ECLI:CZ:US:2015:2.US.1706.14.1
sp. zn. II. ÚS 1706/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka, soudce Jiřího Zemánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ANGLIA AUTO ACCESSORIES LIMITED, se sídlem UNIT 3, Eastlands Industrial Estate Leisten Suffolk IP 16 4LL, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem se sídlem Marie Steyskalové 62, Brno, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2014 č. j. 30 Cdo 436/2013-277, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 6. 2012 č. j. 38 Co 501/2008-240 a rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 19. 6. 2008 č. j. 14 C 946/2004-138, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem soudu prvého stupně byla zamítnuta žaloba stěžovatelky o zaplacení částky 167 650 Kč s příslušenstvím. Žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku stěžovatelky. Tento rozsudek byl potvrzen shora označeným rozsudkem odvolacího soudu. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo dovolacím soudem shledáno jako přípustné, avšak bylo zamítnuto.
Stěžovatelka napadá shora označený rozsudek Nejvyššího soudu s tvrzením, že zamítnutím dovolání pro správnost rozhodnutí odvolacího soudu jí odepřel Nejvyšší soud spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovněž tak porušil princip právní jistoty zakotvený v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), přičemž navrhuje, aby byl napadený rozsudek Nejvyššího soudu zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
V kontextu argumentu právní jistoty stěžovatelka upozorňuje na rozdílné posouzení téže otázky různými soudy ve sporech, které vede.
Stěžovatelka tvrdí, že námitka promlčení vznesená protistranou byla v rozporu s dobrými mravy, přičemž žádný z obecných soudů na předestřenou námitku podle stěžovatelky nijak adekvátně nereagoval, čímž obecné soudy zatížily svá rozhodnutí nepřezkoumatelností, která představuje porušení práva na spravedlivý proces.
Zamítnutí dovolání bylo navíc dle stěžovatelky překvapivé, neboť v jiném nenárokovém dovolání jí personálně spřízněné společnosti bylo dovolání vyhověno ze shodného důvodu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1810/2012 ze dne 3. 7. 2013).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem Ústavní soud předesílá, že námitku posouzení shodných právních otázek různými soudy v obdobných případech nelze považovat bez dalšího za námitku ústavně relevantní, neboť jakkoli je nejednotnost rozhodování obecných soudů v právním státě nežádoucí, není rolí Ústavního soudu jejich judikaturu sjednocovat, neboť by se tím nutně dostal do pozice "superrevizní" instance v otázkách správnosti aplikace podústavního práva, kterážto role mu ústavně nepřísluší (čl. 92 Ústavy). Ústavní soud konstantně zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je důsledkem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 a čl. 91 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Zásah do práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v nedostatečném posouzení její argumentace v rovině podústavního práva ve vztahu k námitce promlčení, resp. tvrzeného rozporu této námitky s dobrými mravy. Konkrétní procesní pochybení soudů stěžovatelka nenamítá.
Stěžovatelce však nelze přisvědčit, že by se z hlediska naplnění ústavního práva na spravedlivý proces její argumentací obecné soudy dostatečně nezabývaly. Odvolací soud ohledně otázky promlčení nároku sám doplnil dokazování a své závěry o promlčení dostatečně zdůvodnil (s. 3 - 4 rozsudku), přičemž k tvrzenému rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy uvedl, že žádným z provedených důkazů nebylo prokázáno, že by námitka promlčení vznesená žalovanou byla výrazem zneužití práva na úkor žalobkyně (stěžovatelky), která by marné uplynutí zákonné promlčecí doby nezavinila. Z tvrzení žalobkyně (stěžovatelky), z nichž má vyplývat rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, naopak podle odvolacího soudu plyne, že úmysl žalované poškodit žalobkyni (stěžovatelku) má vyplývat z důvodů, z nichž je dovozován vznik nároku (porušení povinnosti žalované platit nájemné oprávněnému namísto pronajímateli) a nikoliv z okolností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna.
Stejně tak dovolací soud dovolání meritorně projednal, přičemž přípustnost dovolání shledal právě na základě stěžovatelkou formulované otázky zásadního právního významu týkající se rozporu námitky promlčení s dobrými mravy ve specifické situaci poddlužnické žaloby. Relevanci této námitky v posuzovaném případě však již Nejvyšší soud neshledal.
Pro úplnost je nutno dodat, že v rozhodnutí dovolacího soudu, na který stěžovatelka výše poukazuje, vytýká dovolací soud v kontextu nálezu sp. zn. I. ÚS 548/11 ze dne 21. 6. 2011 (N 119/61 SbNU 729) soudům nižších stupňů, že na argumentaci rozporem námitky promlčení s dobrými mravy nijak nereagovaly a zdůvodnění v této otázce zcela absentovalo. Jak Nejvyšší soud v citovaném případě uvedl, "to samo o sobě zakládá nejen nedostatek právního posouzení věci ze strany těchto instancí, ale zčásti též nepřezkoumatelnost jejich rozsudků stran žalobcem nastolené právní otázky. Lze se vrátit ke zmíněnému nálezu I. ÚS 548/11, podle něhož fakt, že žádný z obecných soudů na námitku promlčení nebo na tvrzení o rozporu této námitky s dobrými mravy nijak nereagoval, znamená zatížení rozhodnutí obecných soudů nepřezkoumatelností, což má za následek porušení práva na spravedlivý proces".
V nyní posuzovaném případě však není situace shodná, odvolací soud se námitkou zabýval, a zdůvodnil, proč ji nepovažuje za relevantní. Stejně tak dovolací soud otázku rozporu námitky promlčení s dobrými mravy shledal v kontextu právní situace stěžovatelky jako otázku zásadního právního významu, meritorně dovolání přezkoumal, avšak uzavřel, že námitka relevantní není.
Postup soudů tak nelze považovat za odepření spravedlnosti, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jak tvrdí stěžovatelka. Věcné posouzení, resp. výklad podústavního práva již není v kompetenci Ústavního soudu, nejde-li o zjevnou svévoli či extrémní exces v intepretaci podústavního práva, o což v nyní posuzovaném případě nejde.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2015
Radovan Suchánek v. r.
předseda senátu