ECLI:CZ:US:2015:2.US.1637.15.1
sp. zn. II. ÚS 1637/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem M. S., zastoupeného JUDr. Josefem Šťastným, advokátem, se sídlem Ševčíkova 38, 341 01 Horažďovice, proti rozsudku Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 12. 2013 č. j. 13 T 113/2012-568, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 28. 8. 2014 č. j. 14 To 139/2014-657, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 7 Tdo 102/2015-27, za účasti Okresního soudu v Táboře, Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství v Táboře, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře a Nejvyššího státního zastupitelství jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 1. 6. 2015, stěžovatel napadl rozsudek Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 12. 2013 č. j. 13 T 113/2012-568 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), kterým byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve formě spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře (dále jen "krajský soud") ze dne 28. 8. 2014 č. j. 14 To 139/2014-657 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu (a rozhodnuto o odvolání dalších odsouzených), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2015 č. j. 7 Tdo 102/2015-27 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Trestná činnost, pro kterou byl odsouzen, spočívala, stručněji shrnuto, v tom, že spolu s dalšími obviněnými R. D. a T. D. nasadili poškozenému Janu Princi na hlavu pytel, načež jej bili a kopali, přičemž stěžovatel mu oznámil, že mu za to dluží dva miliony, a pokud mu je do 7 dnů nedá, podřízne mu krk. Tím myslel, že mu dluží za to, že na úřadech práce nenahlásil volná pracovní místa družstva MINSK I, jehož předsedou, je stěžovatel. Za tyto fiktivní nábory zaměstnanců měl stěžovatel od úřadů práce inkasovat finanční plnění, ačkoli se poškozený na tom, že volná pracovní místa nahlásí, dohodl kolem poloviny prosince 2011 s obviněným T. D., jemuž tak měl kompenzovat dluh, na jehož splacení neměl finanční prostředky.
Stěžovatel se cítí nevinen a tvrdí, že skutkový stav byl obecnými soudy až příliš dotvářen nepodloženými úvahami a není výsledkem logického hodnocení. O celé věci mu není nic známo. Z provedených důkazů není dostatečně doloženo spojení s jeho osobou, zejména pak když Jan Princ ani neuvedl, že by stěžovatele na místě viděl, pouze jej měl údajně poznat po hlase, k čemuž ovšem nebyla provedena hlasová rekognice ani vyšetřovací pokus, na základě kterých by bylo možné takové tvrzení Jana Prince posoudit. Nutno pak upozornit i na problematičnost osoby poškozeného, který je osobou s bohatou trestní minulostí a má dluhy.
Z uvedených důvodů je přesvědčen, že byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srovnej čl. 83 a čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava" )]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti. Pouze situace, kdy by bylo možno usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, jinými slovy, kdy by jejich rozhodnutí svědčila o libovůli v rozhodování, by mohla být důvodem k zásahu Ústavního soudu. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nesouhlas stěžovatele se skutkovými závěry obecných soudů nemůže sám o sobě vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatel zpochybňuje zejména pro něj usvědčující výpověď poškozeného. Z napadených rozhodnutí, zejména pak rozsudku prvostupňového soudu, je však zřejmé, že tato výpověď byla obecnými soudy pečlivě hodnocena, a není na Ústavním soudu, aby jejich závěry nahrazoval posouzením vlastním. I když nutno připustit, že řada ve věci provedených důkazů měla toliko podpůrný charakter, nutno přisvědčit obecným soudům, že tyto důkazy odpovídají výpovědi poškozeného a ve svém souhrnu potvrzují její věrohodnost.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2015
Radovan Suchánek v.r.
předseda senátu