ECLI:CZ:US:2015:2.US.1681.15.1
sp. zn. II. ÚS 1681/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. T., zastoupené JUDr. Kamilem Novým, advokátem se sídlem U Santošky 955/22, 150 00 Praha, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 5 To 66/2014, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2014, č. j. 47 T 7/2011-4688, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 6. 2015 se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí napadaných ústavní stížností se zjišťuje, že stěžovatelka byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2012, č. j. 47 T 7/2011-4529, uznána vinnou tím, že spáchala zločin podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v jednočinném souběhu s přečinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému na nosiči informací podle §230 odst. 1, 2 písm. a), 4 písm. b) trestního zákoníku, a zvlášť závažný zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku spáchaný formou spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, v jednočinném souběhu se zločinem neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací podle §230 odst. 1, 2 písm. a), 5 písm. a) trestního zákoníku, za což byla podle §209 odst. 5 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, byla stěžovatelce citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze uložena povinnost uhradit společně s dalšími obžalovanými škodu rukou společnou a nerozdílnou poškozené ve výši 45,439.110,80 Kč. Trestných činů se měla stěžovatelka, zkráceně řečeno, dopustit tím, že jako pracovnice banky neoprávněně vnikla do počítačového systému banky a prováděla machinace s penězi klientů banky tak, že bez jejich vědomí a svolení převedla jejich finanční prostředky na předem určené účty spoluobžalovaných.
Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze byla zamítnuta žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků ve výši 12 455 798,- Kč na účtu stěžovatelky. Tyto peněžní prostředky byly zajištěny usnesením vrchního komisaře Policie ČR, Krajského ředitelství hlavního města Prahy ze dne 25. 1. 2011 podle §79f trestního řádu, neboť hodnota zajištěných prostředků odpovídá, byť jen z části, způsobené škodě vyčíslené v trestní věci popsané v předchozím odstavci. Napadené usnesení městský soud odůvodnil tím, že po vyhlášení shora citovaného odsuzujícího rozsudku rozhodl Městský soud v Praze o zajištěných peněžních prostředcích na účtu stěžovatelky usnesením tak, že postupem podle §81 a ve spojení s §80 trestního řádu tyto vydal poškozené České spořitelně, přičemž citovaný odsuzující rozsudek ani uvedené usnesení o vydání peněžních prostředků poškozené dosud nenabyly právní moci. V odůvodnění napadeného usnesení městského soudu se s ohledem na uvedené uzavírá, že předseda senátu Městského soudu v Praze tedy o žádosti na zrušení zajištění peněžních prostředků nemohl rozhodnout jinak, než že tuto žádost stěžovatelky zamítl.
O stížnosti proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze rozhodl ústavní stížností rovněž napadeným usnesením Vrchní soud v Praze tak, že stížnost stěžovatelky podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. V odůvodnění napadeného usnesení vrchní soud uvedl, že obžalovaná byla v dané trestní věci uznána vinnou žalovaným trestným činem, přičemž podezření z jeho spáchání bylo mimo jiné důvodem pro zajištění náhradní hodnoty podle §79f trestního řádu a tento odsuzující rozsudek dosud nenabyl právní moci. Podle vrchního soudu je tedy nepochybné, že věc doposud nebyla pravomocně skončena a závěr soudu, že podmínky pro další trvání zajištění náhradní hodnoty trvají i nadále, je tak naprosto správný. K námitce stěžovatelky pak Vrchní soud v Praze v napadeném usnesení uvádí, že doba, po kterou jsou prostředky zajištěny, není s ohledem na povahu trestní věci a míru zásahu obžalované do majetkových práv jiného natolik nepřiměřeně dlouhá, aby odůvodňovala vrácení zajištěné náhradní hodnoty.
Stěžovatelka podala svou ústavní stížnost poté, co byl shora citovaný odsuzující rozsudek Městského soudu v Praze rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, k odvolání zrušen a věc stěžovatelky byla podle §259 odst. 1 trestního řádu vrácena Městskému soudu v Praze jako soudu prvního stupně. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že zajištěné finanční prostředky nebyly určeny ke spáchání trestného činu, k jeho spáchání nebyly užity ani nejsou výnosem z trestné činnosti. Jsou zajištěny jako náhradní hodnota, přičemž jejich právní původ a práva k nim byly v řízení několikráte dokládány a prokázány. Zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatelky trvá již ke dni podání ústavní stížnosti 4 roky, 6 měsíců a 26 dnů. Tuto dobu zajištění považuje stěžovatelka za již nepřiměřenou a výrazně orgány činnými v trestním řízení překročenou.
Stěžovatelka k době trvání zajištění uvádí, že od vyhlášení odsuzujícího rozsudku prvoinstančního soudu do doby jeho doručení uplynulo 20 měsíců. Vrchní soud ve vztahu ke stěžovatelce odsuzující rozsudek prvoinstančního soudu dne 27. 5. 2015 zrušil (po 34 měsících) a věc vrátil prvoinstančnímu soudu k dalšímu řízení. Dále také stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění byla teprve po urgenci právního zástupce postoupena k rozhodnutí soudu odvolacímu opětovně po téměř 6ti měsících od jejího podání. Stěžovatelka má proto také za to, že trestní řízení je zatíženo zbytečnými průtahy ze strany orgánů činných v trestním řízení, porušujícími ústavně zaručená práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka přitom nijak nedůvodně dlouhou dobu řízení nezavinila a doba trvání trestního řízení, se kterým je zajištění jejích finančních prostředků spojeno, nemůže být dle názoru stěžovatelky přičítána k její tíži. Stěžovatelka shora uvedené námitky opírá o závěry obsažené v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08. Stěžovatelka rovněž požádala, aby Ústavní soud projednal její stížnost přednostně podle §39 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to z důvodu naléhavosti.
Dne 6. 8. 2015 bylo Ústavnímu soudu doručeno doplnění ústavní stížnosti, ve kterém stěžovatelka opět poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. I. ÚS 3074/08, ze kterého stěžovatelka dovozuje, že zajištění peněžních prostředků na jejím bankovním účtu nesmí přesáhnout dobu přípustnou pro trvání vazby. Z uvedeného je podle stěžovatelky zjevné, že zajištění finančních prostředků stěžovatelky je zásahem do jejích základních práv již neaprobovatelným a během další doby se tento ústavní práva porušující zásah stále prohlubuje. Stěžovatelka v doplnění své ústavní stížnosti dále objasňuje původ zajištěných peněžních prostředků, které mají být kupní cenou za prodej nemovitosti ve vlastnictví matky dlouholetého přítele stěžovatelky a popisuje negativní dopady napadeného zajištění na finanční situaci stěžovatelky a její rodiny.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je oprávněn pouze v případě, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti.
Požadavky, které jsou z pohledu ústavních kautel kladeny na rozhodnutí o zajištění majetkových hodnot podle §79a a násl. trestního řádu, Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti zformuloval do následujících tezí: musí mít zákonný podklad, musí být vydáno příslušným orgánem a nemůže být projevem disproporcionality či svévole. Posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění je pak především věcí příslušných orgánů veřejné moci; při naplnění uvedených požadavků další přezkum Ústavnímu soudu nepřísluší, a to zejména z toho důvodu, že by předjímal výsledek dosud neskončeného trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 105/07).
Při posuzování ústavnosti dočasných zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. trestního řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který vede nikoliv k odejmutí majetkových prostředků majiteli, nýbrž toliko k omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování zákonem vymezených podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou. Tím je vedle náležitého zjištění trestných činů a spravedlivého potrestání pachatelů i snaha (v co nejvyšší možné míře) eliminovat škodu způsobenou trestnou činností.
Stěžovatelčina výchozí teze, že přiměřenost zásahu do jejích základních práv v podobě zajištění jejího majetku má své časové limity, jak vyplývá mimo jiné z jí citovaného usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08, je samozřejmě v obecné rovině správná. Plynutím času ubývá legitimita omezení základních práv dotčené osoby ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008, N 25/48 SbNU 291 či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009, N 62/52 SbNU 609). I když trestní řád dobu zajištění majetku nijak blíže nestanoví, je zřejmé, že musí mít svoje limity. Ústavní soud v minulosti analogicky přirovnal přiměřenost délky omezení vlastnického práva v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů ke lhůtám, které trestní řád stanoví pro omezení osobní svobody (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Posledně uvedeného se ve své ústavní stížnosti stěžovatelka dovolává. Je třeba však upozornit, že Ústavní soud posuzuje přiměřenost doby zajištění majetku rovněž s přihlédnutím k rozsahu řešené věci a stavu trestního řízení, kdy v případě mimořádných okolností shledává přiměřeným zajištění majetku i po dobu výrazně delší (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013, dostupné tamtéž).
Stěžovatelce lze přisvědčit v tom směru, že doba, po kterou trvá zajištění prostředků, a tedy i zásah do jejího základního práva podle čl. 11 Listiny, není zanedbatelná. Otázka, zda je délka zajištění přiměřená, však nemůže být ve smyslu předchozího odstavce hodnocena in abstracto. Důvodnost pokračování zajištění je třeba hodnotit podle konkrétních okolností každého trestního řízení. Pokračující zajištění může být důvodné jen tehdy, jsou-li dány konkrétní skutečnosti poukazující na existenci opravdového požadavku veřejného zájmu, které převažují nad pravidlem respektování práva vlastnického.
Maje na zřeteli časový aspekt posuzované věci Ústavní soud za okolností daného případu neshledal ústavněprávně relevantní zásah do stěžovatelčiných základních práv.
Ústavní soud vzal v úvahu komplikovaný charakter a také závažnost trestné činnosti (včetně počtu 14 obžalovaných), v rámci které měla stěžovatelka podle odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze trestným činem způsobit škodu přes 47 milionů korun. Uvedený rozsudek byl sice následně odvolacím soudem zrušen a věc stěžovatelky byla vrácena soudu prvního stupně, nicméně ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou předmětem nyní posuzované věci, byla vydána v době ještě před vydáním zrušujícího rozsudku odvolacího soudu. Za takového stavu věci byly důvody, na nichž spočívají napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, závažné a dostatečné k ospravedlnění dalšího časového zajištění peněžních prostředků, o kterém tyto soudy rozhodly.
Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že odvolací soud po zrušení odsuzujícího rozsudku Městského soudu v Praze vrátil soudu prvního stupně pouze věc stěžovatelky, zatímco ve zbytku znovu rozhodl tak, že ostatní obžalované uznal vinnými skutky popsanými pod bodem II. odvoláním napadeného rozsudku městského soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pochybení soudu prvního stupně ohledně trestní věci stěžovatelky nemají zásadní vliv na hodnocení důkazní situace vztahující se ke zbývajícím obžalovaným. Pouze s ohledem na závěr odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovatelce odvolací soud specifikoval odlišně oproti napadenému rozsudku popis skutků tak, aby popis nadále neobsahoval jméno stěžovatelky, a namísto něj bylo vyjádřeno spolupachatelství nezjištěné osoby nebo osob. Městský soud v Praze se tedy bude opět trestní věcí stěžovatelky zabývat, přičemž výsledky trestního řízení Ústavní soud nemůže svým rozhodnutím předjímat.
Ústavní soud se v návaznosti na shora uvedené dále věnoval tomu, zda uvedený závěr o důvodnosti dalšího časového zajištění peněžních prostředků stěžovatelky, o kterém obecné soudy v napadených usneseních rozhodly, obstojí i ve světle stěžovatelkou namítané skutečnosti, že celková doba trvání zajištění finančních prostředků na jejím účtu byla prodloužena prodlevou 20 měsíců od vyhlášení rozsudku prvoinstančního soudu do okamžiku doručení jeho písemného vyhotovení.
Ústavní soud souhlasí se závěrem obsaženým v odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 6 To 6/2015, že takovým postupem městského soudu, kdy odsuzující rozsudek městského soudu byl vyhlášen dne 26. 7. 2012 a jeho písemné vyhotovení předáno k doručení až 26. 3. 2014, je porušena zásada rychlosti řízní podle §2 odst. 4 a §129 odst. 3 písm. b) trestního řádu (list č. 22 odůvodnění). Současně tato prodleva, způsobená porušením kogentního procesního pravidla, nepochybně významně prodloužila celkovou dobu trvání zajištění finančních prostředků, a to již v době rozhodování soudů, jejichž usnesení jsou ústavní stížností napadány.
Ústavní soud však současně nemohl přehlédnout skutečnost, že předsedkyni senátu Městského soudu, která ve věci meritorně rozhodla a písemně rozsudek vyhotovila, následně zanikla její funkce soudkyně ke dni 31. 1. 2014, tedy ještě před tím, než byl rozsudek stěžovatelce doručen. Písemné vyhotovení rozsudku nechal doručit stěžovatelce až nový předseda senátu, který příslušný senát převzal k 1. 3. 2014 (jak vyplývá z vyjádření místopředsedy Městského soudu v Praze, uvedeného v odůvodnění rozsudku vrchního soudu - list č. 23).
Předmětná prodleva mezi vyhlášením rozsudku a doručením jeho písemného vyhotovení tak byla rovněž z jisté části (v délce téměř 3 měsíců) dána uvedenými objektivními okolnostmi souvisejícími se zánikem funkce ve věci rozhodující soudkyně. Nad rámec toho je tato skutečnost současně zárukou, že v řízení před Městským soudem v Praze, který se bude opět trestní věcí stěžovatelky zabývat, nebude rozhodovat stejná soudkyně, která danou prodlevu způsobila, resp. že toto své pochybení již nemůže ve věci stěžovatelky opakovat.
Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud jde o celkovou dobu zajištění majetku stěžovatelky, a to včetně té její části, která byla způsobena porušením procesního práva stěžovatelky na doručení písemného vyhotovení rozsudku v řádné lhůtě, nejedná se ještě o dobu, jejíž délka by s ohledem na shora uvedený komplikovaný charakter a závažnost souzené trestné činnosti, zakládala neproporcionální zásah do vlastnického práva stěžovatelky.
Ústavní soud se v této souvislosti rovněž zabýval další námitkou stěžovatelky, že její stížnost proti napadenému usnesení městského soudu byla postoupena k rozhodnutí vrchnímu soudu jako soudu stížnostnímu až po téměř 6 měsících od jejího podání městskému soudu. I v tomto případě Ústavní soud shledává porušení zásady rychlosti řízní podle §2 odst. 4 trestního řádu. Nicméně uvedená prodleva nemohla mít na samotnou délku trvání zajištění finančních prostředků, která je podstatou ústavní stížnosti, žádný vliv, neboť trestní řízení, kterým obecné soudy opodstatněnost trvání zajištění odůvodňují, nebylo namítaným postupem v řízení o žádosti o zrušení zajištění peněžních prostředků nijak prodlouženo. Jinými slovy, i kdyby v rámci postoupení stížnosti proti napadenému usnesení městského soudu k rozhodnutí vrchnímu soudu k žádnému prodlení nedošlo, trvalo by zajištění finančních prostředků stěžovatelky stejnou dobu.
Ačkoliv Ústavní soud, ve světle shora uvedeného, ještě nepovažuje ústavní stížností namítaná porušení procesních práv stěžovatelky a v důsledku toho vzniklé průtahy v řízení za důvod protiústavnosti trvání zajištění finančních prostředků stěžovatelky, nemůže tato pochybení zcela přehlédnout. Ústavní soud proto apeluje na soudy rozhodující v trestní věci stěžovatelky, aby daná řízení v budoucnu znovu nezatížily dalšími zbytečnými průtahy, které by již mohly v souhrnu s předchozími - nyní namítanými - učinit další trvání zajištění peněžních prostředků stěžovatelky neproporcionálním zásahem do jejího vlastnického práva.
Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu