčního řízení, samotný by jako důvod pro zamítnutí návrhu nebyl postačující. Napadené usnesení se totiž nijak nevypořádává s námitkami stěžovatele. Jak navíc vyplývá z vyjádření insolvenčního soudu, důvody, pro které nepovažoval návrh za důvodný, byly jiné než ty, které byly uvedeny v usnesení vydaném asistentkou soudce. Stěžovatel se je přitom z napadeného usnesení nemohl dozvědět, což znamená, že v tomto rozsahu bylo napadené usnesení nepřezkoumatelné a neodpovídající požadavkům plynoucím ze základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tento nedostatek ovšem nic nemění na výše uvedeném závěru, že stěžovatel nebyl oprávněn podat předmětný návrh. Jeho odstranění by se tak nemohlo nijak promítnout do výsledku řízení, pročež je namístě závěr, že napadeným usnesením, bude-li posouzeno jako celek, nedošlo k porušení základního práva.
17. Z těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu